Pomocná škola poprvé na Matrixu
Před startem...
Když skončil Sendvič, popadla mě hluboká lítost - luštění se nám celkem dařilo, atmosféra v týmu byla skvělá a vyluštěných šifer spousta. Roztržitě jsem listovala kalendářem šifrovacích her... a pak jsem narazila na Matrix. Navnadil mě jak fakt, že se hra koná v Praze (cesty vlakem z Tmou bývají kruté), tak zjištění, že námětem pro letošní hru je film Kostka. Jeden z mých nejoblíbenějších. Mňam. Takže jsem sotva pár hodin po skončení Sendviče začala sepisovat zvací mail a doufat, že zlanařím aspoň dva další členy Pomocné školy. Nakonec jsem zlákala všechny účastníky Sendviče až na Milana, který už bohužel slíbil účast jinému týmu. O jeho místo měl naštěstí zájem výborný náhradník, Jirka Benc. Takže se z nás mimochodem stal jediný tým s nadpolovičním zastoupením Susáků.
Je to pro nás první Matrix, takže opatrně zkoumáme rady orgů a snažíme se nic nezanedbat: balíme všechny věci dvojmo (vzápětí se ukáže, že mapu Prahy měl mít přece jen každý svou). Když čte matějčík ještě jednou seznam těsně před odchodem, praví "ostrý nůž a silný žaludek? Tak to budeme určitě něco pitvat" - prorocká to slova.
Na startu...
Od Smícháče se hrnou davy lidí, před ohromnou tovární halou a později uvnitř to vypadá jak na výjezdním zasedání matfyzáků. Potkávám hromadu známých lidí: spolužáky, kolegy z práce, goisty... zábavy je spousta. Čas do startu tak příjemně utíká a než se nadějeme, dostává se nám do ruky tajemná obálka: Papír s obrázky z horkého pexesa, 6x9 kulatých nálepek a popis průběhu první části hry. Slibuje nám, že se brzy dozvíme, kudy ke vchodu do kostky. Z něj povedou čtyři cesty přes čtyři patra, na druhém a třetím patře se budou šifry v určitých intervalech rotovat. Cílem je dostat se na všechna čtyři stanoviště čtvrtého patra, protože informace z nich bude potřebná k opuštění kostky. Musíme to stihnout do deseti dopoledne, pak proběhne autodestrukce.
Zatímco si vymalováváme obrázky z pexesa, objevuje se na pódiu uprostřed haly skupinka matfyzáků velmi vydařeně předvádějící scénku z kostky. Autista v jejich podání sice nefaktorizuje, zato ale recituje kusy pí. Kostkou zasažená část týmu se baví, humor ji ale rychle přejde: scénka končí a namísto ní se z reproduktorů ozývají jen asi čtyři stopy puštěné přes sebe. Poznáváme Saturnina, Halinu Pawlowskou, Šimka a Grossmana... a já mám sem tam pocit, že slyším na zlomek vteřiny kousíček Kubova hlasu. Pawlovská a spol. jsou slyšet čím dál zřetelněji, nic dalšího ne, co s tím počít nevíme. Zdá se, že ostatní také ne, všichni jsou stále v hale. Asi hodinu po startu se najednou z šumu vyloupne čistý a jasný hlas, který nás posílá do parku za obchodním centrem Nový Smíchov. Tisícovka lidí se zvedá a naráz odchází, chodníky jsou plné. Fakt dost divný rozstřel. A po cestě narážíme na další bug...
A jdeme na to!
Nejkratší cesta k našemu cíli vede přes nádražní lávku, zjištění, kde máme hledat jednu z příštích šifer nás nikterak netěší - tohle si přece orgové měli uvědomit... dosavadní poměr úspěchů a bugů 0:2, doufáme, že tak nebude vypadat celá hra. Dorážíme do parku, na stromech tam visí obrázky z pexesa a pod nimi písmenka - pět minut na vyfocení, dalších deset na poskládání (luštíme všichni naráz a lhala bych, kdybych tvrdila, že znalost čtvrtiny zprávy nám to výrazně neusnadnila). Vyrážíme s Martinem na Vyšehrad, ostatní se dělí o zbývající cíle, sraz si pak dáváme v centru.
Cestou potkáváme Pavla Machka, s kterým máme společný cíl, naše pečlivě naplánované trasy se ale dělí už na Palackého náměstí - těší nás proto, že jej potkáváme mířícího ke stanovišti až kus cesty od něj. Bohužel i se značným časem na hledání. Nehledáme u kamenného stolu u vchodu, ale přímo nad Gorlicí. Stoly jsou bohužel dva dost daleko od sebe a oba přitom v zásadě vyhovují řešení pexesa. Nakonec se ovšem daří a my jedeme ke kostelu svatého Pankráce, kam nás posílají ostatní vyřešivší nějakou další šifru. Stíháme to dlouho před desátou (a tedy před první rotací), obcházení plotu ale dlouho k ničemu nevede. Skrýš byla opravdu záludná, nalezená křížovka však nádherná. Princip máme už na cestě k metru. Jedeme do Mekáče na Muzeu. Bohužel se nezdařilo plánování, já mám sluchátka a Jirka diskman, takže zbytek týmu luští cédéčko za použití žebroty, u Martininy sestry na Václaváku. Řešení křížovky máme dřív, než se setkáváme s ostatními - obrázky znázorňující jednotlivé pražské čtvrti jsou nádherné, nápad geniální, Malá Strana k popukání. Jedna z nejhezčích šifer hry, aspoň z těch, které jsem potkala osobně.
Ostatní přinášejí spoustu dalších šifer, mekáč se na nějaký čas stává centrálou, odkud vyrážíme pro další, a pak se zase scházíme. Krásně se trefujeme do rotací - Martina stíhá krásně rotaci v Jezerce, matějčík zas tu o hodinu dřív na Albertově. Orgové to ovšem opět zvojtili a přivážejí na stanoviště identickou šifru - matějčík tedy čeká zhruba hodinu na nápravu a zadání již nalezené šifry nám diktuje po telefonu. Konečně pořádně koukáme na tu zrůdnost z Vyšehradu - historické postavy nám připadají poněkud obskurní. Trávíme něco jako půl hodiny googlením různých životopisů, panorama Iliady ale vypadá neobyčejně nesmyslně. Někdo (myslím, že Jirka) přichází s nápadem, že jde o popisy nějakých cest. V tu chvíli je mi jasné (a asi nejsem sama), že jde o popis linek tramvají. Čísla 22, 9 a 14 sypeme téměř z rukávu. Nádherná šifra, jedna z nejhezčích, kterou jsem kdy viděla. Ještě, že hra umožňuje její řešení obejít - pro mimopražské týmy je myslím naprosto likvidační (a nám se obejití podařilo neplánovaně, šifra bohužel ukazuje na místo, kde se po rotaci octla křížovka - podle plánu co jsme dostali na startu se tam sice octnout neměla, ale matějčíkovo dobrodružství je dostatečným varováním, že rotace budou zcela náhodné). Pokračujeme. Ošklivé bitíky si bere na starost Martin, ale i přes zběsilé xorování se ne a ne dostat k cíli. Já si pročítám zadání šifry nadiktované Martinou z Jezerky - aktéři textíku připomínají názvy ulic, v každé větě se skrývají ulice na sebe navazující. Rejstřík, trocha trpělivosti, trocha hádání... ZIZKOV VEZ - ale to poslední písmenko opravdu nebylo Z ani Ž, milí orgové. Martin má už bitíků dost, takže se jedeme na první místnost čtvrtého patra podívat spolu. Ostatní během naší nepřítomnosti luští většinu dalších šifer.
U věže nás čeká org vyzývající na souboj na prostorové piškvorky a slibující šifru, když jej porazíme. Prý jsme tu pátí, to zní povzbudivě - znamená to, že na čtvrté patro se zřejmě dostalo zhruba 20 týmů. Hrajeme v kostce 4x4x4, což je remíza dokonce i pro začínajícího - kdyby náš soupeř doopravdy chtěl, neodnese si odtud šifru nikdo. Naštěstí začínáme (tým po nás si tuto výhodu bohužel nevylosoval) a využíváme toho, že se soupeř pustil do zbrklého útoku. Či spíš, Martin využívá, já hlavně jen pořád kontroluju, abychom někde něco nepřehlédli. Půlnoc na krku, ospalost taky na krku. Půlhodinka v háji, ale vítězíme. A jdeme pěšky na Náměstí Míru, kde máme u Ludmily další sraz. Ostatní obíhají dvě třetí patra a na obou stíhají rotace. Protože máme štěstí, přináší nám tato akce všechny zbývající šifry třetího patra.
Při čekání na ostatní s Martinem a matějčíkem u Ludmily louskáme historický kvíz (lexikografické řazení dat je mírně záludné) a necháváme matějčíka osudu a Keltům. Na vršku nad Smolenskou dostáváme dvanáctero instrukcí jak na kostku, nad každou z nich je napsané čtyřpísmenné slovo a jen jedna je správná. Usmívá se na nás štěstí a smůla zároveň. Jsme tu dva (v jednom je šifra neluštitelná), což ale znamená, že nás čeká trocha utrpení. Orgové se zřejmě inspirovali na elefernu a zkonstruovali vražedný stroj. Dvě prkna na vzdálenost dvou rozpjatých paží, na každém čtyři kolíky, na jedné straně u každého regulovátko intenzity. Ostatní přítomné týmy se jich chytají a piští, my si celý stroj nejprve důkladně prohlížíme. Na jedné straně kolíky propojené, na druhé dráty vedou nezávisle do krabice. Je zřejmé, že ať už ten krám znamená cokoliv, v úvahu připadají jen čtyři různé kombinace. Aby po tom šla přenést rozumná informace, musí to vysílat pulzy. První ránu tedy očekáváme spolu s morseovkou a nemýlíme se. Původní předpoklad - co kolík, to písmenko - se nepotvrdil, řešení lze přečíst celé na jediném kolíku. Čtu silo, Martin to ještě nemá (nemluvíme, nechceme radit) a když se pouštíme a já mu to šeptám, celý nesmysl přestává fungovat. Ach jo. Nejsem si jistá na sto procent, ráda bych to ověřila.
Sedáme si do houští opodál, snažíme se louskat Kelty a necháváme si vyprávět, jak ostatní na čtvrtém patře pitvají prasečí nohu. Elektrické mučidlo se mezitím podařilo zdebugovat, čteme tedy ještě jednou pro kontrolu řešení (chvíli to trvá, ten krám nefunguje, když se ho drží víc než dva páry naráz, a to ještě musí být všude nastavená skoro maximální intenzita) a jedeme za zbytkem týmu, úspěšně vypitvavším kus fólie s textem z vepřového hnátu.
Kelti jdou a je jich moc a nás čeká keltská noc. Zima na lavičce před Pavlákem je značná, nápadů nedostatek, čas běží. Že luštit v zimě nemá cenu vím už od své první Tmou, vyrážíme tedy s Martinem noční tramvají do Prokopáku pro nápovědu. U Anděla tým volá, že našli řešení. Po hře jsme zjistili, že to byla záchrana na poslední chvíli - kdybychom znali nápovědu, tak šifru nevyluštíme. (Orgové prý omylem umístili do Prokopáku nápovědu k jiné šifře.)
S ostatními se po troše zmatků shledáváme na vršovickém nádraží (cestou k němu začínají řvát ptáci), kam si jede Martina pro ztracenou botu. V poslední místnosti čtvrtého patra totiž potkali automat, z kterého po vhození boty vypadl poslední kus šifry (s informací, jak botu získat zpět) a papuče. V čekárně tak dáváme kostku. Se skřípáním zubů - návod na otáčení je občas lehce mnohoznačný a chybějící stěna taky na náladě nepřidá. Naštěstí .a.erský po konzultaci s mapou prohlašujeme za hamerský, a tak nám už nic než MHD nebrání dostat se rychle ke koláčkům a vrcholové knize (zatím desáté místo). Je kolem šesté ráno a Jirka konstatuje ranní krizi.
Textík, který dostáváme na molu spolu s mapou je mimořádně vtipný, hlavně podstatná jména jsou jak pěst na oko. A jaké mají divné pády! Vypisujeme si slova a pády, Jirka poměrně rychle radí číst vždy písmenko odpovídající pádu podstatného jména. Takové krize bych tedy chtěla mít! Plánování postupu směrem k louce za Botičem trvá déle než luštění.
Poměrně krátce po rozednění (bohužel) nalézáme napůl spícího Bzuča a šest desek pokrytých ledkami namontovanými na víčkách od minerálek. Světélka nejsou vůbec vidět (Bzučo nám ale poví, co svítí, a co bliká), ledky vypadají jinak než zcela zblízka jedna jako druhá. Kdybychom nebyli na místě sami, je šifra za světla téměř neluštitelná. Takto si ale můžeme po deskách rozhazovat mince a písmenka se nám vyloupávají celkem snadno. I tak to ale znamená hodinu v háji a nám nezbývá, než šifru považovat za další bug - nebo snad orgové chtěli vyrobit hezkou šifru jen pro Prahory a dalších pár týmů (skutečně by je šlo spočítat na prstech), které sem stihly dojít za tmy? Být ve hře dřív, mohli si ji užít všichni.
Další šifra, shluky slov u břehu v Domkářské, je opravdu "nápad nebo smrt" - matějčík ovšem nápad má. Moc pěkná a dobře načasovaná šifra, na podobné jsme na poslední Bedně v podobnou hodinu skončili. Nyní se na nás ovšem štěstí usmálo, a tak si můžeme na louce za drahou hodinu propojovat komponenty grafu. Dostali jsme jednu a půl šifry, u té půlky je psáno "pokud druhou půlku šifry ještě nemáte, brzy se s ní setkáte" a text nápovědy "Coca-cola není Oca-Coa." Grafové hrátky nikam nevedou, tak zas jdeme v obvyklém složení pro nápovědu. Než dorazíme k autobusu, dostáváme telefonát oznamující vyluštění. elegance 0, nápad 0 - písmenka na klávesnici mobilu. Achjo.
No a to už je skoro konec. Šifra nás posílá zpátky za Bzučem, tentokrát se zřejmě věnovat víčkům. Na některých jsou opravdu nápisy se jmény nápojů, a některá písmenka seškrábaná. Kromě toho máme kruh rozdělený na 120 výsečí, v každé jedno písmenko, u celkem náhodně rozmístěných deseti z nich šrafování. Ležíme na dece, vepisujeme do políček názvy minerálek (i s mezerami je to 120 písmenek) zkoušíme různě otáčet a přerovnávat, aplikovat nápovědu jak se dá... a to celé ještě tak, abychom byli hrozně nenápadní a neukázali nic týmům, které tu byly poprvé. Asi celkem zbytečně - ten dav a polední sluníčko činí první iteraci šifry neluštitelnou. Kolem druhé přestáváme papíry schovávat a když se nás známé týmy chodí ptát, jaktože nám nekoukají na záda, nemáme už morální problém jim sdělit, jak je to doopravdy.
Hodin uplynulo mnoho a my zkusili opravdu všechno, co jsme dovedli. Otvíráme nouzovou obálku, shodneme se, že na Háje nepůjdeme, od Bzuča se dozvídáme, že správný postup je od našich pokusů velmi odlišný a nápověda se prý použít nemá a odcházíme domů spát. Mírně rozladěni, je-li to tak jak Bzučo říkal (zatím správné řešení neznám) a připočteme-li všechny výše popsané kiksy, má u mě každý org k dobru hrst lentilek za tričkem.
Celkově ale líbilo a doufáme, že napřesrok budou umět matfyzáci lépe debugovat.
UPDATE: Sladkých 17 hodin spánku samozřejmě přineslo odpověď na to, jak to bylo na panelu s ledkami doopravdy. Stačilo ta vynechaná písmenka na víčkách přečíst po sobě, což jsem samozřejmě zkoušela hned, ale bez počátečního H (Martina jej napoprvé přehlédla) to dávalo maximálně tibetského přežvýkavce, a pak už jsme zas byli zajati kruhem. Přitom skutečný důvod půlení té šifry je zřejmý - tento řetízek se dal dokonce projít paralelně, mohli jsme napoprvé najít libovolné řešení. Moc pěkný nápad. No nic, holt jsme prostě jen Pomocná škola. A těch lentilek bude jen půl hrsti, druhou půlku si nechám pro nás.