> Příjemnější? Asi záleží na tom jak rodina bere to svoje zvířátko. My
> bereme našeho psa jako člena rodiny. Nechci pomyslet kdyby se mu něco
> stalo..

To máš tak. Kdyby mi Danny umřel jako odrostlé štěně, asi bych to
snášela podstatně hůř. Loučit se s někým, kdo prožil krásný život, ale
už přišel jeho čas, ve skutečnosti není tak těžké... ne když vidíš, že
už se na tu cestu těší. A že se neděje nic, co by nebylo zcela
přirozené.

Navíc, ztratit psího člena rodiny není nic pěkného, ale po blízkém
lidském členu obvykle zůstává daleko větší prázdno :-(

Zvířátek už mi prošlo rukama mnoho a většinou měla dlouhý šťastný život
(měli jsme třeba devítileté morče), tak jsem měla spoustu příležitostí
učit se žít se smrtí. Pořád je to strašně těžké, ale už to jsem aspoň
schopná brát jako součást života - pokud přijde očekávána. (Samozřejmě
mi strašně pomohlo, že jako děcko jsem opravdu dobře viděla ty své aury
- když mi jednou před Vánocemi v náručí umíral potkan a já viděla, co se
děje, začalo pro mě být velmi snadné věřit, že se zas jednou někde
sejdeme, byť nemám tušení kdy, jak ani proč.)

Smířit se s náhlou smrtí z jasného nebe v době, kdy by mělo být vše
ještě dlouho v pořádku, je ovšem mnohem těžší. Vůbec se Ti nedivím, že
nechceš na poslední věci u svého pejska ani myslet. Můžeš vzít jako
povzbuzení, že až bude starý, bude to přece jen o něco málo lehčí.