Aniččin weblog

Hledám inspiraci: Jak na headhuntery?

Říká se, že je u nás daleko víc počítačových pracovních míst než odborníků a na první pohled tomu vše nasvědčuje. Headhunteři jsou celkem aktivní, kontakty shánějí, kde můžou a lákají, jak umějí. Smutnou pravdou při tom všem je, že zrovna mně ve skutečnosti nemají co nabídnout.

Většinou nahánějí lidi pro obří korporace zabývající se vývojem nebo správou různých proprietárních obludností, a ještě přitom mají spoustu požadavků, které sice není až takový problém splnit, ale prostým pohledem na ně je jasné, že autor náborového textu je prostě... z Venuše. Nepotřebuju moc bádání na to, aby mi bylo jasné, že téměř nemám šanci sehnat lepší práci, než mám teď: poloviční úvazek, naprosto flexibilní pracovní doba a vše, co vyprodukuju, je open source. Ještě větší překvápko je, že ve většině případů (pomíjím teď nabídky pro adminy v bankách) bych si moc nepomohla ani finančně (ne že by mi o to doopravdy šlo - nejsem na tom vůbec špatně, navíc rodinu nemám a kočky toho zas tolik neprožerou).

Závěr je tedy celkem jasný, z headhunterů pro mě nic užitečného nekápne, jen zbytečně zdržují a otravují. Bylo by tedy příjemné umět je je nějak efektivně odradit od dalších marných pokusů a v ideálním případě se přitom ještě pobavit na jejich účet. Otrapy typu "operátorův pohůnek," "telefonický marketingový průzkumník" nebo "falešný prodejce Nového prostoru" už mám docela zmáknuté, headhuntery ale ještě neumím.

Pozoruji v zásadě tři strategie. Jednou z nich je model Amway (používají jej zejména vývojáři shánějící nové kolegy a funguje následovně: napíšu si seznam všech lidí, co znám, a zkusím je zkontaktovat), další pak metoda Monte Carlo (typicky HR pracovník, který si někde na webu přečetl, že máte něco společného s počítači a tváří se přesvědčeně, že jste pro něj ten pravý - podle všeho přitom ani sám nerozlišuje, jestli jeho zákazník zrovna potřebuje hackera, admina, grafika nebo klikací opičku na testování), posledním způsobem je potom "akce: sýr v pastičce na myši zdarma" - headhunter se snaží do poslední chvíle předstírat, že vás opravdu jen zve na pizzu a vůbec mu nejde o to vás zaměstnat.

S první strategií neumím zacházet vůbec - když mi někdo, koho jsem pár let neviděla, zničehonic zavolá, jestli se u jeho úžasného zaměstnavatele nechci zabývat Oraclem, bývá mi smutno, protože kdyby mu aspoň trochu záleželo na něčem jiném než na sobě samém, mohl věnovat pět minut googlení a sám přijít na to, že to asi není neodolatelná nabídka. U druhé mám pocit, že nejlepší je hrát mrtvého brouka, protože dělat cokoliv jiného by bylo jako mluvit do dubu (a ne, i kdybych tu práci sháněla, k takovému mimoňovi na pohovor nepůjdu). Na třetí je asi nejvýhodnější reagovat vyžírkovsky, ale nějak na to nemám žaludek. Celková bilance je prachbídná: zkoušejí to pořád znovu a znovu.

Nezbývá tedy, než zkusit vytahat nějaké zkušenosti z ostatních. Už v tom umíte chodit? Jak se zbavujete headhunterů vy?

Spi sladce, Drupale!

Dámy a pánové, vážené čtenářstvo. Činím, jak jsem slíbila a představuji Vám své nové blogovátko. Jak už to bývá, sice přijdete o některé vlastnosti Drupalu, místo toho ale dostanete dvě novinky, po kterých jsem už dávno hluboce toužila a žádné CMS je nenabídlo. Takže, tady máte zdroják (celé je to v perlu).

První novinkou je možnost ovládat celé blogovátko e-mailem. Můžete se zalogovat svou e-mailovou adresou (původní účty jsem neimportovala, protože stejně neexistuje nastavení, které by šlo zachovat - pořídit si nový je ale hračka, nápověda k dispozici) a posléze si nastavit, jaké druhy článků a komentářů si chcete nechat zasílat. Toužíte-li odpovědět na nějaký starší článek nebo komentář a nechcete se otravovat s webovým formulářem, stačí kliknout na odkaz a poslat odpověď na e-mail, který vám přijde, ze svého oblíbeného textového editoru. Po úvodním naklikání nastavení sem už vlastně nemusíte vůbec chodit a nic vám neuteče. (Prosím, kdyby vám mailové rozhraní jakkoliv nechodilo, pošlete mi mail. Poslední problémy s parsováním References a kódováním jsem lovila včera a je dost pravděpodobné, že vůbec poslední nebyly.)

Druhou novinkou je automatické schovávání threadů, které blogovátko vyhodnotí jako nezajímavé pro ostatní čtenáře coby potencionální semeniště flamu - zatím to není nikterak sofistikované, ale zkusím si časem někde obstarat větší množství dat z nějakého diskusního fóra a vylepšit. Bohužel se to neobešlo bez JavaScriptu, snad mi to odpustíte.

Bugreporty beru s nadšením, patche ještě raději - to, co teď běží na serveru je přesně to, co najdete v tarballu se zdrojáky, samozřejmě až na konfiguraci. Kdybyste se to chtěli pokoušet používat a nevěděli si rady, nebojte se zeptat, "instalace" zatím znamená trochu ruční práce. Kdyby vám coby čtenářům chyběla některá featura z Drupalu, můžete si o ni zkusit říct, třeba ji někdy dodělám.

O žrádle kočičím a povaze lidské

Pečovat o kočku v bytě není tak těžké. Stačí postarat se jí o dostatečné množství zábavy (broušení drápů, dlouhé hlazení, akční hry... většinu toho při troše štěstí dost dobře zvládne druhé kočka), čistý záchůdek (s moderními stelivy pohodička) a něco dobrého do mističky.

Selský rozum praví, že když chceme dobře nakrmit kočku, je nejlepší chytit myš, rozpitvat ji a pokusit se její nutriční hodnotě co nejvíc přiblížit. Dá se to řešit buď snahou o nákup vhodného krmiva (minimálně 70 procent vody a 15 procent bílkovin, minimum sacharidů) nebo metodou "co dům dá" (zajdeme k řezníkovi, nakoupíme maso tak, aby v něm bylo deset procent kostí, deset procent vnitřností a zbytek svalovina; syrové, nejlépe pro jistotu přemražené, pak dáváme své kočce). Cokoliv jiného než myš či jiný malý savec nebo pták je jen náhražka toho, čemu se kočka přizpůsobila za tisíce let evoluce. Samozřejmě, selský rozum sám o sobě neukáže, jestli jí méně kvalitní náhražka uškodí nebo ne, ale to ani není potřeba. Že kočky žerou myši víme ze školky, nepotřebujeme na to doktorát z biologie.

Před pár dny vyšla v MF Dnes speciální příloha o tom, jak krmit kočky. Lidi (samozřejmě včetně mě) dělají v dobré víře daleko víc stupidních věcí než to, že krmí kočky drahým šmejdem, který jim ubližuje, takže nad většinou toho, co tam psali, nemá smysl se pozastavovat (taky jsem to dělala, než jsem se odhodlala začít myslet vlastní hlavou). Jedna věta mě ale přesto donutila jít si párkrát praštit hlavou do zdi:

"Podle některých chovatelů myš není nutričně hodnotná a je lepší, když kočka dostává vyváženější stravu."

Ona je neskutečná tragikomedie sledovat, jak my lidi věříme, že co je dobré pro nás, musí být dobré pro všechny. Zkusme si to představit trochu obráceně a poslechnout si následující pohádku:

Za spoustou ledových ker žili byli lední medvědi. Lovili tuleně, vychovávali medvíďata a měli se dobře. Pak se jim ale najednou jejich arktický ráj začal měnit před očima: věčný led v létě mizel, čas vhodný pro lov se krátil a loviště začali zabírat lidé na těžbu ropy. I dali medvědi hlavy dohromady, usoudili, že takhle to dál nejde a vyhynout ještě neplánují. Poměrně rychle vynalezli jaderné zbraně, chemické zbraně, biologické zbraně a většiny lidí na Zemi se zbavili dřív, než si toho ti lidé stihli všimnout. Sem tam někdo přežil a medvědy brzy začalo bavit chovat si lidi jako domácí mazlíčky - někteří se ostatně dali vycvičit pro spoustu užitečných věcí, měli totiž mnohem šikovnější prsty než medvědi. Medvědi je samozřejmě chovali ve svých doupatech a netroufali si pustit je ven, takže museli vyřešit otázku stravy. Přirozené lidské jídlo - obiloviny, brambory, luštěniny a tak, samozřejmě z větší části neměli, z ryb a bobulí ale dokázali namíchat něco poměrně rozumného. Fungovalo jim to k veškeré spokojenosti přesně do chvíle, než přišel medvěd Chytrolín s myšlenkou, že tohle jídlo pro lidi přece vůbec není vyvážené (jak málo je tam přece některých vitamínů, zejména A nebo D...). Od té doby většinu lidské porce tvořily různé vnitřnosti, jako třeba tresčí játra a na medvědích mazlíčcích se začínaly pomaličku projevovat plíživé příznaky otravy... smrt přišla sice předčasně, ale přesto až za dost dlouhou dobu na to, aby si to medvědi nikdy nespojili s nevhodnou potravou.

No a přesně tohle děláme našim kočkám. Necháváme je celkem běžně trpět cukrovkou, o které u nich ještě před pár desítkami let nikdo nevěděl, protože myslíme, že když jsou sacharidy vhodné pro nás nebo pro psy, jistě budou svědčit i kočkám. (Opak je pravdou: patent udělený v USA ukazuje, že většina kočka se dostane z cukrovky natolik, aby nepotřebovala inzulín, stačí změnit stravu - ovšem ne na obvyklou komerční veterinární dietu. Pro víc informací si můžete přečíst knížku držitelky patentu, paní doktorky Hodgkins. Dozvíte se tam ledacos nejen o kočičí cukrovce, ale i chronickém selhání ledvin, struvitech i oxalátech, jakož i dalších kočičích civilizačních chorobách, které bývají způsobeny nevhodnou stravou a léčeny ne o moc lepší veterinární dietou.)

Ona existuje spousta důvodů, proč krmit kočku granulemi (je to levné, pohodlné, nesmrdí jí bobky, dělají to všichni, takže to musí být v pořádku...), a kdybych neviděla, co udělalo pár měsíců na opravdovém jídle s našimi kočkami, dávno se na to vykašlu. (Minuta žere, kolik chce, a přesto nemá nadváhu - je z ní teď kočičí kráska. A jak jsem nedávno s překvapením zjistila, Damiánovi by mohla kvalitu srsti závidět kdejaká načinčaná výstavní kočka.)

Ty důvody jsou sice ke kočkám dost kruté, ale v zásadě přijatelné. Ovšem co může vést lidi k tomu, aby se rozhodli, že vědí, co je pro kočky zdravé lépe, než matička příroda, to je mi záhadou. Zvlášť když už si jednou tak naběhli s taurinem a od té doby by měli vědět, že kočka není malý pes a už vůbec ne člověk.

A úplně nejhorší je uvědomit si, že celé to kočičí neštěstí jen vhodně ilustruje daleko horší problém. Co myslíte, jak by se nám žilo, kdybychom dokázali neměřit všechno podle sebe?

WANTED: webový prohlížeč, nejlépe živý

Nachlazení ne a ne přejít, programy jsou ošklivé, bugy otravné, počasí rovněž... ale jednu radost přece jen dnešní den přinesl. Dozveděla jsem se o existenci opensusího repozitáře Mozilla Legacy. Firefox 3 jsem tak poslala tam, kam patří, totiž na smetiště, ale zatím nevím, kudy dál...

Totiž když jsem poprvé nainstalovala nějakou alfu od openSUSE 11.0 a v ní našla budoucí Firefox 3, popadl mě děs. Jednak se v něm chová divně zoom, na kterém jsem coby pidlooká, brýle nenosící, životně závislá (nejde zvětšit jen písmenka, zvětšují se všechny prvky stránky, takže to vypadá děsně a moc se toho na displej nevejde), jednak je to neuvěřitelně otravné.

Pokud se chcete dostat na stránku se self-signed certifikátem, musíte se proklikat přes tři dialogová okna a vysvětlit prohlížeči, že se tam fakt chcete podívat a neodradí vás od toho ani další varování (kolik za to asi Google dostal od Verisignu?), pokud je certifikát špatně nějak víc, nedostanete se na ni vůbec. Ani kdybyste se na hlavu postavili.

Žít s Linksem je dlouhodobě poněkud monotónní (v poslední době jsem si ho ale neplánovaně užila dost, když Firefox použít nešel), Konqueror je nesnesitelně pomalý... co dál? Dnes objevené řešení je sice super, ale používat starou verzi dlouho nepůjde, stejně jako nešlo zůstat do nekonečna u někdejšího úžasného Firebirdu 0.7. Současný Firefox je opravdu hrozný, ale ostatní prohlížeče jsou ještě horší...

...přitom toho nechci zas tolik. Stačí, když to bude umět ukazovat všechny webové stránky, zvětšovat písmenka a podporovat taby. Příjemným, ale nikoliv doopravdy podstatným bonusem navíc by byla gesta myší a něco, co se aspoň částečně chová jako Web Developer Toolbar. Jo, a bylo by hrozně fajn, kdyby to bylo svobodné.

Zatím to vypadá, že se budu muset minimálně posledního požadavku vzdát a přejít na Operu. Nebo znáte něko nějaký jiný rozumný prohlížeč?

Řešení susí live soutěže

Asi kdekdo z ctěných čtenářů ví, že 19. června vyšlo openSUSE 11.0. Čirou náhodou se zrovna v tentýž den konalo i vyhlášení výsledků ankety o nejoblíbenější distribuci serveru abclinuxu.cz. Protože část autorů susí online soutěže vstupenky na vyhlášení vyhrála, a ti ostatní je snadno získali v práci (SUSE bylo partnerem ankety), rozhodli jsme se využít nevídané koncentrace linuxáků, připravit pro ně živou verzi soutěže a akci tak nenápadně proměnit v tajnou susí release party :-) Zúčastnit se bylo snadné - stačilo všimnout si někde lístečku s první úlohou a její řešení říct Jirkovi Bencovi. Potom soutěžící mohl projít řetízkem dalších autorů soutěže až do cíle, kde na něj čekala odměna v podobě zbrusu nové jedenáctky vypálené na placce podepsané spoustou susích vývojářů.

Úložek bylo málo a byly jednoduché, takže jsme na vítěze nemuseli čekat nijak moc dlouho. Pro ty, kteří se akce nemohli zúčastnit, jsem sepsala úložky a jejich řešení, takže si teď každý může zahrát aspoň mimo soutěž. O něco těžší a zajímavější úlohy z korespondenční soutěže, pokud jste je ještě neviděli, najdete tady.

openSUSE na PPC reloaded :-)

Bylo nebylo - kdysi dávno vyšel SUSE Linux 10.0, který se po mnoha letech poprvé pokoušel alespoň předstírat podporu pro PowerPC. Nainstalovat ho byla věru lahůdka, instalace je ale ten nejmenší problém, máte-li v ruce distribuci, u které je nejrychlejší instalovat balíčky obyčejným RPM a závislosti řešit ručně... byť je to paradoxně zároveň distribuce s nejpříjemnějším grafickým konfigurovátkem, tolik příjemným začátečníkům.

Od té doby uplynula spousta času. Kvalita distribuce prudce vzrostla a když nám svatý Tučňák nadělil zypper, tak se mi dokonce přestalo stýskat po Debianu. Jen tak mimochodem mezi spoustou ostatních novinek začala chodit i instalace na PPC. Není na ní teď už nic moc zajímavého, vlastně by to nestálo za řeč, ale slíbila jsem Markovi, že až se konečně dokopu k reinstalaci notebooku (toho křížence 10.1 a 10.2 bych nikomu nepřála vidět), tak mu dám vědět, jak se to dělá.

Je to snadné. Nabootujeme z instalačního média: pokud je to CD nebo DVD a starý Mac, stačí při startu podržet klávesu C, s jinými mašinkami nemám zkušenosti. Spatříme-li boot prompt, naťukáme install a enter. Odtud už se instalace nijak neliší od toho, co známe z i386 a spol. - nic, co by nezvládla průměrně vzdělaná cvičená opice. Bootloader se nainstaluje sám, po rebootu systém naběhne, co víc si přát? Snad jen, pokud toužíme po dualbootu s OS X, neměli bychom zapomenout připsat na konec souboru /etc/lilo.conf něco takového

other=/dev/cosiX
label=macos

a pustit lilo. Dodnes sice nechápu, komu proč stálo za to předělávat yaboot tímhle způsobem a přijít o většinu jeho možností, ale na to, co většina lidí potřebuje, to asi stačí. Pokud to není váš případ, určitě víte, že si máte nainstalovat yaboot z upstreamu :-) Vynechala jsem dělení disků, protože to už mám za sebou. Určitě to lze udělat partedem tak, jak popisuju v tom minulém článku, možná už to dneska umí i susí instalátor - popravdě, nevím.

To je teoreticky úplně všechno, takže teď můžu napsat, jak to bylo doopravdy. To, co mě pronásledovalo, byla sice jen prachobyčejná smůla, ale takhle depresivní pocit z rozvleklé instalace jsem měla naposledy před lety při trapných pokusech s Windows. První fáze trvala asi tak dvě hodiny a skládala se z cyklů o třech etapách: běhat po firmě jak veverka na podzim a shánět nějaké DVD, zastrčit pracně ulovenou kořist do vypalovačky a čtvrt hodiny se věnovat nějaké užitečné práci, po marném pokusu o boot placku vyzkoušet s cizí vypalovačkou, zahodit a hledat jinou (máme nejspíš v SUSE nějakého plackožrouta). Nakonec se zadařilo, ale radost netrvala dlouho. Instalace se tvářila normálně jen zezačátku, ve chvíli, kdy by se za normálních okolností objevila tabulka říkající něco ve smyslu "fakt jako víte, že když ten disk zformátujete, tak přijdete o všechna data??," zazářil na konzoli nápis informující o crashi v zypperu, horách a černém lesu... deterministicky, i na pátý pokus. I při instalaci po síti (rozchodit si apache, když se náš obvykle používaný server netvářil, že nabízí i něco tak obskurního jako PPC, bylo to nejmenší), modlení tichém i hlasitém... a nejhorší na tom bylo, že ta protivná obluda sežrala i klávesnici. Člověk si sice mohl přečíst nápisy na všech konzolích, přehazovat se dalo, ale napsat nešlo ani ťuk - logy byly nenávratně ztraceny a žádný bugreport z toho nekoukal. Nadávala jsem si do oslic (kdybych nebyla líná, nainstalovala jsem si už nějakou betu a mohlo to být spravené) a pomalu se chystala dobastlit rozdělaný balíček, stáhnout Debian a vyrazit ho domů instalovat, abych mohla zase programovat v posteli (proto jsem se k té akci totiž dokopala - poté, co se na taygetě zabydlela 11.0, si freya přestala rozumět s jejími xky).

Ale zázraky se stávají a Velký Tučnák je milostiv: Pak totiž přišel k nám do kanclu jeden můj kolega, Martin, a já mu povídám: "pojď se podívat na parádní crash" - no a ono to najednou neslítlo. Podala jsem mu židli, zakázala odejít, než se to nainstaluje... a zřejmě díky jeho auře (nebo jde o elegantní využití zákona schválnosti?) můžu tento zápisek zase ťukat v pelechu. A marně si lámat hlavu, jak ten zatracený bug nahlásím... fotit displej mobilem je poněkud nedůstojné :-)

KSI--

Zkouškové úspěchy je vždy třeba důkladně oslavit. Někdy je nejjednodušší nechat to na Damiánovi...

Před:

mysql> SELECT COUNT(kod) AS KSI FROM predmety WHERE povinne=1 AND splnene=0 AND garant="KSI";
+----+
|KSI |
+----+
|  6 |
+----+

Po:

mysql> SELECT COUNT(kod) AS PRO_KOCKU FROM predmety WHERE povinne=1 AND splnene=0 AND pro_kocku=1;
+----------+
|PRO_KOCKU |
+----------+
|        5 |
+----------+

Pomocná škola a Bedna 2008

Můj milý deníčku, neúprosné statistiky praví, že tohle byla už moje čtrnáctá šifrovačka. Dobře, dva Sendviče se nepočítají, Krtci taky byli ve dne... ale pořád tu máme nějakých jedenáct nocí strávených pochybnou zábavou, potácením od čerta k ďáblu a tlučením hlavou do městské dlažby. No jo, deníčku, tušíš to správně - tahle Bedna, to byl teda fakt supermegahustej úlet. Ale slibuju, už to příště neudělám.

Máme nějakých půl třetí (plus mínus, za pozdní příchod na sraz týmu vůbec nemůžeme my, ale výluka tramvají), na startu je lidí jak psů (typickým týmovém talismanem je tu, zdá se, matfyzácké tričko), ve frontě zdravíme spoustu spřátelených (tak to dělá Martin, Milan a já) i znepřátelených (to je čistě matějčíkova záležitost) týmů. Lepíme patche na oktilky, proměňujeme se v písmena (dovedeme ze sebe postavit slovo MOSTY) a chystáme se zahrát si úvodní rozstřel.

Geniální nápad, realizace šílená - úkolem hráčů je sestavit ze sebe slova podle zadání orgů (zvíře aspoň na šest a tak podobně) a s výsledným řetízkem projít branou na start. Až se tam sejde celý tým, dostane šifru a jde se dál... kdyby tou branou bylo bývalo šlo projít, asi by mě to i bavilo, takhle je zábavnost srovnatelná s jízdou MHD kombinovanou s frontou na banány. (Povedlo se mi proběhnout až zadlouho napotřetí, přitom jsme první krásné slovo, totiž ASTAT, měli hned v první obrátce...) S matějčíkem procházíme poslední ve slově MUSTEK (stanice metra aspoň na pět), zbytek týmu už tam je - to Martinino ypsilon byl zjevně nejlepší nápad.

Do ruky dostáváme šifru se spoustou namalovaných oktilek a značkou "zákaz stříhání." Protože jsme pilně studovali Bednářské listy, odcházíme z mostu s vyluštěnou šifrou za pár minut. (Pěkně jsem si nadávala, že jsem si to mapování na písmena nerozmyslela už před startem...) Na Kampě (vlastně vedle Kampy) se na lavičce sluní org a rozdává druhou šifru, totiž spíš obří ciferník a sadu subšifer. Ty máme vyluštit, abychom získali počáteční uspořádání bednářské enigmy.

První subšifru máme hned, ostatní docela vzdorují, takže vysíláme Martinu s Milanem na obchůzku po okolí (zkoumat ty divnosti na Malostranském náměstí) a Martina necháváme probírat morseovku. Abychom se s matějčíkem nenudili, z dlouhé chvíle hádáme ze znalosti prvního všechna ostatní hesla (jen ten VAJGL nám dal trochu zabrat), hrajeme orgovi na pomyslný saxofon a Milan s Martinou se už vracejí k první šifře kolečka. Dostali jsme tu šifru se spoustou divných slov. matějčík z ní haluzí "další stanoviště jsme uložili" a zbytek lidu pak různé další kusy, znalost částí plaintextu nám velmi pomáhá. Pamětlivi loňské hnusné písmenkové příšernosti s matějčíkem nezávisle přepisujeme písmenka na čísla a princip pak už přímo svítí. No budiž...

Druhá šifra kolečka je opravdu formalita. Třetí se nám nijak moc nelíbí, takže ji odcházíme luštit k Martinině babičce, která bydlí hned u stanoviště. Hned na začátku beru do rukou Listy a koukám na praštěné sudoku (ta tvarová podobnost je poodezřelá), ale nemajíc žádný nápad je zas odkládám. Indián sekající dříví nám nic neříká, ale všudypřítomné kusy písmenek jsou podezřelé. Když dorazí nápověda "Jak by to luštil Franta Vomáčka?" (přišla příjemně brzy), bereme do rukou Listy podruhé a řešení už je otázka minut. Přesto jsme tu ztratili půlhodinu na Labáky - zvednout se a odejít z tak krásného útočiště je fuška...

Čtyřku máme kompletní u Rudolfina. Podezřelého slova JDETE si všímáme hned na začátku, ale než se někdo zeptá "a proč to teda vlastně padá dolů?" a následně vydá řešení, ještě nějaká chvilka uplyne. Dobře že tak. Až sem se nám hra všem moc líbí, průměrná cestovní rychlost šifra za necelou hodinu je OK a počasí taky prima. Na pětce ale dostáváme cédéčko a přestože jsme se těšili, že to budou ptáci, slyšíme jen různé pazvuky a tikot metronomu. Kašleme na to a dáváme si důkladnou večeři v Mekáči, nakonec ale nezbývá než pobíhat po Jungmaňáku a hledat divadlo, ke kterému se dá dojít za něco přes padesát vteřin. Nehýbeme se z místa, ale kolem desáté (šifru máme už asi hodinu a půl) nás nápověda navádí ke krávě. U Stavovského divadla potkáváme Labáky, kteří sem prý došli po svých, ale odtud se nemůžou dostat už hodinu. My máme větší štěstí a tenhle kousek už nám nedělá větší problémy. Boha jeho... simulovat slepcův pochod a přitom nahrávat na cédéčko smažení oleje... no jasně, že to znělo jako auta... tahle šifra byla šílená...

Šestku luštíme vcelku rychle na dlažbě v Soukenické, dokonce tak rychle, že stíháme poslední osmičku do Vysočan (uf, uf... tyhle běhy noční Prahou a balení za 10 vteřin..). Vymýšlíme geniální přestup na trojku s nákupem nápojů v nonstopu u SUSE, ale podceňujeme frontu a mizerný výběr, čímž se nám tramvaj bohužel rozhodla ujet těsně před nosem. Po dvaceti minutách přijíždí na Ocelářskou první noční a v ní... no jo, Labáci. Svorně nadáváme na cédéčko až ke stanovišti. Pak nezbývá než si zavít, aby se z nás stali zavilí nepřátelé. Pro oba týmy je to ale průchoďák.

Kolem druhé jsme se bahnem dovalili na osmičku, kde pro nás hra v podstatě končí. Asi za hodinu na nás mávají Labáci (nakonec to skoro stihli dojít, vytikali na poslední šifře před cílem), za další dvě bereme nápovědu. (Nejhorší je, že teď, když znám řešení, jsem přesvědčená, že jsem to udělat zkusila... jen jsem kdovíproč pořád viděla jen to horní DOKOLA.) Ranní krize jak vyšitá. Ještě luštíme mapovou (nádherná), šifra z dalšího stanoviště už ale zůstává nevyzvednutá. Zima, spánek, déšť... no jo, dalo by se to ještě dojít, ale má to cenu? Půlka týmu chrápe, kosa jak v morně, vzdálenosti v terénní části zatím poněkud nepříjemné a ten vlak do Prahy jede za pár minut...

Vyměkla jsem. Vzdávací sms posílám kolem osmé ráno pár minut předtím, než se doma v pelechu slastně zachumlám pod peřinu. No, milá Aničko, milí Pomocní ponocní, takhle to nejde... koukejme se polepšit :-)

Už ve čtvrtek: otevřenéSUSE 2008

Akce už je skoro za rohem a mně to nedá, abych se nepokusila podělit o to, co tam návštěvníky čeká. Program sice nebude výrazně odlišný od loňského ročníku, ale některé věci budou přece jen maličko jinak. Propozice s informacemi o tom, co, kde a kdy, najdete na susím webu.

Letošní program začne přednáškou Michala Vyskočila a Aleše Noska o novinkách v projektu openSUSE. Kdo viděl jejich povídání na LinuxExpu, ten se mnoho jiného nedozví, ostatním zájemcům o naši komunitní distribuci ji ale velmi doporučuji.

V průběhu celé akce budeme s Jirkou Bencem periodicky povídat o zadáních a řešeních úloh korespondenční soutěže. Ta sice skončí už před akcí, první příležitost dozvědět se od nás, jak se řešila ta zatrachtilá šestka, jakož i jiné úlohy, ale budete mít až v SUSE. Niel Ambrož, který by chtěl vidět na vlastní oči reakce neúspěšných řešitelů na řešení své úlohy, ale možná bude potřebovat ochranku... šťastnější část soutěžících se mezitím může zkusit zamyslet nad tím, jestli je kolega Niel Žid nebo Arab ;-)

Na úspěšné řešitele samozřejmě čekají slíbené ceny, možná navíc rozdáme i nějaké ceny útěchy. Už teď je téměř jisté, že se pokusíme například odměnit autora chybného řešení šestky, které nás dostalo do kolen. Znělo totiž "ambroz_je_vul".

Nejdůležitější částí programu ale samozřejmě bude prohlídka. Podobně jako před rokem se potkáte s každým týmem v jeho kanceláři. Protože mnozí z vás loni litovali, že ačkoliv povídání s vývojáři bylo fajn, pořád nevědí, jak vypadá jejich opravdová práce, zkusili jsme letos zařídit, abyste k té vývojářské práci aspoň trochu přičichli. Zacházet s debuggerem vás tam sice nenaučíme, ale možná se aspoň podělíme o to, jak vypadá radost z vyřešeného bugu. Horkým hlavám potom nabídneme zchlazení v serverovně.

Pro soutěživé jedince, kteří se nevyřádili už během online soutěže, budeme mít podobně jako před rokem připravené nějaké otázky související s vývojem openSUSE, nejšikovnějším odpovídačům se pak postaráme o slušivou tógu... eh, teda tričko... no vlastně, uvidíte sami... s ještěrkou :-)

Na cestách bludištěm našich kanceláří potkáte nejen statečné broukobijce, ale také jejich více či méně magické zbraně. Zřejmě budete mít šanci spatřit zase zelenou příšeru, jakož i jejího nového konkurenta, co se jmenuje jako když ta příšera zvrací - Eee. Yokotashi ale jistě překvapí i spoustou daleko nečekanějších neobvyklých potvůrek, jeho zoo se stále rozrůstá.

No a nakonec vám dáme najíst, a pak vás vyhodíme ;-) Pokud by vám to ale přišlo krátké, vězte, že už máme nové nápady na soutěžní úlohy, takže je slušná šance, že se vynasnažíme pozvat vás za rok zas :-)

Prvníííí! aneb Metrem z Ládví do Letňan

Jak kdekdo ví, jsem posedlá podzemní dráhou. Drží mě to už odmala a pokaždé, když navštívím nějaké město, kde mají metro, považuji jej za jednu z nejdůležitějších pamětihodností, která stojí za prozkoumání. Samozřejmě si nenechám ujít ani novinky v tom pražském...

Je to už skoro čtyři roky, co jsem se s Marianem vydala na první metro z Nádrholu na Ládví. Během té doby se mi v životě změnilo skoro všechno, co se změnit mohlo, mašinková mánie ale nepolevila. Takže jsem dnes ráno prozkoumala web, zjistila, kdy ta sláva vypukne a úderem čtvrté už stepovala na nástupišti na Ládví.

Houstnoucí dav tu byl snad každou minutu bombardován hlášeními o tom, že jezdit se začne mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou, kolej do Letňan zůstávala prázdná, na té druhé se točily soupravy zpět na Háje stejně jako předchozí čtyři roky. Čas pomalu plynul a metro nikde, dopravní podnik zřejmě nestál o to, aby se mu cestující zase nasáčkovali do metra předčasně jako posledně.

Přibližně v 16.09 se řítí první souprava naším směrem. Foťáky blikají a ozývá se potlesk, nadšení ale z davu rychle prchá, jakmile je k přečtení čelní nápis "Nádraží Holešovice." Ve vagónech je tma, vlak ani nestaví, počítadlo se ale poprvé spouští. Soupravy na druhé koleji chrlí stále další a další kvanta lidí, v 16.16 se ozývá hlášení, že vlak na první koleji pojede do Letňan. Konečně zasloužený potlesk.

V 16.17 posloucháme hlášení pro velký úspěch ještě jednou a vzápětí už vidíme soupravu zdravící dav hlasitým houkáním. Metro není zrovna prázdné, většina šíleného davu se tam ale přesto cpe a venku zůstává jen pár kočárků. Nastupování trvá déle než minutu, nakonec se ale přece jen ozývá ono vytoužené "příští stanice Střížkov" - hurá!

Cestou potkáváme prázdnou soupravu, když přijíždíme na Střížkov, zrovna tam začínají zvenku pouštět lidi. I kdybych chtěla vystoupit, asi se mi to nepodaří, tak se rozhoduji pro cestu do Letňan.

Jízda na Prosek je kratičká, stanice vypadá z metra docela obyčejně (z nástupiště je to ale docela jiné) a barvy obložení mi přijdou poněkud nevkusné (to je ale skoro všude na nových stanicích stejné, kde je sláva trasy A).

V Letňanech se zas konečně dá chodit mezi kolejemi, prostředí se jeví být poněkud sterilní, ale na pořádnou prohlídku to není - všude mraky lidí. Vystupuji do podchodu, kde se zřejmě něco rozdává, ale nemám chuť se cpát do centra dění. Místo toho vylézám na povrch a obdivuji krásné lány žluťoučké řepky, táhnoucí se do všech stran. Dav mi už leze na nervy, takže se rozhoduji zajet do letňanské obludy na snídani-oběd-večeři a důkladnější prohlídce se oddávat až cestou zpátky.

To se lehko řekne, hůř udělá. Matně si pamatuju, že změny v povrchové dopravě mají vypuknout až zítra, což speciálně znamená, že syslí zastávka je dnes zcela této dopravy prostá. Takže nezbývá než zorientovat se v prostoru a vydat se na nejbližší autobus - půlkilometřík je docela příjemná procházka. A až tam bude něco doopravdy jezdit, bude spojení do letňanské obludy naprosto luxusní. Třeba když si zas letos vzpomenu na Husa, že potřebuju badyán do falešných brusinek, nebude cesta pro něj náročnější než to zavařování. (No jo, už se to zas blíží, nechcete někdo nějaké od loňska a marmeládu nádavkem?)

V obludě chvíli pošilhávám po sushi, nakonec se ale rozhodnu šetřit a dávám si jídlo v sousedním stánku se spoustou dobrot z Pandžábu. Až na nedomrlou zeleninu to doopravdy umějí, ostatně kuchaři jsou zjevně z dovozu. Ještě chvíli pošilhávám po knížkách (ale v tamním obchůdku nevidím nic, co bych ještě nečetla a číst chtěla) a po kočičím žrádle (ale Pet Center už odpískal akci na Shiny Cat konzervy a normálně je má odporně drahé, stejně jako všechno ostatní - naštěstí už snad pošta brzy navalí balík z Kočičího obchůdku). Takže s plným žaludkem a prázdnýma rukama putuju na autobus, kterým se nakonec nechávám svézt až na Prosek.

Příchod do stanice mi trochu atmosférou připomíná mou oblíbenou stanici Valmy v Lyonu (podle fotek by se to ale asi nepoznalo), ten laciný barevný plech to naneštěstí beznadějně kazí. Přesto je pohled dolů naprosto impozantní. Čekám na přijíždějící metro... a najednou se mi motá hlava a musím zavřít oči, abych sebou nešvihla. Proboha, který idiot vymyslel ty blikající nesmysly podél okrajů nástupišť? Když to jen svítí, vůbec to nevypadá špatně, ale ta diskotéka mi opravdu nedělá dobře, a to, pokud vím, nemám epilepsii.

Střížkov. Nadechnout, vydechnout... to je nádhera! Chodím sem a tam, prolézám po lávkách, obdivuju tu čistotu a eleganci. Kdybych jednou dostala zatím jen těžko pochopitelnou chuť oddávat se sprejerství, tak půjdu a nastříkám na tu odpornou hnědou venkovní stěnu stanice Ládví nápis "Kotas je bůh." Jen doufám, že to nenechají zpustnout podobně jako Černý most, to by byla strašná škoda. Každopádně, po dnešku už si nemyslím, že Rajská zahrada je naše nejkrásnější stanice.

Blik, blik, blik... a to je vše, jede se domů. Ať už jsou nové stanice metra užitečné nebo ne, jedno je jisté: Máme ho zas o něco krásnější.