Pomocná škola a Matrix 2008
Říká se, že pořádná předběžná příprava pomáhá předcházet p... Rozhodli jsme se vzít si radu k srdci a připravit se opravdu důkladně. Ještě těsně před akcí jsme hackovali bednautilky, luštili formáty s biblí, míchali chemikálie vhodné na patlání po neviditelných inkoustech... a ledacos z toho se nám kupodivu i hodilo. Být to jiná hra, asi trochu nadávám - nejradši mám hry, kam nosím techniku a veselé prográmky zcela zbytečně, ale Matrix je prostě jiný. Matfyzácká hra přece musí vypadat nějak takhle...Protože na Malé Straně na matfyzu zřejmě začínal skoro každý, rozbili jsme základní tábor na betonovém rantlu před Karolinem. Očekávali jsme šifru a připravili jsme si kromě rádia taky nahrávací zařízení, bez toho jsme se ale hravě obešli. Nakonec jsem zůstala sedět na místě a vybírala šifry donesené od ostatních (z našeho místa vedly přes všechna stanoviště čtyři krásné řetízky) a dřív než chudák Jirka donesl poslední kousek od ambasády (jeho šifru z rozhledny operativně převzal Vojta cestou na centrálu), už jsme měli obě místa vyluštěná. Když se vrátil, rychle jsme potvrdili teorii a rozdělili se...
...můj subtým dorazil na stanoviště alfa. Sluníčko, ptáčci, zeleň... zatímco papír s tramvajemi se nám jevil být značně záhadným, angličtinu přepsanou do azbuky jsme si užili. Druhá část týmu neměla štěstí ani s jednou ze svých šifer, takže jsme se po návratu z Kajetánky usadili v bagetárně u krokodýlů (ochočených) na kulaťáku skoro všichni, jen matějčík se vydal zpívat Haleluja a předvádět mé červené bikiny. Řešení šifry od Anděla nám ale volá z Hostivaře, takže nadáváme na svou logistiku a posíláme na Smícháč Vojtu. Bibli vidí Martin narozdíl od nálezců na první pohled, takže se vydávám na Palmovku. Ulici Na Hájku ovšem naše mapy vidí poněkud jinde než mapy orgů, takže zatrachtilou ceduli hledám tak půl hodiny, než mě napadne zalézt za další roh. Cestou zpět na kulaťák (líbilo se nám tam tolik, že jsme se nebyli schopní uradit na lepší centrále) se učím šifru skoro nazpaměť, ale nápad se dostavuje až u kýblu s džusem. Bagetárna má zatraceně rychlé wifi (později na GPRS budeme s láskou vzpomínat) a s trochou znalosti severočeských tratí se tak vlaková šifra rychle poddává. Vojta poslouchá cédéčko a hledá morseovku v TADY NIC NENÍ, a to skoro úspěšně. Bohužel jen skoro, však tam taky nic není... obal se mi ale bohužel nikdy ani nedostal do ruky a ti, co jej drželi, nejspíš nevzpomněli na prasečí nohu. Vydáváme se s Jirkou na Bubny, zatímco Vojta s matějčíkem razí na Hrad (matějčík cestou z bazénu omylem namočil HOHO vodou z bazénu, čímž ji vyluštil a naše dokonalé vybavení se tím stalo zcela zbytečným). Martin se k nám přidává nesa kelty. Dostal se k nim poměrně originálním způsobem - Emauzy jsme sice nenašli, napadlo ho ale napsat skript, který z IDOSu stáhl všechny zastávky, spočítal součty a našel tak jedno z výchozích stanovišť - naštěstí to bylo jednoznačné. Do toho všeho chodí smsky s lokalitami agenta Omikron vypadajícími nestihnutelně i z přestupů metra, rozhodnutí, že na to dlabeme, bylo podle všeho správné. Poslední historka, která stojí za zmínku, je matějčík podupávající ve zbytečném předstihu u budky na Dědině, nedočkavší se telefonátu. Sice pak nápovědu vysalámoval na organizačním telefonu, ale vlastně už ani nevím, k jaké šifře byla - nám nejspíš zcela k ničemu. Zkušenost nás naučila, že máme prostě pořádně luštit.
Nádraží Bubny je krásné a romantické, za bednu s pískem nás bez ptaní posílá nádražák. S Jirkou a s Martinem se scházíme v Jirkově oddílové klubovně a luštíme kelty. (Po mé poznámce "ha, a já vím, co je napsané v té nápovědě v Prokopáku!" to jde věru snadno. Ovšem když posíláme Vojtu s matějčíkem na Kavčí hory, známe jen jméno ulice a W v následující části řešení nevypadá moc přesvědčivě, šifra ale nakonec byla nalezena i se znalosti první půlky řešení. Mostní šifru tam řeší tak nějak od pohledu. Někdy mezi tím vším konečně zvládáme i "sudoku," a to obě části postupně po telefonu - naštěstí má každá část z různých stanovišť jednu kopii. To už máme deset kódů a náš subtým pomalu vyráží k matfyzu... raději se neptejte, proč se po cestě s očima na stopkách rozhlíží po Partyzánské ulici.
Vojta s matějčíkem ovšem "prý už skoro mají" další šifru, takže těch deset kódů zadáváme do serveru o hodinu později, než bychom mohli. (Že ji nakonec neměli, mi zas tak nevadilo, stejně bych nerada přišla o další dvě hodiny cestou pro kód. Byla jsem přesvědčená, že pokud to máme vůbec stihnout dojít, neměli bychom se dřít zbytečně, nejsme Prahory...) Protože trávíme skoro hodinu u Serveru, můžeme si pořádně odpočinout... čaj, teplíčko... do vrcholovky se píšeme jako čtvrtí a máváme na spřátelené týmy, co přišly do labu jen tak googlit.
Kolem půl třetí nám jede tramvaj na hvězdárnu. Hurá - o šifře na tomto místě sním celou dobu, co na šifrovačky chodím. Protože na stanovišti je obsazeno, odsouváme se na hřiště opodál, kde na hodinu rozbíjíme tábor - televizní vysílání je zatraceně rychlé, takže jej natáčíme na mobil, sekáme na framy a pak jich necelých 2000 ručně procházíme. Jirka je naštěstí rychlý, obrázek jen mírně šišatý... co víc si přát.
U hájovny hledáme stanoviště docela dlouho a zuřivý štěkot nás dost odrazuje. Náhodná procházka nás dovádí k barevným odrazkám na stromech (ještě dlouho bychom je nenašli, kdybychom neviděli baterky dalších týmů) - princip řešení je mi tak jasný na první pohled, rozeznávání písmenek je ale velmi obtížné. Na scénu přicházejí bednautils - ze znalosti zhruba dvou a půl písmene už jde zbytek uhodnout snadno.
Rozednilo se, místo pěší chůze volíme zhruba stejně rychlou cestu autobusem a dvacet minut čekání na přestup věnujeme tomu, abychom se posilnili. Což se vyplácí - v Dolních Chabrech se hraje jakási praštěná desková hra, v tomto případě přetvořená na pražcovou hru. V principu jde o skládání hadů z pětic poctivých železničních pražců - Vojta s Jirkou tedy nasazují rukavice, matějčík startuje mozek (Martin, který by byl logickou volbou, zrovna trpí se žaludkem) a hrajeme. Strategie veškerá žádná (totiž hladová), org si nás dává k snídani, druhou hru proti jinému týmu ale se štěstím vyhráváme.
Procházka Draháňským údolím se vleče. My si s Martinem musíme několikrát zalézt do lesíčka, Vojtovi zas ošetřujeme nohu, na kterou si pustil pražec, jen Jirka s matějčíkem míří vpřed. První část hodin ale minou bez povšimnutí (bere ji až Vojta), druhou nacházíme ještě později... ach to vedení. Ranní krize - všem je úplně jasné, že se to přece mapuje na písmenka. Tvrdneme tam hodinu a půl, než nám Vojta ukáže, jak je to doopravdy a můžeme vyrazit na místo, které už dávno uhodl. Totiž k oppidu, tedy vlastně k opidu. Cestou trochu šňěrujeme a začínáme být v časové tísni, takže šifru vedoucí kamsi na BAR... dolušťujeme až v autobuse cestou na Kuchyňku (naštěstí jej na poslední chvíli stíháme, má půlhodinové intervaly). Vojta s Jirkou se ještě projeli v lodi, matějčík si slanil... a hurá do cíle. Jsme tam za pět minut dvanáct, totiž za deset minut dvanáct třicet, ale obě tamní šifry máme bleskem a víc nestíháme. A to je konec... vyhlášení, závěr, autobus, postel...
A dojmy? Začátek se mi moc nelíbil (šifry nebyly šifry, ale pakárna), druhá půlka ale velmi spravila dojem. Přestože se nám tentokrát dařilo líp, myslím, že loni to bylo lepší po stránce šifer a organizace stále značně vázla... to ale nic nemění na tom, že šlo a nádhernou hru, kterou jsme si moc užili. Takže díky orgům a snad zas za rok...