Aniččin weblog

Podrátě 4 za dveřmi

Další rok za námi, hackovací soutěž před námi, začínáme už v pátek 13. listopadu. Co tentokrát můžeme čekat?

Nejprve informace pro ty, co ještě Po drátě nepotkali: jde o hackovací soutěž jednotlivců, při které z postupně zadávaných úloh dolujeme hesla pro další. Pokud se chcete nezávazně dozvědět podrobnosti, pošlete e-mail s předmětem "0:zaciname" na e-mailovou adresu soutez zavináč podrate.cz. Pokud se chcete podívat, jak vypadala řešení a zadání v přechozích letech, zkuste začít třeba tady. Letošní úlohy jsou samozřejmě originální, ale při řešení může pomoci vědět, jak autoři úloh uvažují.

A co je nového? Formát soutěže se začíná pomalu ustalovat, stejně jako minule hrajeme na hlavní a vedlejší úlohy, nápovědy a žolíky, letos nás ovšem čeká na cestě k vítězství čtrnáct hlavních, zbrusu nových úloh. Abychom předešli loňským trapasům, nabídneme tentokrát úspěšným řešitelům uzavřená diskusní fóra k jednotlivým úlohám, kde nám budou moci zcela otevřeně vynadat, jakož i probrat své dojmy a způsoby řešení s ostatními úspěšnými řešiteli.

Pamětníci se jistě zaradují, když jim prozradím, že i letos se organizace soutěže účastní Niel Ambrož. Pozorní a trpěliví řešitelé se budou moci blíže seznámit i s dalším důležitým členem realizačního týmu, který dosud zůstával v pozadí.

Máme za sebou týdny hackování, testování, realizace šílených nápadů všeho druhu (těšte se) a jsme nezřízeně zvědaví, jak se s našimi výtvory účastníci letos popasují. Těšíme se, jak budeme celou páteční noc bdít a držet palce. A sázet se, jestli se vítěz najde už v sobotu ráno a nebo ještě ne. Testování pomalu spěje ke konci, za pár dní budete na řadě Vy. Hodně štěstí!

Pomocná škola a Krtčí norou 2009

Na letošní Krtčí norou jsem se hodně těšila. Krtci zvládli to nejpodstatnější a zvolili termín těsně po mých státnicích, takže účasti Pomocné školy nestálo nic v cestě. Tedy až na to, že jsem neměla čas organizovat jako obvykle, a že si kvůli našemu Bedna Star Teamu půlka původních členů zvykla chodit s Labáky s Qačkou, takže jsme trpěli podstavem. Vyráželi jsme s Vojtou, Markétou a matějčíkem, který nás po čase opustil.

Celkový dojem ze hry byl tentokrát takový neslaný nemastný - po naprosté extázi předloňské KN a loňskému potvrzení, že jsou orgové opravdu tak dobří, jak si myslím, jsem se samozřejmě těšila na další vyvrcholení šifrovací sezóny. Toho jsem se bohužel nedočkala. KN je samozřejmě pořád dobrá šifrovačka plná opravdu pěkných šifer. Ale letos jsme podstatně víc klusali do kopce než luštili (což mě kdysi štvalou na Tmou tolik, že jsme místo toho začali chodit raději na KN) a lehce otravná byrokracie přerostla do formy, až jsem si místy říkala, že snad Krtci letos pořádají hru společně s Evropskou unií. Ale pojďme od začátku... (Šifry, o kterých bude řeč, jsou k vidění tady, my jsme šli variantu V jako Výzva.)

Úvodní řada letos byla pěkně vypečená: velké N, dveře od Downing Street (Markéta je poznala), dva divné stromy, dvojka, hromádka naštípaného dříví, čert, vzlétající pták... přemýšlím, přemýšlím, nic mě nenapadá, chvíli čumím do blba... blik... "hele to jsou ententýkydvašpalíky" a uháníme dál. Jsem pyšná, že to mám rychleji než oba přítomní rodiče tří dětí, ale jakékoliv pocity včetně pýchy přecházejí při prvním úprku do kopce.

U druhé šifry dostáváme jedinečnou možnost jít pro nápovědu k rozhledně (matějčík se obětoval) a mezitím malujeme úsečky a oblouky do zadání druhé šifry. Jde nám to ukrutně pomalu, ale když v tom někdo vidí písmena "ZDB", není tak těžké uhodnout 7 dubů, což je blízké rozcestí. Ach ta radost, jde se sice terénem, ale po vrstevnici. A okolní les je navíc opravdu nádherný.

Třetí šifra není šifra, ale spíš aktivita. Nebo úloha pro Prolog: máme útvary z plastelíny, totiž Karla, jeho napůl vlastní sestru, dědečka a Nikolu. Hledáme dítě, které má Nikola se společným rodičem Karla a té sestry. Víme, že se tvar dědí buď vždy po otci nebo vždy po matce a buď velikost nebo malost vždy převažuje. Takže se napřed dohadujeme, jestli je Nikola holka nebo šuhaj loupežník, nakonec ale usuzujeme, že je to jedno (vyšlo to tak, že se prostě dědilo po Nikole či Nikolovi), pak plácáme kostičku... (ještě před tím tedy díky Markétě systematicky kreslíme rodokmen, což hodně pomáhá, řešit to z hlavy bylo mnohem těžší) ale kostičky mají nejenom velikost, tvar a barvu, ale i jednu nebo dvě dírky. Že ty dírky jsou pohlaví a Nikola je tedy dáma, zjišťujeme až po nějakých neúspěšných pokusech s jednou a třemi dírkami. (Fuj, fronta, fuj!)

Čtvrtá šifra je dost možná nejlepší šifra celé hry: Řádky s nějak se překrývajícími kopečky různých velikostí. Dost rychle zjišťujeme, že jsou to krtiny a kreslíme je shora do sítě 4x4, k povšimnutí, že jsou vždy na černých políčcích šachovnice, a že je to otočený Braille (mlč a zmiz babo odporná, slepý jak krtek bych musel být...) ale potřebujeme trochu víc času. Máme radost z pěkného kolektivního řešení, každý dodal střípek a bylo to. Jeskyni hodnotíme kladně, frontu před ní méně, orga nutícího nás mimo nálepek a karty týmu hledat taky papíry se zadáním minulé šifry neházím ze skály jen proto, že vím, že on za to nemůže.

A jdeme z kopce... dodržujeme pravidla (prý máme v CHKO chodit po značkách... proboha, proč?) a jdeme oklikou po značce (sice napůl omylem, ale dodrželi bychom ho stejně), přestože jsme mohli jít zkratkou po silnici. Kdybych věděla, že už na šestku se po značce ani dojít nedá, vykašlu se na to už tady... každopádně, pátá šifra je formalita a nejvíc práce na jejím vyluštění dalo sehnat nějaké místo na sezení. Jsme docela vpředu, ale stejně všude lidí jak na Václaváku (jak pravili nějací znechucení kolemjdoucí). Začínat šifrovačku městskou částí prostě má určitý poměrně hluboký smysl.

K šestce si to sypeme kilometry po asfaltu, a jak se dá čekat, dostáváme kostičku, tentokrát papírovou a složenou. Obědváme. Sedíme na sluníčku. Žere nás hmyz. Napadá mě, že normálně přece rozdávají sítě 3D objektů, abychom si je složili, takže když je složený, měli bychom ho naopak rozložit. Lehké odklopení chlopně ukazuje folii, takže jednu kostičku kucháme, ale kromě hliníku tam není nic zajímavého. Ve stínu mě napadá i to, že bychom mohli aplikovat stejný trik jako předloni, dostáváme ale jen hint: zpráva začíná JDI a do kostičky dírou něco vejde... Vojta s Markétou tam pouští světelný paprsek a nakonec se jim podaří dostat zprávu. Seděli jsme tam skoro hodinu a půl. Naposledy jsme se tu potkali s Labáky s Qačkou, totiž v podstatě s Pomocnou školou 2. Přeju jim v duchu hodně štěstí a nabírám sílu na další kopec.

U sedmičky jsme si sice omylem zašli do Olomučan, ale naštěstí nás to stálo jen asi deset minut. Vojta předvedl orgovi pantomimou, na co byla hliníková folie (orgy to nepřestalo bavit ani na Výzvě... pakárna... jsme mateřská školka nebo co jako?), myšlenku mapovat šifry na kostku ihned opouštíme (byla by to podlost), řidiči (totiž všichni kromě mě) ale odhalují řešení během několika minut. Zpátky do Olomučan...

...zatímco nakupujeme v hospodě točenou Koalu (dostala jsem litr a půl do flašky za třicet korun), Markéta získává nějaké uhlíky a další žáky tříd 1.A až 8.B. Princip je tak okoukaný, až to není pěkné, tabulka z pomůcky navíc nemá skupiny, takže dolušťování ještě chvíli trvá. Nuda.

A do kopce... cesta do krpálu ale stojí za to, protože studánka U Tetřeva je věru nádherná. Šifra nás coby zaryté odpůrce top-postingu nemůže vyvést z míry, navíc matějčík má dobrý postřeh, takže odcházíme za chvilku, aniž jsme odhalili nápovědu. Cestou na Nový hrad debatujeme, jestli to bylo fakt tak blbé, a proč tam tedy sakryš všichni seděli. Pána jdoucího z hradu se pro jistotu ptáme, jestli je nahoře hodně lidí. Šifru plánujeme ukazovat všem těm, co top-posting prosazují.

Z nádvoří dosud nikdo neodešel. Sedáme ke stolu, občerstvujeme se, Vojta říká "to je LOPPU!" - a měl pravdu. Ovšem nápis SUDOKU už je taky to jediné, co z toho dokážeme vyrazit. Opouští nás matějčík. Máme utkvělou představu, jak by se to mělo řešit, ale bohužel to nefunguje. (Vojtu napadlo, že bych tou naší variantou mohla něco zašifrovat pro účely reportáže, ale myslím, že ten princip možná můžeme ještě využít Po škole nebo Po drátě, takže si budete muset počkat.) Za dvě hodiny a kus bereme záchranu. Řešení nás nenadchlo, ale co, nemůže se každá šifra líbit všem.

Jedenáctka je minimalistická a velmi roztomilá. Záchodová panenka vzhůru nohama, vedle záchodový panáček ležící na boku. Markéta postupně generuje různé nápady: Eva je pozadu Ave, to bude Zdrávas Maria (studánka na mapě asi kilometr od nás, ale do strašného kopce), a to druhé je Adam (mapování Adama na Marii je ale za hranicemi naší fantazie), kdyby to fakt byl záchod (WC), transformace by nám dala s trochou dobré vůle MU, ale adamovský městský úřad na mapě nemáme... takže nakonec dala i autorské řešení a přesnost, s kterou otočený samec ukazoval na kostel nás přesvědčila, abychom to zkusili. (Vojta: Ale tedy tohle kdyby někdo navrhl pro naší šifrovačku, to bych vetoval.) Další šifru jsme dostali až po vyřešení druhé úlohy na stejné téma. Sakryš, fakt si myslí, že nemáme na práci nic lepšího než švindlovat, ještě k tomu tady, jednu šifru před cílem?

Dvanáctá šifra neexistuje.

Třináctá šifra je třináctá, protože tak může poskytovat nápovědu. Je docela zapeklitá, my jsme tři a hrozně unavení, takže nakonec měkneme a bereme nápovědy (po té záchraně už stejně rozumné umístění nehrozí). Není nám vůbec jasné, jak se na to dá přijít bez nich, ale v nějakém lepším stavu bychom to možná přece jen zvládnout mohli. Možná by pomohlo, kdybychom se většinu času nesnažili šifru nějak převyprávět matějčíkovi ve vlaku. Když konečně luštíme "ovce, moře, rádio" a čučíme na to jako telata na nová vrata, náš problém ale řeší právě telefonát matějčíkovi. Cestou do cíle jsem spadla ze schodů.

Cílová aktivita je velmi roztomilá. Jsme sice líní a dáváme ji až napodruhé, když se ukáže, že strategii fakt musíme vybudovat celou, ale co, hlavně, že jsme to stihli. Guláš, spááát...

Cesta domů byla pro všechny zábavná. Vojta dostal pokutu za špatné parkování (naštěstí jen dvě stovky, zašel tam ještě o půlnoci osobně), protože ač tam co my parkoval kdekdo, na druhém konci ulice byla nenápadně značka. (Lístky za okny měli přirozeně jen Pražáci.)

Já jsem jela domů s půlkou Labáků (totiž Martinou a Milanem z Pomocné školy) nočním vlakem, který měl hodinu zpoždění. Pět ráno, konečně postel...

Inu, letošní Krtčí nora byla sice podařená pokud jde o šifry, ale zbytek té organizace (přestože to fungovalo) stál z mého hlediska za starou bačkoru. Davy a fronty, z větší části způsobené tím, že si o nás orgové myslí, že jsme podvodníci, to vše průběžně během celé hry, mi prostě kazilo výsledný dojem velmi silně. Ale asi bych místo toho měla obdivovat jejich motivaci - já bych se tedy na organizování hry pro 400 podvodníků vybodla.

Reportáž naší druhé půlky slující jako Labáci s Qačkou je k dispozici zde.

Vedro, ještě větší vedro a státnice na obzoru

Můj milý deníčku, nastal velký den: dnes jsem byla na studijním zavřít studium. Zkouška ze struktur z krku, ročníkový projekt hotový, bakalářku už snad jen vytisknout a nechat svázat... a já se po dvou měsících konečně zastavila. Nemůžu se té nově nabyté svobody nabažit, i když vím, že je to jen na pár dní. Za týden musím zpátky do práce a veškerý volný čas zabere příprava na státnice.

Ještě v květnu jsem si myslela, že to nemám šanci stihnout všechno včas. Ukázalo se, že v dané situaci jsem asi měla pravdu, naštěstí mě ale napadlo poprosit v práci o dva měsíce neplaceného volna a můj milý zaměstnavatel vyhověl.

Od začátku června jsem čas trávila vymýšlením bakalářky. Píšu o kreslení rovinných grafů a práce na bakalářce byla docela legrace. Když jsem něco nevěděla, nechala jsem to většinou řešit Pánaboha bdícího nad křížením a rozmnožováním pěkných nakreslení a doufala ve slušně vychovaná náhodná čísla. Nakonec ale nezbylo, než začít doopravdy počítat, takže jsem se docela skamarádila s Mathematicou (a zvykala si na kontrast toho, jak geniální program to je, a jak pitomě se přitom ovládá). Vyřešit naštěstí umí ledacos, ale ani mít řešení není všechno. Zkuste si sázet rovnici na půl stránky...

Ale ještě než došlo na sázení, čekala mě zkouška z Matematických struktur. Když jsem se kdysi koncem prváku rozhodovala vykašlat se na matfyzácké OOP, kterému se lze vyhnout jen na oboru Obecná informatika (a ten má zas narozdíl od těch ostatních povinné struktury), samozřejmě jsem netušila, že se modulo státnice právě odsuzuji k nejtěžší zkoušce, kterou během studia absolvuju. Natož abych věděla, že mi to nakonec vyjde tak, že na ni budu mít jen jeden pokus (další termíny budou totiž až v září). Učila jsem se deset dnů skoro bez přestávky, v noci se mi o tom zdávalo a tu poslední před zkouškou jsem si místo spánku přeříkávala důkazy. Kam se hrabe Hales-Jewett na existenci volných algeber...

V mezičase mi nezbylo, než začít po roce nečinnosti křísit svůj skoro zapomenutý mocný plán napsat něco příjemnějšího než procmail. Ne, že bych se chystala překopávat to, jak mi chodí maily, ale předmět Ročníkový projekt - implementace je bohužel povinný. Z plánované podpory IMAPU zatím není hotový ani řádek, ale procmail už by mi to mělo být schopné nahradit - chcete-li si to vyzkoušet, umpf bydlí tady.

Zkrátka, od začátku června to byl jenom běh a klus a úprk. Ještě včera jsem psala manpage od umpf a dneska... jenom výlet pro razítko na studijní, pár podpisů na přihlášku ke státnicím... a potom klid. Ještě týden nemusím do práce a jediná povinnost, která mě čeká, je péče o svázání a odevzdání bakalářky. Pomalu začínám konsolidovat skripta (zatím si to představuju, že od srpna se budu denně čtyři hodiny učit a pak vyrazím do SUSE hackovat, tak schválně, jak dlouho mi to vydrží), nadšeně hledím na web statnice.matfyz.info, o kterém jsem se zrovna dozvěděla od Paskyho a chystám se na další úprk... ale teď bych přece měla odpočívat. Najednou mám spoustu času a nějak nevím, co s ním. Větší výprava do přírody asi nehrozí (v tom vedru mám problém ujít pět set metrů - a je takové vedro, že se hroutí i takové jistoty, jako možnost dát si pro lepší pocit zmrzlinu u Maca, teče jim ze stroje jen tekutá břečka), takže se možná přece jen rovnou začnu učit.

Dneska jsem ze studijního vyrazila do pražské ZOO. Chodívám tam poměrně často a ráda, mám roční permanentku, ale od té doby, co postavili novou rozhlednu (kopii původní rozhledny ze Smrku, která je narozdíl od té současné moc pěkná), jsem se tam dostala poprvé. Navíc jsem měla v plánu vykonat děkovnou pouť k tučňákům a podívat se na chameleona obrovského, kterého pražská SUSE čerstvě sponzoruje (ale viděla jsem jen obrovský kulový). Původně jsem chtěla projít spodní částí zahrady a zadem pak vystoupat k rozhledně, ale už u koček jsem pochopila, že je to hloupý plán. Půl třetí odpoledne, před sluníčkem se nebylo kam schovat... najednou padly i takové zásady, jako že lanovkou se v ZOO jezdí jen dolů (to je, narozdíl od směru nahoru, na ZOO nádherný výhled). Ostatně, výhledu si přece ještě užiju.

Nahoře mě zachránila Kavárnička, pobočka skvělého podniku u lávky v Troji, kde ještě dělají dobroty poctivě. S litrovým džbánem domácího ledového čaje (slušný zelený, vychlazený čaj, máta, citron, led, žádný cukr) jde všechno líp, jen tomu, že se všechen led rozpustil se ani nechtělo věřit (normálně zůstává na stole džbán zpola plný ledových kostek). Zejména po tom čaji ale šlo vylézt na rozhlednu.

Krásné dřevo, poctivá práce, nádherný výhled. Keltské hradiště, Bohnice, Suchdol, Dejvice, Hrad... všechno jako na dlani. Cestou zpátky jsem se vysmála bizonům i velbloudům, že teď na mě nemůžou a dozvěděla se od nich, kdy vyjde Perl 6. Až se prokoušou ven z této dřevěné ohrady:

A pak už domů, pod sprchu... Zatím to vidím tak, že zbytek volna budu trávit naložená někde ve vodě. Jen mám pocit, že na to budu muset odjet domů do Liberce. Nebo máme někde v okolí Prahy nějaké použitelné (tedy, extrémně nepřelidněné) koupaliště?

Fotky jsou od Medvěda.

Pomocná škola a Bedna 2009

...aneb jak jsme dostali, co jsme chtěli.

Chcete-li se stát lepšími hráči šifrovacích her, mám pro vás radu: Zkuste si zorganizovat nějakou vlastní. Ta naše sice ještě ani neproběhla, ale i poloviční zkušenost je obrovská zkušenost. První pohled na šifru vám řekne mnohem víc než kdy předtím - například "jak do toho vůbec schovat nějakou dostatečnou informaci?" (umím třeba tuny nádherných konstrukčních šifer, které mají tu nevýhodu, že se v nich dají ukrýt tak čtyři písmena), "dává tenhle postup smysl nebo bychom někoho, kdo na schůzce podobnou šifru navrhne, prohodili oknem?", "tahle informace se jeví být úplně zbytečná, kdybych to tam napsala já, znamenalo by to, že to použijí o deset šifer později?" či "kde hledat hint, pokud orgové nechtějí, aby byl vidět na první pohled?" jsou otázky, které jsem si dřív nekladla zdaleka s takovou intenzitou.

Na start jsem se vydávala s mírnými obavami. Poslední bednářský rozstřel se mi mimořádně nelíbil (vlastně jej překonalo jen někdejší dusání poslepu na Tmou 8), neklid se ovšem začal rozptylovat už na schodech do parku, když nám do uší zahučel generátor. Se zvukem tedy zřejmě problémy nebudou...

Namísto registrace nás na startu čekal tiket na Bingo. Vymyslet devět slov tak, abychom se shodli s co největším množstvím týmů, vypadalo na malý problém - prostě jsme jen posbírali, co vidíme kolem sebe, a co máme napsáno na tiketu. Volili jsme dobře, navzdory mírné smůle (v jednu chvíli jsme mohli vyhrát na tři různá slova) jsme si do deseti minut směli udělat úvodní IQ test, odkousnout kupón na výhru (rozřízla jsem si přitom koutek, ale když odkousnout, tak odkousnout) a poslat posla napřed do Jeleního příkopu.

Ta věc, co přinesl matějčík, vypadala hrozivě. Při zatřepání (že máme třepat jsme se dočetli v listech) vydávala různé zvuky, žádný smysl to ale nedávalo. Jirka vzdychl, že to bude na dlouho, ale naštěstí byl špatným prorokem: Vojta se zamyslel, popsal poměrně přesně, co může být uvnitř, a co to asi tak může umět detekovat. Chvilku jsem se dívala na ty tanečky, co ostatní s kostičkou prováděli a říkala si "já toho o bojových sportech moc nevím, ale když je to bed-fu, asi by se to mělo dělat pomalu a rozvážně" - a když jsem si bedničku směla poprvé polaskat, prostě jsem ji jemně posunula dopředu a ona se mi odměnila zvukem. A znovu. A znovu... a pořád stejně. To už putovala do dalších dychtivých rukou, nové směry, nové zvuky... "uměli byste na to zahrát stupnici?" a byli jsme doma. Bedýnka nám melodií naznačila, že do ní máme kopnout (měli jsme s sebou páječku, ale přesto jsme si netroufli), a potom zničehonic začala pípat zprávu morseovkou. Jirka byl naštěstí pohotový, tužku a papír měl u sebe a ztratil jen prvních pár písmenek... "kniorgovisadlo" - vida! Vypadá to, že dnes jsou naše soukromá božstva při nás a matějčík coby věřící v sádlo nám přinesl štěstí! Kostička se s námi dál už nebaví, tak posíláme matějčíka za orgy a doufáme, že to sádlo bylo fakt sádlo.

Mezitím s tím mlčícím nesmyslem tak různě třepeme, litujeme, že taková jednoúčelová kratochvíle musela stát peněz jako šlupek (Vojta, který před časem něco dost podobného zcela vážně zamýšlel použít na vlastní šifrovačce, by to prý uměl tak za dvě až tři stovky) a najednou... pípá zprávu znovu. To už nám matějčík nese dost informací na to, abychom věděli, že na šifře úvodního kolečka s divnými znaky jsme první, a že se nám právě povedl malý reset. Většina týmu se vrhá na TFM k bedničce (ve chvíli, kdy se dostává konečně do ruky mně, ji už navždy nazývám kostičkou, podle jisté srovnatelně zlomyslné filmové Kostky), zadání šifry zbývají v ruce mně. Kývám na matějčíka, ať mi jde dělat koprocesor... přidává se k nám ještě Martin a řešení máme bleskem. Adepti bed-fu sice mají nalezenou tak půlku abecedy, ale zvedají se rychle. (Mimochodem, nekostičkové šifry, o kterých bude později řeč, najdete tady.)

Pokračujeme na další šifru ke strahovskému klášteru, ale naši kostkomistři tu nestihli ani dodělat tu abecedu. Fraktální šifřička byla roztomilá, luštění ale trvalo tak minutu. Kdyby to tak chtělo jít i dál! Jo, kdyby...

Sbíháme z kopce k další šifře, obdélníčky, v nich dvojice souvisejících slov, většinou jedno z nich zrcadlově. Většinou. Tipujeme to s Martinem na středovou a osovou souměrnost, malujeme tečky a čárky, teček je málo, nic z toho neleze. Dvě morseovky po sobě navíc ani nečekáme. Nevíme co dál, tentokrát ale zasáhlo moje soukromé božstvo: Ve chvíli, kdy se k nám přiblížil tým matfyzáckých agentů Microsoftu, Velký Tučňák sdělil svému svatému Jirkovi, že se má na naše středové souměrnosti vykašlat, nezrcadlová slova ignorovat a namalovat písmenka - BINGO! Zdá se, že tam Bednáři měli bug.

Vojta mezitím získává v Bed-fu první dan a řeší s matějčíkem první úlohu. K tomu, abychom dostali čtyřku, nám zbývá vyřešit dvě další. Zalézáme si s nimi do školy, bludiště nám trvá asi čtyři pokusy, šibenice je průchozí. Máme kódy KASA, SAKO, KOPEC - na čtyřku tedy logicky zadáváme kód pecka, aniž si všímáme podobného vzorce i v kódech pro zadání úložek. Škoda, časem nám to bude chybět.

Binfo nám říká, že jsme na čtyřce první. Cože? Kde jsou Prahory? Co to má znamenat? Ale na podobné úvahy není čas, z kostičky padají shluky tónů. Jsou jich tři druhy a je vidět, že tvoří pět slov. Nejvíc je tam samotných prostředních a nejvyšších tónů. Morseovka to evidentně není, některá písmenka jsou i z pěti tónů. Většinou jde o monotonní posloupnosti, ale ne vždy. Co to sakryš je? Zatímco si nad tím lámeme hlavu, Jirka oznamuje, že třípísmenné slovo na začátku s A nebo E uprostřed prostě musí být NAM a než se nadějeme, posílá nás k zelené budce na náměstí Před Bateriemi. Na mapě ho máme, ale ještě než vyrážíme, nyní již snadno zjišťujeme, že máme zase jednou tu čest s římskými čísly. A rozumíme si s nimi jako obvykle.

U zelené budky potkáváme odcházející tým Albert Stallone, který tu měl na nás asi dvacet minut náskok. Druhé místo je fajn, přijít o něj by nám bylo líto, pouštíme se tedy do luštění a věříme, že to za dvacet minut dáme. Nakonec to bylo spíš na deset, Penroseovo pokrytí všichni známe minimálně díky oblíbenému a nenáročnému xkovému screensaveru, překreslit části jistých orgánů na folii nám tedy nedělá potíže.

Na šestce nás čeká další úloha pro kostičku. Ujímá se jí Jirka, který půlhodinku zkoumá zákonitosti blikání (představte si, ono to mimo pípání umí blikat jak diskotéka!), počítá, kolik je kde ledek a vůbec se dobře baví. Šestou šifru mezitím nedopatřením luští matějčík, když si do notýsku píše trochu jiné rozměry písmenkových obdélníků, než původně chtěl.

Sedmička vypadá už od pohledu vesele. Na stanovišti získáváme mapu (někteří se snad na terénní část i těšíme), na posezení je ale poněkud skoupé. Nakonec usedáme na chodník sto metrů od Albertů, kteří na nás mají už 40 minut a nevypadají, že by se chystali zvedat. Smiřujeme se tedy s tím, že nepříliš pohodlné ležení musíme vydržet delší dobu nejspíš i my. Tečky. Šipky. Bednářská klasika. Co je to tentokrát? Skoro Braille, 19 teček a 41 sloupečků by fungovalo, ale tečky občas lezou do mezer. Zpátky na stromy. Nakonec má správný nápad tuším Jirka: maluje přepážky bránící kuličkám ve správném pohybu a lezou mu z toho prazvláštní písmena, jak kdyby vypadla z programu figlet. Když vidím ..SPI, balím pomalejší půlku týmu a vyrážíme do ulice Na Špitálce, rychlejší nám tam pak upřesní řešení telefonem. Strategie vychází, Jirka mezitím objevuje, že místo přepážek může malovat dráhy, a potom se to dá i číst.

Do osmičky jsem se zamilovala na první pohled. Samotné luštění je sice poněkud technická záležitost, ale přesto se při něm válím smíchy po schodech.

Hledání devítky není jednoduché. Svítíme na vlak ze všech stran, tentokrát ale nepomáhají ani naše jinak mimořádně účinné UV čelovky. Než se stíháme domluvit, co dál, přichází podstatně akčnější Chlýftým - zatímco jeden z jeho členů už má na drátě organizátory a reklamuje ztracenou šifru, druhý sahá na správné místo pod vlak. Necháváme je poslat binfo před námi, jsme tu třetí. Když si odcházíme sednout pod lampu opodál, přicházejí Prahory.

Očekáváme, že jim zamáváme a už je nikdy neuvidíme, leč chyba lávky: Braillova písmenka v z mapy lovíme ihned a nakonec máváme my jim. Navzdory drobnému kufrování dorážíme na desítku stále třetí.

"Tak hele, opakování: V Listech psali, že desítka je noční můra na šest hodin. Že si máme všímat detailů a zpívat mantry. A je na ní namalovaná bednička, koukejte" ... "no jo, a ten text je celý o hudbě" ... "a je tam nějak moc slabik fa, co když se z toho mají vypsat solmizační slabiky?" ... "ale co pak s nimi dál?" ... "hele, matějčíku, pamatuješ si ještě, jak jsi hrál tu stupnici?" ... No prostě průchoďák, a tak nádherná šifra, že z ní máme Vánoce.

Zjevně je to průchoďák i pro ostatní, Chlýftým mizí v dáli, my dost bloudíme - rybníček na žluté na mapě máme, ale jmenuje se tam nádrž Džbán. Věříme, že orgové nejsou potvory a koukáme do podrobného atlasu... a vhodný rybníček tam je. (Abych nikomu nekřivdila, on je i na té mapě od orgů, jen má asi 1x1 milimetr.) Chlýftým nikde, jsme tu druzí. Asi taky nenašli správný rybníček...

Na jedenáctce jsme strávili tři hodiny. Zkusili jsme všech 16 způsobů, jak indexovat jeden čtverec druhým, zahráli si pexeso i Lloydovu patnáctku, rozstříhané a slepené čtverečky jsme časem zase rozstříhali... ale jen krok od správného nápadu jsme skončili s tím, že "tohle taky nepoužívá všechno, co nám ta šifra říká" nebo tak nějak. Kdyby tam aspoň místo otoč bylo otáčej... no nic. Tři hodiny, žádný nápad, záchrana - strategie je neúprosná.

Očekáváme, že šifra byla triviální a my jsme paka, binfo "jste tu první" nám zní neuvěřitelně. Světlo, teplo, lavička... "tak musíme doufat, že teď už se orgům všechny šifry povedly" - dvanáctka rozhodně. Vše černé cenzurujeme a jsme rádi, že domácí příprava byla i k něčemu jinému než k tomu, že každý z nás si opravdu vzal nůžky, tlemíme se celou cestu na třináctku.

Potkáváme tu orga zklamaného z naší záchrany a zhodnocujeme zkušenosti z ábíčka: čerchovaná vnitřní, plná vnější... helemese, kostičky pentomina. Googlíme pro zajímavost počet řešení, jak se ale skládá to naše, je zřejmé. Zbytek týmu má složeno dřív, než se vrátím z křoví a plánuje prima trasu přes Kozí hřbety.

Cesta po zelené i s kratičkou zastávkou na vyhlídce byla překrásná, rozhodnutí ujít Bednu v sandálech (které si jinak nemůžu vynachválit) se mi tu ale při sestupech trošku vymstilo. Nu což, chodím, nespím, můžu se zúčastnit mistrovství v sokobanu.

Kostičková úloha čtrnáct (získaná nakrmením kódy získanými hraním Logika a 3D bludiště, které matějčík vyřešil někdy mimochodem) byla úžasná. Sice jsme se jednou nechali svést na scestí a měnící se okolí připisovali spíš schodům a teleportům, touha po sokobanu ale byla dost silná na to, aby nám to příliš dlouho nevydrželo. Přesto tu sedíme dlouho, tak dlouho, že nás dobíhá dalších pár týmů.

Ale my už spěcháme dál a první jsme i u cedule naučné stezky. Zastávka je to kratičká, s dvorním hvězdářem Martinem vidíme souhvězdí ihned a přijít na to, jak je hledat v dalekohledu je otázka okamžiku. Šifra nás posílá na vyhlídku a my pevně věříme, že jdeme na poslední stanoviště před cílem.

Máme pravdu. To ještě netušíme, že v závějích sněhu strávíme dvě a půl hodiny, vymyslíme tu krásnou šifru na nějakou příští hru Po škole, a teprve potom vyluštíme tu bednářskou. A že pak poběžíme dva kilometry do cíle, kde nám ta hranatá potvora ukáže, že nemáme na to dojít Bednu. Použít kód pro binfo a pro kostičku jako nápovědu nás napadá poměrně pozdě, protože až doteď to vždy byla jen slovíčka bez významu (jo, být tak pozorní na čtyřce). Vlka a zajíce nakonec poznáváme a hrajeme, ale jde nám to bídně. Mít ještě tak půl hodiny...

...ale není dáno, čas je neúprosný a org nám přichází odbít dvanáctou. Dostali jsme přesně to, co jsme si na startu přáli. Došli jsme do cíle. Místo toho jsme si měli přát dojít Bednu. Tak nic, holt za rok.

Letošní Bedna byla krásná. Tak krásná, že ji považuju za nejhezčí z těch osmnácti šifrovaček, které mám za sebou. Je mi líto, že už je konec. Ale stejně s námi bude asi ještě dost dlouho...

...kráčím si to takhle do práce a na chodníku Žabák s yastařským týmem na cestě na oběd. V ruce štos papírů zblízka identifikovatelný jako šifry z Bedny, místo pozdravu povídá dychtivě: "máš tady bedničku?" a já jsem ráda, že jej mohu potěšit. Bednička je na skříni v labárně a předpokládám, že tam za ní na vejce bude brzy chodit celá SUSE.

Po škole: nová noční šifrovací hra v Praze

Mám dvě zprávy, jak už to bývá, jednu dobrou a jednu špatnou. Začneme tradičně tou špatnou: soutěž Po drátě v původně plánovaném termínu nebude. A teď ta dobrá: čas ušetřený přípravou online gamesy bude Pomocná škola (ve spolupráci s Velkým Vozem) věnovat přípravě vlastní noční šifrovačky Po škole, která se bude konat první víkend v červnu v Praze. Samozřejmě jste zváni!

Zkušeným účastníkům šifrovaček už o mnoho víc povídat nemusím (ovšem i pro ně se v závěru článku najde souhrn informací). Naše hra je ale z mnoha důvodů velmi vhodná i pro začátečníky. Pro všechny ty lidi, co o šifrovačkách četli, slyšeli vyprávět... občas se zamýšleli nad tím, jestli by nezvládli postavit vlastní tým, ale nakonec si to rozmysleli. Zkusím tedy rozptýlit obvyklé obavy, které nováčci z šifrovaček mívají:

"To bude moc těžké, skončíme hned na první šifře..."

Některé šifrovačky jsou těžší než jiné. Zatímco dojít Bednu je pro většinu týmů cílem jejich šifrovací kariéry, jiné hry (třeba moji oblíbenou Krtčí norou) dochází značná část týmů a značných úspěchů v nich dosahují i začátečníci. Nižší obtížnost přitom nijak nesouvisí s herním prožitkem, obtížnost a elegance šifer jsou totiž dvě zcela různé věci, které spolu moc nesouvisejí, a někdy jdou navíc zcela proti sobě. Slibovat začátečníkům úspěchy na Bedně by bylo pošetilé, naše šifrovačka ale bude lehčí, k většině šifer navíc budou dostupné nápovědy. Žádná začátečnická frustrace by se tedy neměla konat.

"Noc je dlouhá, je tma a zima."

Naše šifrovačka se bude konat v červnu, tedy je poměrně slušná pravděpodobnost, že počasí bude přinejmenším snesitelné a i toho světla celkem dost. Navíc bude o něco kratší, než podobné hry obvykle bývají.

"Chůze po vlastních zní děsivě a historky o přesunech na Tmou ještě děsivěji - já to neujdu."

Jako tým fyzické vorvávačky vesměs těžko snášíme, noční bloudění po lesích, jakož i další aktivity náročné na fyzičku a orientaci nás spíš netěší a užíváme si především samotných šifer. Co nemáme rádi, nebudeme činit jiným, takže vás čeká příjemná procházka po Praze, která vás nevyvede do míst, kam v noci nejezdí MHD. Celonočního dusání po asfaltu se ale taky obávat nemusíte, i v matičce měst je spousta pěkné přírody a cesty příjemné pod nohama.

"Zní to dobře, ale nechci tím zabít celý víkend - půlku ho proluštit a druhou prospat."

Nemělo by to být tak zlé. Hra proběhne v noci z pátku na sobotu (začne přitom o něco později než běžné šifrovačky, nechceme pracující připravit o dovolenou) a skončí v sobotu v poledne, takže i pokud jste ospalci, v neděli už určitě budete bezpečně připraveni pro následné víkendové radovánky.

"Dobře, pár kiláků ujdu a luštěnky všeho druhu mám rád. Co tedy udělat, abych se mohl zúčastnit?"

Základem úspěchu je sestavit tým. To znamená dva až pět hráčů, přičemž se již mnohokrát osvědčilo pravidlo, že víc hlav víc vymyslí. Určitě přitom není nutné, aby všichni byli matfyzáci a podobná sebranka - spíš naopak. Našemu týmu se vždy vyplatilo, když měl s sebou nějaké spoluhráče bez kurzu matematické logiky, zato však s pořádnou porcí selského rozumu - on někdo musí být schopný vyluštit všechny ty jednoduché šifry, víme? :-) Nebojte se tedy oslovit mladšího brášku ze střední nebo přítelkyni z filosofické fakulty, užijete si to všichni.

Samozřejmě, je pár věcí, které by účastník šifrovačky měl znát: zamyslet se nad tím, proč A=1 a Z=26, prohlédnout si, jak vypadá morseovka a vzít si tabulku s sebou... no a to je asi tak skoro všechno, dobrým zdrojem k prolistování je Manuál Tmou.

A potom už stačí jen svůj tým zaregistrovat, zaplatit startovné a začít se těšit.

Tak, tolik propagace pro šifrovačkami dosud nezasažené jedince (snad je brzy uvítáme mezi námi). Teď pár drobností pro ostatní: týmy 2 - 5 lidí, věk 16+, GPS a elektronika ano, přátelé na telefonu ano, nápovědy terénní... a pokud jde o šifry, snažíme se, aby k jejich vyluštění bylo potřeba nápadu, a ne usilovné dřiny a nebo širokých znalostí. Jinými slovy, chceme, aby vám cokoliv z té povolené techniky bylo pokud možno úplně k ničemu (a nebo aspoň, aby hráči bez ní neměli žádnou výhodu), pro hackery organizujeme jinou hru.

Doufám, že se s Vámi potkáme v cíli!

Kterak mi Velký Tučňák nadělil prozření

Bylo nebylo. Jednoho krásného večera, krátce poté, co jsme vydali openSUSE 11.1, jsem se na abíčku zmínila, že namísto obvyklého upgradu taygety, kde do té doby dlela jedenáctka (a před ní 10.3, a před ní...), jsem na nainstalovala Debian. To, co jsem považovala za nevinnou zmínku o svých domácách radostech a strastech podobnou mnoha dalším, ovšem spustilo nečekanou bouři...

Nejprve se našel nějaký dobrák, který kus toho příspěvku vzal, vyložil způsobem, který sice dle mého poněkud postrádal logiku, ale zato byl skvělým základem pro flame... a pak už jsem nestačila valit oči. Zkouškové sem, zkouškové tam, strávila jsem něco jako den čistého času diskusemi a vysvětlováním, co jsem napsala, co jsem napsat chtěla, proč je všechno úplně jinak... a tak dále, a tak podobně, zkrátka snažila jsem se napravit ještě honem, co se napravit dalo. Samozřejmě jsem si nadávala, že jsem ten původní příspěvek do zastrčené diskuse napsala, aniž bych přemýšlela nad tím, co z toho kdo může udělat. Kdyby to tady skončilo, jen bych dnes bývala byla o něco opatrnější...

...když se bouře konečně trochu utišila, začala jsem se radovat, že zas budu mít čas na něco užitečného, ale to se ukázalo býti předčasným. Kolegové v práci jsou sice většinou lidi, kteří mají dost rozumu na to, aby nedělali z komára velblouda, ale výjimka se vždycky najde - v tomto případě se objevila v podobě ublíženého mailu na mailing listu čteném skoro celou českou pobočkou. Uražené řeči o rozšlapaných bábovičkách a ztrátě motivace mě sice nedojímaly (jak silná asi mohla být?), výčitky na téma "kažení reputace v komunitě" jsem si taky nijak nebrala (pomineme-li to, že od uzavření smlouvy s Microsoftem už se naše reputace zhoršit nedá, protože z podlahy se nedá nikam spadnout, i kdyby to tak bylo, pořád jsem myslím celkově dalece v plusu), ale vyhlídka na další neplodný flame, před kterým navíc tentokrát nebude úniku vypnutím prohlížeče, mě hluboce děsila.

Fakt, že zatímco během dlouhých let, kdy jsem v práci organizovala naše prezentace na LinuxExpu, Dnu na MFF a podobných akcích, po práci produkovala kvanta linuxových článků a když jsem zrovna nechodila do školy, neměla jsem čas na nic dalšího (články jsem ťukávala do notebooku i na firemních horách), se mi z řad mých drahých kolegů dostávalo teplého slova podpory zcela výjimečně, spáchání první drobné nepředloženosti způsobí tohle, mi rozhodně na náladě nepřidal. Po celonočním přemýšlení jsem dospěla k závěru, že pokud lze vážně zahodit 5+ let práce jednou drobností, kterou někdo nafoukne v aféru, evidentně se to nevyplatí. A rozhodla jsem se, že pokud si někdo vážně něco takového myslí, jediné možné řešení je nechat ho, ať to tedy vezme za mě, a užívat si volna.

Mé vedoucí tohle rozhodnutí samozřejmě nepotěšilo, ale všichni jsme se nevzdávali naděje, že to nechám usadit a zase bude dobře. Tím spíš, že mí milí kolegové vesměs opravdu umějí používat hlavu a nedělat ukvapené závěry, takže se hrozba dalšího flejmu brzy proměnila v dlouhou, předlouhou diskusi o tom, že naše distribuce má opravdu spoustu problémů, které bychom se mohli pokusit vyřešit. Některé kazí radost ze života všem, některé pouze pokročilým uživatelům, další jen vývojářům... ale každý z nich se dá vyřešit, a tak stojí za to si popovídat o tom, jestli bychom to neuměli nějak snadno. Ten mailový thread nakonec ukázal, že všechno zlé je pro něco dobré, protože díky němu došlo k sérii setkání, kde jsme problémy formulovali a povídali si o jejich řešení. Najednou všechno vypadalo neuvěřitelně dobře - na drobnostech už se začínalo pomalu pracovat, složitější problémy jsme si aspoň konečně pořádně uvědomili a začali skládat první drobné kamínky do mozaiky řešení. Během jednoho líného pátečního odpoledne, při rozcházení testovacího popcon serveru a uprostřed rozmýšlení, jak to pěkně naportovat na RPM, jsem zničehonic zase začala mít pocit, že je všechno v pořádku, a že když Tučňák pomůže a komunita podpoří, jednou tu nejlepší linuxovou distribuci na světě přece jen dáme dohromady.

Protože krátce před tím Stano Višňovský o našich záměrech napsal blog opatřený odkazem na wiki stránku, kde byly naše nikterak roztříděné nápady v různém stadiu řešení sepsány, dostala jsem úžasný (čti mimořádně stupidní) nápad přerušit své spokojené dobrovolné poustevničení a podívat se po českých diskusních fórech, jestli jsou na to nějaké reakce (na wiki samotné pár příspěvků z komunity přibylo, ale mnoho toho není).

Což jsem neměla dělat. Mohla jsem si tak totiž ušetřit čtení spousty úžasných komentářů... přirozeně mě úplně nejvíc otrávily ty od lidí, kteří sice zřejmě v životě neubalili balík, ale zato vědí, jak se to má dělat správně. Kteří navzdory nadpisu Brainstorming berou každý řádek na wiki jako věc, kterou opravdu chceme udělat.

Mimochodem, je to sice odbočka od původního tématu, ale to je jedno. Pokud si snad náhodou myslíte, že balíkaření v openSUSE funguje, vězte, že to není pravda. Situace, kdy přestože většinu balíků kompilujeme úplně stejně (jejich autoři totiž používají autotools), stejně musíme pečlivě ručně sepisovat všechny kroky kompilace a instalace, je poměrně nepříjemná. Zoufalou se stává ve chvíli, kdy víme, že téhož by se dalo dosáhnout nástrojem, kterému by stačila pětiřádková obdoba specu, protože zbytek by v souladu s globálním nastavením dělal sám. Každý balíkář by měl najednou dost možná čtvrtinu práce (domácí úkol: kolikrát víc balíků než dnes by měla distribuce s vynaložením stejných nákladů?) a jakoukoliv změnu by stačilo udělat jednou (zatímco dnes nám například ještě v některých specech straší mazání buildrootu na začátku %install fáze, přestože o jeho nevalné bezpečnosti se ví už nejméně pět let). Pak je tady samozřejmě spousta menších či větších otravností (už jste někdy pokazili %postun skript? Blbé, co?), ale hlavní problém, totiž, že je to v principu celé špatně, zabírá to zbytečně spoustu zdrojů a mělo by to skončit v propadlišti dějin, je důležitější. (Mimochodem, to je důvod, proč by nám přechod na debianí balíky nikterak nepomohl, přestože se o něm wiki vzletně zmiňuje - Debian sice vyřešil hezky spoustu těch otravností, ale na balíkáře i tak zbývá práce, kterou by mohly s klidem dělat stroje.)

Dozvěděla jsem se samozřejmě i spoustu dalších věcí. Od nadávek na různé featury distribuce - třeba na PulseAudio (na opensuse-factory přitom zrovna proběhla dlouhá diskuse, v které sice kdekdo nadával, ale svatému Gregovi se asi z nikoho takového nepodařilo vyrazit číslo vlastnoručně sepsaného bugreportu, což je hloupé ve chvíli, kdy nám to bez problémů chodí - aspoň mně tedy rozhodně), až po explicitní nadávky českým vývojářům (dokonce i za to, že si vůbec dovolili o problémech napsat veřejně - tak takhle tedy tu spolupráci s komunitou nevybudujeme).

Zkrátka, uvědomila jsem si, že jsem se rozhodla správně. Pro tyhle lidi už přímo nic dělat nechci. Ať je u stánků obskakuje, jejich problémy zdarma řeší a moudra pro ně sepisuje někdo jiný. Já budu ušetřený volný čas věnovat hackování - samozřejmě hackování toho, co se hodí mně, pokud se to uživatelům nebude líbit, mohou si to přece spravit sami. Nebo za to někomu zaplatit - když ten někdo bude můj zaměstnavatel, mileráda to pro ně udělám v pracovní době.

Koneckonců, ona "open source komunita" (totiž, volné sdružení programátorů sdílejících svoji práci) odjakživa fungovala tímto způsobem. Teď konečně vím, proč.

Paralelní (skoro)SHA

Napsali jste někdy opravdu příšerný zdroják, write-only špagetu a strašlivou, zcela neportabilní odpornost? Že by vás ani nenapadlo se tím chlubit? Hm. Ale já mám naštěstí prima výmluvu.

Máme ve škole takový zajímavý předmět. Jmenuje se Algoritmy a jejich implementace, letos byl vyučován poprvé a jeho náplň byla vskutku zajímavá a různorodá. MJ a Pasky se totiž pokoušeli o nemožné: Během semestru nás učili céčko pořádně (v prvních třech přednáškách se probíraly zajímavé části svaté knihy C99, časem došlo i na rozšíření gcc). Strávili spoustu času vyvracením toho, co nás učili na Principech, OZD a podobných přednáškách a ukazovali, jak je to doopravdy. Povídali nám o cachích, pamětích, procesorech (pozvali Honzu Hubičku ochotného podělit se o všechno, na co nepodepsal NDA). Učili jsme se, jak při programování znalost těchto věcí používat. Dozvěděli jsme se třeba, jak rychle třídit, nebo jak se počítá na grafických kartách.

Požadavkem ke zkoušce je aplikovat nabyté znalosti a napsat s jejich využitím něco zajímavého. Dlouho jsem si lámala hlavu, co by to mělo být: Všechna ta třídění, stromy či násobení matic sice skýtají spousty prostoru pro optimalizace, ale je to poněkud fádní. Nakonec jsem přece jen zavadila o nápad, který se mi zalíbil: Co takhle zkusit si spočítat SHA paralelně?

Tedy, spočítat SHA paralelně samozřejmě ve skutečnosti nejde. Můžeme ale udělat obezličku: Rozdělit si vstup na bloky, spočítat paralelně hashe bloků a hashe těchto hashů vydávat jako výsledek. Pokud umíme SSE, můžeme navíc místo jednoho hashe bloku počítat rovnou čtyři proložené naráz, výsledek zahashovat a dál postupovat jako v minulém případě.

Což zní zatraceně jednoduše. Přesto to nakonec vydalo na pár večerů zábavy: Nejprve zamotat se do pavučiny vlastních vláken (hmm, takové věci se opravdu dají psát buď jednoduše nebo blbě... nebo oboje), potom věštit z kávové sedliny (pardon, ze souboru emmintrin.h), vymýšlet, jak to slepit, aby to bylo aspoň trochu efektivní, přijít na to, proč to funguje jen jako poněkud pomalý generátor náhodných čísel, a proč to dává jiné výsledky než referenční implementace SHA1 (fakt pěkně blbě se to debuguje). Prostě, přestože to vypadá jako maličkost, jeden na tom naloví mnohem víc expů, než by čekal. Opravdu, schválně si něco takového zkuste napsat taky.

Výsledek splnil očekávání - na mém quadu (ha, konečně můžu zaměstnat nějakým vlastním výtvorem všechna jádra) to běží tak devětkrát rychleji než normální shasum. Ostatně, pokud máte mašinku, co umí SSE, má 32bitové inty a gcc, můžete si to vyzkoušet.

A pokud náhodou zrovna taky studujete na matfyzu, nejste hackeři, co mají x86 a spol. mašinky v malíčku a chcete s tím aspoň trochu něco dělat, nezapomeňte si příští zimu zapsat předmět Algoritmy a jejich implementace.

Toto je reklamní článek předmětu NDMI074 :-)

Konečně doma

Říkala jsem jí to celou dobu - když zlobila, nadávala jsem, vyhrožovala, vztekala se... a ona mi nevěřila. Dneska jsem se rozhodla, že jí ukážu, zač je toho loket!

Řeč je samozřejmě o taygetě, mé domácí počítačové obludě. Již drahnou dobu jsme spolu vedly tichý souboj, ona mi dělala naschvály, já jsem jí hrozila "když mě budeš zlobit, nainstaluju na tebe Debian, potvoro" a ona se mi smála, protože věděla, že kvůli její grafické kartě nechodící bez binárního ovladače to hned tak neudělám. Ale přepočítala se, když si neuvědomila, že s novými střevy si na mě už nepřijde...

Po těch letech mám openSUSE už docela ráda, spousta věcí se mi líbí, ledacos mě už dávno neštve, mám možnost sledovat, jak se naše distribuce neustále zlepšuje a v každé major verzi se najde nějaká povedená distribuce lepší než všechny předchozí. Přesto stále se slzou v oku vzpomínám na Debian, čím delší dobu jej nepoužívám, tím víc jej považuju za řešení všech problémů, spásu všeho lidu a nejsvětější zjevení Velkého Tučňáka. Po téměř pěti letech už je to skoro modla...

Používat doma openSUSE ja samozřejmě praktické. Člověk může bez problémů ochutnávat, co si uvařil, a pracovat doma na balících. Rozpomínat se na to, jak to chodí jinde, je navíc s postupujícím časem stále složitější, komu by se chtělo, když na distribuci, kde je doma, může pracovat zcela bez přemýšlení. Zvlášť, když máme konečně tak skvělý balíkovač, že se apt může jít zahrabat... chachachá...

Protože mám doma momentálně zdaleka největší dělo, chtěla jsem si nainstalovat icecream. Miláček zypper u toho nadobro zatuhl, a pak už nikdy nechtěl nic instalovat, o čemž nějak přesvědčil i RPM. Experimentovala jsem pár hodin s rebuildováním databáze, modlitbami k Tuxovi i nekromancií, nakonec se zdálo, že to vyšlo, aspoň pokud jde o rpm. Když ale zypper už popáté povídal, jak úspěšně instaloval icecream, který skončil kdesi v černé díře, podobně jako ještě půlka nainstalované distribuce, došla mi trpělivost. V práci bych to samozřejmě zkoušela debugovat. Přitáhla bych za flígr Žabáka, přivázala ho řetězem ke klávesnici a nepustila, dokud mi neřekne, jak se to stalo a proč. Ale tady? O víkendu? Když se chci učit na šest zkoušek a ne zabývat se mrzkou prací? To určitě.

Trosky poničené jedenáctky, v posledním záchvatu zoufalství částečně updatnuté na 11.1, sice ještě hnijí na opuštěném oddíle, ale taygetka si teď se mnou povídá skrz Lennyho. Je to samozřejmě úplně jiné, než jak si to pamatuju: má to instalátor (a umí při instalaci ztuhnout skoro jako ten náš), objevilo se tam aptitude, init scripty už vypadají jako ty naše podle LSB... a všechno, úplně všechno, je jiné než u nás. (Samozřejmě jde o samé pitomosti: openvpn ve výchozí konfiguraci odmítá spouštět skripty, ssh má zvlášť server a zvlášť klienta, mutt si nerozumí se susí cachí na imap...)

Samozřejmě, že "to by se v Debianu stát nemohlo," které mě provázelo posledních pár let, bylo bohapustou lží - i v něm se potkají naprosto nesmyslné závislosti (nechceš evolution? Fajn, zahoď gnome.), ale přesto myslím, že budu spokojená. To blaho, když člověk napíše aptitude install jakýkoliv_balík a dostane jakýkoliv balík, je naprosto nenahraditelné. A přes veškerou snahu o Contrib k tomu máme pořád v openSUSE zatraceně daleko.

Konečně zase doma. Jsem zvědavá, jak dlouho tady vydržím tentokrát.

Organizace a zpracování dat I

Letos mě stihla povinnost absolvovat předmět Organizace a zpracování dat I. Pro nás, co nemůžeme nebo nechceme chodit na přednášky, jsou k dispozici skripta, ta mají ovšem několik nevýhod. Nevýhodou zdaleka nejvážnější je, že srozumitelnost textu pro běžného matfyzáka se blíží oné větě z práce jakéhosi filozofa "Individuální participanti sociální komunity přijímají informace prostřednictvím symbolických vizuálních kanálů.", kterou proslavil Feynman ve své knize To snad nemyslíte vážně a po vynaložení netriviálního úsilí ji nakonec dešifroval coby sdělení "Lidé čtou."

Abych se tedy vůbec mohla něco naučit, musela jsem skripta nejprve rozluštit a přepsat to potřebné do pohádkové podoby, které jsem schopná rozumět. Pokud "vznešené řeči" rozumíte stejně jako já a čeká vás totéž, třeba bude můj textík k užitku i vám. Vypadá to takhle docela jednoduše... tak mi prosím držte palce, ať to tak vypadá i u zkoušky.

Co zde chybí: počítání doby přístupu na disk (z důvodů, které raději nebudu upřesňovat, dodělávat nebudu), indexové, indexsekvenční a podobné soubory (to je jednoduché, když si člověk pamatuje, co přesně je co - to jde snadno vyluštit ze skript), spirálová paměť (ještě to nechápu, možná časem dodělám), deskriptory stránek a Grayovy kódy (celkem jednoduché, časem možná dodělám).

Cormackovo hashování

Mějme adresář délky d, soubor s daty, hashovací funkci H(k, d) (rozhazuje do d přihrádek, k je klíč záznamu) a sadu hashovacích funkcí Hi(k, r) (rozhazuje do r přihrádek, k je klíč záznamu).

Každý řádek adresáře obsahuje položku p - ukazatel někam do souboru s daty, i - pořadové číslo hashovací funkce Hi a r - počet záznamů uložených v datovém souboru, náležících tomuto řádku adresáře.

Datový soubor obsahuje prostor pro záznamy, každý záznam je identifikován jednoznačným klíčem k. Máme funkci f(x), která nám umí vrátit pointer do datového souboru ukazující na souvislé volné místo o délce x záznamů.

Insert probíhá následovně: Spočítáme hodnotu funkce H pro klíč nového záznamu, dostaneme výsledek j. Pokud na řádku j v adresáři není dosud žádný odkaz do datového souboru, nastavíme mu p na ukazatel vrácený funkcí f(1), i na 0 a r na 1.

V opačném případě se podíváme na hodnotu r z našeho řádku v adresáři. Projdeme všech r záznamů od ukazatele p a zkontrolujeme, že už tam přidávaný záznam není. Pokud ne, pořídíme ukazatel pf do datového souboru pomocí f(r+1) a hledáme m takové, že Hi vrátí různé hodnoty pro čísla 1..r+1 (Tux nám pomáhej.) Potom přehashujeme všech r položek (na první ukazuje p) pomocí Hi(k, r+1) na nové místo, původní místo označíme jako prázdné, v adresáři nastavíme p=pf, i=m, r++.

Find je triviální - spočítáme H hledaného klíče, v adresáři najdeme i, spočítáme Hi, podíváme se na p+Hi.

O tom, jak moc to nechodí pro malé klíče a libovolnou funkci, kterou jsem schopná po zkušenostech ze skript a přednášky vymyslet, si můžete zapřemýšlet nad mým prográmkem. Nebo nějakou máte?

Lajka (Larson a Kajla)

Máme dvě řady funkcí - hashovací funkce Hi (rozhazuje do d přihrádek) a funkce generující signatury záznamů Si. Dále máme d stránek, ke každé stránce si pamatujeme její pořadové číslo a signaturu. Počáteční signaturou každé stránky je maximální možná signatura, nějaké číslo tvaru 2^k - 1 pro k kladné.

V každé stránce si pamatujeme hodnotu klíče a jeho signaturu. Insert provádíme následovně: Počítáme hodnotu funkce Hi tak dlouho, dokud nám nevrátí stránku, jejíž signatura je menší než signatura našeho klíče spočítaná funkcí Si. Pokud je v této stránce volné místo, vyhráli jsme.

Pokud místo došlo, nebohou stránku rozdělíme - snížíme její signaturu na hodnotu právě neúspěšně vkládané stránky a pokračuji ve vkládání. Zároveň zcela znovu vložím všechny stránky, které měly stejnou signaturu jako neúspěšně vložený záznam - intuice praví (skripta zřejmě ne) že kdybychom si mimo signatury a klíče pamatovali ještě generaci hashovací funkce i, mohli bychom vkládat rovnou od i+1. hashovací funkce a ušetřit si práci.

Fagin (rozšiřitelné hashování)

Máme klíč k a hashovací funkci H, o které věříme, že nám bude data rozdělovat rovnoměrně. Dále máme adresář o hloubce d (d je nejvýše rovno logaritmu z maxima H). Adresář obsahuje na jednom řádku položku d bitů a položku s ukazatelem na stránku s daty. Hledáme-li nějaká data, spočítáme H z klíče, podíváme se na posledních d bitů výsledku, najdeme odpovídající řádek v adresáři, pokud data někde jsou, ukazuje na patřičnou stránku ukazatel na tomto řádku adresáře.

Přidáváme-li data, může se nám stát, že na některé stránce dojde místo. V takovém případě zdvojnásobíme délku adresáře (hloubka je d+1) přidáním dalšího bitu. Stránku, kde došlo k přetečení, rozdělíme do dvou novách stránek a aktualizujeme ukazatele v adresáři. Ostatní ukazatele při zvětšování adresáře jen zkopírujeme a necháme je ukazovat po dvou (čtyřech...) na stejnou stránku, dokud nepřeteče, dělíme až potom: podíváme se, v kolika kopiích je stránka v adresáři a podle toho určíme, podle kterého bitu budeme stránku štěpit.

Litwin (lineární hashování)

Máme hashovací funkci H vracející hodnoty o d bitech, nějaké stránky a oblast přetečení. Na začátku ukládáme všechna data do jedné stránky. Když provedeme L operací vkládání, rozdělíme tuto stránku na dvě a hodnoty v ní rozházíme podle posledního bitu hashovací funkce. Po dalších L operacích znovu dělíme stránku 0 a hodnoty nyní rozhazujeme podle posledních dvou bitů... po každých L krocích analogicky dělíme určenou stránku, určena je tímto způsobem: 0, 0,1, 0, 1, 2... (čímž nám, to je náhodička, stránky přibývají v pořadí dělení ?00,?1, ?10...).

Při vkládání máme stránku jednoznačně určenou, pokud se do ní záznam nevejde, použijeme oblast přetečení. Při každém dělení stránek oblast přetečení projdeme a přepočítáme. Pokud se nám nevejde do paměti, buď nám Tux milostiv...

Skupinové štěpení stránek

Na začátku máme n stránek rozdělených do skupin o g stránkách, oblast přetečení, hashovací funkci H (hashuje do n přihrádek) a sadu hashovacích funkcí Hi (ty nám hashují postupně do g+1, g+2... přihrádek). Po L vkládáních přidáme jednu stránku do první skupiny o g stránkách a obsah přerozdělíme do g+1 stránek funkcí H0. Po dalších L vkládáních uděláme totéž s druhou skupinou.

Když jsme rozšířili všechny skupiny, zpermutujeme čísla stránek tak, aby byly zase rozděleny do skupin g prvcích (je-li toho třeba, přidáme nějaké prázdné stránky).

Hledání (vkládání) simuluje kompletní postup štěpení: Nejprve spočítá x = H, pak zjistí, kolikrát se skupina, do které patří x. stránka, rozšiřovala - nechť je to k. Pak pro 1..k vždy spočítáme y = Hi, pokud je i < k, spočítáme nové číslo y. stránky po permutaci, z něj Hi+1... až do alelujá.

B strom

kořen má nejméně dva potomky, není-li listem
každý další uzel (mimo listu) má aspoň m/2 (zaokrouhleno nahoru) a nejvýš m potomků a o 1 méně datových záznamů
všechny větve jsou stejně dlouhé
vkládá se vždy do listu

Neredundantní verze: data jsou i ve vnitřních uzlech.

Redundantní verze: ve vnitřních uzlech dělí podstromy maximální hodnota v levém (minimální v pravém) podstromu.

B* strom

Obě verze, pokud vkládáme do plného listu, než začneme dělit, podíváme se ještě na levého a pravého souseda. Pokud má některý z nich volno, uložíme data tam (a samozřejmě změníme dělící hodnotu).

O co jde: chceme zachovávat invariant, že každá stránka je zaplněna aspoň ze dvou třetin. (Případně tří čtvrtin.)

Odkládané štěpení

Pokud chceme zlepšit zaplnění stránek, můžeme si pro skupinu stránek pořídit společnou oblast přetečení a štěpit, až když i oblast přetečení přeteče.

Prefixové stromy

Mofifikace redundantních B stromů, jako oddělovač používáme jen nejkratší možný prefix.

B+ stromy

Abychom usnadnili procházení redundantních B stromů, máme mezi listy zleva doprava linked list. Přidávání nové hodnoty, jakož i mazání je levné, protože při dělení použijeme původní stránku, pro pointer tedy nemusíme do jiného podstromu.

Proměnná délka záznamu

Namísto počtu záznamů operujeme v jednom uzlu s počtem znaků, které můžeme uložit. Řadíme lexikograficky, pokud při vkládání přetečeme, štěpíme podle záznamu obsahující prostřední znak. (Tím budeme mít pravděpodobně delší slova výš. Pokud vkládáme slovo delší než polovina kapacity stránky, možná budeme dělit i na tři stránky. Po vkládání se nám kupodivu může strom i snížit: Stačí, když se separátorem stane kratší slovo než před vkládáním a je potřeba slévat záznamy.)

Počítač vánoční

Ještě začátkem prosince si myslívám, že se mě Vánoce letos netýkají. Těch pár "povinných" dárků pro rodinu lze nakoupit na Štědrý den ve tři ráno v nonstop Tescu a dál se netřeba vzrušovat.

Jak jde čas dál, všichni vyprávějí o dárcích. Nejpozději, když se objeví reklamy na hrnčířský trh na Výstavišti, mi to nedá a začnu se celé problematice věnovat důkladněji. Dobrovolně vstupuju do obchodů a rozhlížím se v nich víc, než je nezbytně nutné. Následkem toho každou chvíli spatřím nějakou věc, o které vím se stoprocentní jistotou, že by se někomu moc líbila. A tak další kupička peněz mění majitele, a když ten Štědrý den konečně dorazí, nejen, že nemám pomyšlení na výpravu do Tesca, ale rozpočet plánovaný na dárky bývá překročen minimálně o sto procent.

Letos jsem ale nejdražší dárek pod tlakem okolností (a díky tomu, že krize nekrize, novellí tradiční vánoční bonus je jako vždycky ještě větší než si kdokoliv troufal myslet) pořídila sama sobě. Pár dnů před svátky jsem totiž jako každé ráno rozlepila jedno oko, nakrmila kočky, stiskla power switch od své taygety, chystala se rozlepit druhé oko... a ono nic. Má milovaná mašinka se posléze sice rozhodla vyslyšet prosby a přemlouvání a po odpojení disku ještě jednou naběhla na rozloučenou, ale poté už se nerozběhla ani coby samotná deska s procesorem, čímž mě donutila přejít od slov k činům.

Já jsem totiž plánovala taygetce zahýbat se střevy již delší dobu. Ne že by mi nestačil starý dobrý athlonek, který byl obstarožní (a velmi levný) už v době, kdy jsem jej kupovala, ale ve spěchu zakoupená deska s chipsetem od nvidie bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Naprosto se to nedalo uchladit (větráčky řvaly, northbridge stále na padesáti až šedesáti stupních), onboard grafická karta nechodila s open source ovladači ani ve 2D, inu, krám zatracený. Plány na radikální ztišení byly sice ušlechtilé, ale taky neproveditelné - Via sice už před rokem slibovala nový procesorek, který má mít vyšší výkon za podstatně menší žravosti než Atom, ale pořád nikde nic. A já bláhově čekala, čekala a čekala...

Nakonec jsem tedy komponenty kupovala zase ve spěchu. Koupit jen novou desku bylo nereálné (už tenkrát bylo těžké nějakou sehnat), takže jsem se neplánovaně pustila do inovace. Nechtělo se mi moc vybírat, tak jsem se nakonec rozhodla pořídit si něco podobného své pracovní mašince, s kterou jsem velmi spokojená. Koupila jsem si tedy zbrusu nový quad od Intelů, jejich krásnou malou desku (ještě nikdy jsem neměla žádnou, která by se stavěla tak dobře), čtyři giga paměti (všimli jste si, jak je to teď neskutečně levné?), rovnou taky silnější zdroj (grrr... nejhlasitější komponenta celé sestavy, kdo by to do těch Fortronů řekl) a tím pádem bohužel i novou skříň. (Ta stará sice přispívala k neuchladitelnosti velkým dílem, ale byla moc pěkná a příjemná. Ovšem zdroj, který se tam vejde a zároveň nakrmí mou novou hračku, bohužel nikdo neprodává.)

Postavit to celé bylo překvapivě náročné. Kromě magického chování celého budoucího stroje k tomu kupodivu přispívaly i kočky. Obyčejné odstraňování chlupů z pasty na procesoru před přiložením chladiče je v kočkařské domácnosti normální, já jsem to ale měla mnohem složitější. Normální kočky se totiž ledasčeho bojí, tudíž pokud strkají tlapy, kam nemají (kočičí ohon a paměti jsou vražedná kombinace, schválně si to zkuste s ebonitovou tyčí, kam se hrabe liška), tak se jich lze celkem snadno zbavit. Najít něco, čeho by se bála naše modrá příšera, se ale bohužel ještě nepodařilo...

Totiž, normální kočka se bojí například vody. Když páchá nějakou lumpárnu, dobře mířený zásah stříkací pistolkou ji přinutí k útěku, štítivému oklepávání a dlouhému dávání kožichu do pořádku (a hned máte dalších pět minut klidu na práci). Když ale zasáhnete plnou dávkou z rozprašovače našeho Damiána, hodí pohledem "ses zbláznila, nebo co?" a z místa, které zrovna rozhodl poctít svou přítomností, neuhne ani o milimetr.

Normální kočka se bojí taky zapnutého vysavače, při luxování se krčí v nejvzdálenějším koutě bytu a je-li třeba vyhnat ji z ložnice, stačí tam malý luxík donést. Damián při úklidu zvědavě očichává hubici vysavače. Zatímco normální kočka nerada cestuje a do přepravky je nutno rvát ji násilím, Damián se do přepravky cpe dobrovolně. Takže když hlídáme dva cizí kocoury a chceme je zabalit před cestou k domovu, je třeba před násilným nacpáním cizího kocoura dovnitř ještě násilím vysypat Damiána. K celé operaci se hodí mít tak tři lidi.

Pro dokreslení situace se zmiňme ještě o tom, že zatímco normální kočka nesnáší rachejtle a Silvestr tráví nacpaná pod kuchyňskou linkou, vanou nebo na podobně nepřístupném místě, Damián se dobývá na balkon a zavřen uvnitř pak aspoň s nadšením sleduje celý ohňostroj oknem.

Nakonec se ale povedlo zvítězit i navzdory chlupatým potvorám a jiným událostem a stálo mě to "jen" prošvihnutí koncertu Sebranky. Takže teď mám doma úžasné dělo. Zatím ho bohužel používám jen jako internetový kiosek, přehrávač hudby, chroustadlo rkových zdrojáků (Neumíte tím krámem někdo namalovat histogram a graf funkce do jednoho obrázku? Už jsem ten úkol ze statistiky po pěti dnech prima zábavy sice stejně odevzdala, ale pořád mi to vrtá hlavou...), ale úlohy, která by pořádně zabavila všechna čtyři jádra, si to zatím ještě neužilo. Fňuk. A zrovna mě nenapadá nic užitečného, co bych si mohla naprogramovat, abych si to vyzkoušela...

Vlastně, abych nezapomněla... šťastný a veselý, milí čtenáři.