Pejsku náš, jak se tam máš...

Ve skutečnosti jsem úvahy na toto téma prováděla už v předškolním věku, když jsem se dozvěděla, že něco jako rozvod existuje. S kamarádkou Alenkou jsme si dokonce vedeny svými pěti lety zkušeností umiňovaly, že až vyrosteme, vdáme se jen aby se nám narodily děti, a pak se zase rozvedeme. Samozřejmě jsme neměly sebemenší tušení, že dítě se dá pořídit i bez svatby - mé představy o tom, jak tohle chodí doopravdy, se začaly vynořovat z mlhy až někdy ve dvanácti či třinácti letech. Uvítání štěněte nebylo jednoduché, protože otec tehdy využil nepřítomnsoti své někdejší rodiny a vystěhoval mezitím z bytu všechno, co se vystěhovat dalo... štvalo mě to o to víc, že jsem maminku dost brzy předem varovala, že to určitě udělá. Od té doby už ale na můj odhad a předtuchy dala. No nic, konec odbočky.

Dokud jsem chodila na základku, bylo to jednoduché. Naše sídliště tehdy bylo obklopeno lukami (dnes se tam všude staví), takže jsme s Dannym hned po škole vyráželi ven. Nejraději jsme se toulali s kamarádkou Markétou a jejím kokříkem Bodym, starším jen o rok a půl. Procházky se někdy zvrtly v celodenní výlety do lesa spojené s koupáním na Tajchu nebo v přehradě. Zatímco v Praze si to vůbec neumím představit, v Liberci se žije se psem moc hezky.

Prázdniny nám taky nijak nebránily v užívání společného života - pejsek si užil koupání v moři (vždycky miloval vodu a když nebylo nic lepšího, vymetl aspoň každou kaluž), očuchal i kdejakou pamětihodnost. Prohlédl si s námi pěknou řádku evropských měst. Vlastně viděl totéž co já, protože jsme spolu obvykle postávali na náměstích před nějakou tou katedrálou či vchodem do parku, zatímco zbytek rodiny si prohlížel krásy mně dosud utajené - ale aspoň ten zámecký park v Norimberku si snad někdy brzy projdu.

Na gymplu už bylo společného času méně a když jsem se ve třeťáku odstěhovala z domova, vídali jsme se sice zřídka, ale měli jsme se možná o to raději. Danny byl totiž v mládí občas nevyzpytatelná potvora, tenkrát, když jsem měla rozbitý nos, jsem nespadla z kola a vlastně mě překvapuje, že mi někdo na základce vůbec věřil, že bych na nějaké kolo uměla sednout. Prsty budu mít zjizvené už asi napořád a Žlababa se už jizvy na rtu taky nezbaví. (To jsem takhle jednou asi v patnácti přijela domů z turnaje, nikde nikdo, koberec po celém bytě od krve. Samozřejmě jsem se vyděsila - někdo někoho zabil? Nebo sestra dostala první měsíčky? Ne, jen jeden můj kamarád, který mi kdysi jezdíval za fernet opravovat počítač a stal se tak mým prvním učitelem toho, co o pěkných pár let později vykrystalizovalo v pracovní pozici "admin v SUSE", zkoušel provokovat našeho milého pejska. Stejně si myslím, že po té operaci vypadá mnohem líp než předtím...)

Ke stáru z toho vyrostl a mně nezbylo než závidět, že pejskům stačí k získání moudrosti starců pouhých deset let. Stáří ale bohužel neznamená jenom moudrost... v jedenácti zvládl operaci nádoru na konečníku (od té doby věřím, že vím, kde je nejlepší veterina v Čechách, bylo to celé dost komplikované) a pak už bojoval s různými tělesnými potížemi pořád. Měl ošklivou nemoc kůže (je to týden, co se mamince konečně povedlo zjistit, co to je - proč veterináři nevědí, že kokršpanělům šlechtěným do vody se takové věci nejen stávají, ale koupáním ve speciálních šamponech se jen produkuje víc mazu a vše se horší, těžko říct) a každou chvíli mu na to vlezl nějaký zánět, takže většinu času musel jíst antibiotika. Dával si je bez řečí s jahodovou čokoládou. Občas vypadal příšerně a smrděl ještě stokrát víc, skoro neviděl a dost špatně slyšel, ale do poslední chvíle dával najevo, že si umí užívat života. Diskuse, jestli svou nemocí trpí nebo ne, byly na denním pořádku, on k tomu bůhvíproč měl potřebu neustále něco říkat nejen veterinář, ale i každý kolemjdoucí... Danny se ovšem rozhodl, že dobré jídlo, pohlazení a čerstvý sníh mu bohatě stačí k radosti a spokojenému životu. Nikdy si nestěžoval. Věděli jsme, že už moc času nezbývá, ale protože s tou myšlenkou jsme žili už od operace, zvykli jsme si na ni...

...předvčírem večer přece jen přišla ta chvíle, kdy Dannyho jeho tělo definitivně zradilo a vnitřní orgány začaly vypovídat službu. Přestože jsem za ním včera ráno jela tak rychle, jak to jen šlo, už mě nepoznal. Poprvé jsem ho viděla plakat. Pan doktor naštěstí dorazil chvilku po mně. Zatímco ještě před týdnem bych protestovala, tentokrát jsem věděla, že je to jediná správná možnost - samotnému by mu to mohlo trvat ještě několik dnů. Vidět tohle znamená nutnost pořádně se zamyslet nad svými názory na eutanazii, a to i pokud jde o lidi, všichni tam musíme a mnohé z nás to bude bolet.

Danny se injekci ani trochu nebránil, přestože stříhání bylo dlouhé a hledání žíly na zubožených tlapkách ještě delší. Těsně před tím, než položil hlavu, se mu do očí na chvilku vrátil ten pohled, který jsem kdysi znala...

Danny, pejsku můj, moc Ti děkuju za všechno, co jsi mě naučil. Doufám, že se máš u psí maminky na obloze dobře, a že se tam s Tebou Body dělí o klacky i kosti.

říjen 1995 (s maminkou, pět měsíců)

srpen 2008