Pomocná škola a Krtčí norou 2007

Na tuto šifrovačku jsem původně vyrazila hlavně proto, abychom letos absolvovali alespoň jednu hru v Brně a užili si tak našeho týmového Brňáka Slávka, když už to vypadá, že nás Tmou nijak neláká. Dávat do kupy tým tak těsně po Noci tapürů nakonec nebylo nijak obtížné, naopak: Do plného počtu se jej podařilo doplnit dávno před akcí. Oproti běžnému počtu jsme získali jednoho organizátora KSP navrch, což možná vysvětluje, proč jsme se po cestě neustále předháněli s Haluzí. A přestože se to zdálo být naprosto nepravděpodobné, nakonec jsme došli Výzvu do cíle a pět minut před koncem odevzdali správné heslo. Uf!

Po cestě jsme potkali 12 šifer a přestože byly sem tam docela obtížné, takže jsme ke konci neustále dobíhali na stanoviště těsně před zavřením, všechny bez výjimky byly naprosto nádherné. Protože totéž platilo i o terénu, můžu zcela bez nadsázky říct, že letošní Krtčí norou byla nejkrásnější šifrovačka, kterou jsem kdy šla. Pokud se mi snad před týdnem při kritice šifer na Tapürech nepovedlo vysvětlit, jak si představuju hezké šifry, myslím, že Krtci to dokonale vysvětlili za mně, stačí se jen podívat :-)

První stanoviště

Na startu hry byly postupně v řadě vyvěšovány obrázky, cílem bylo najít první obrázek v řadě, nakreslit a odevzdat orgům - komu se zadařilo, směl jít dál. První obrázky byly poněkud nicneříkající, počty písmen pod nimi ale ukazovaly na slovesa se zvratnými zájmeny. Přibývající obrázky naváděly na vyjmenovaná slova, bohužel se nám tam připletla Ruzyně a blýskat se, takže jsme se dost dlouho nemohli dostat k tomu, že po P. Bug sice opravujeme, ale poslední slovo řady, "pyj," se nám malovat nechce. Až když si uvědomujeme, že obrázky jsou vyvěšeny zprava doleva, a že milá slova (bez onoho pyje přibyvšího až kdysi nedávno) končí "pýřit se," "čepýřit se," je vymalováno a vyrážíme k orgům s Pyšnou princeznou. Starší členové týmu znající poněkud jiné pořadí slov se sice právem cítili být vyřazeni z boje, ale jinak se nám šifra moc líbila - já si pamatuju vyjmenovaná slova po P od druhé nebo třetí třídy, ale na této šifrovačce mi to poprvé taky k něčemu bylo.

Druhé stanoviště

Šifře týmu na míru se oproti očekávání jejího textu chechtáme víc než divíme, hláška o ignorování jmen ale navedla na správné řešení rychle - Tom přečetl řešení a Pomocná škola nadšeně odběhla na šalinu.

Krásná, jednoduchoučká hříčka na probuzení. Začínáme tušit, že se nám tady bude líbit. Což dokonale potvrzuje další šifra - první z mnoha vícekrokových rébusů s mistrně zabudovanými nápovědami ukazujícími cestu.

Třetí stanoviště

Slávek nás vede k domu Rubín aniž kouká do mapy, s jedním přestupem jsme tam cobydup. Chichotáme se utíkajícím (a zjevně nepříliš zkušeným týmům), k hospodě míříme vcelku mírným krokem (vzpomínala jsem pak na to, když jsme vražedným tempem kopcovitou krajinou uháněli posledních šest nebo kolik kilometrů). Dvanáctice písmenek ve zvláštním tvaru mají zjevně na něco navádět. Sedíme u hospody, takže Toma navádí na Gambrinus a navrhuje, abychom jej vyškrtali. Moc se mi to nezdá, lepší nápady nejsou, tento se ale rychle vyvrací. Tom zkouší vyškrtat ještě jméno hospody, tu už ale někomu dochází, že G může být taky šestka a šestá písmenka stěží smysluplných dvanáctic nám radí pohled z druhé strany. Devátá potom říkají, že nás má zajímat něco zcela jiného, co je šesté a deváté. Martin si všímá poněkud neobvyklého množství písmen F, odtud už je jen krok ke správnému řešení - vyškrtaná I a F dávají obrázky písmenek ZOO. Nakupujeme proviant, posilňujeme se Kofolou a hurá na šalinu!

Čtvrté stanoviště

Obrázky stejných, různě velkých zvířátek okamžitě radí, abychom je setřídili podle velikosti, jenže co dál? Díváme se dost dlouho, než si Tom všimne neobvyklého číslování stránek - inu, nejdřív zkus morseovku. Pak už je to snadné: hned první písmenko potvrzuje správný směr třídění, jelikož z něj leze Z, které v protisměru nemá svého bratříčka. Milan se dívá na přeházená písmenka a haluzí "schody zahrady," než mu to stihneme uvěřit, třídím podle jmen zvířátek, protože to je zjevně jejich jediné dobře definované pořadí... a to je náhodička, máme je tam skoro všechna od Koně až po Slona, takže hurá na hráz (schody byly dobře). S časem to nevypadá nijak růžově (je 11:30 a já jsem přesvědčená, že šestka zavírá v 13:30, takže ostatní strašně honím... nakonec se samozřejmě ukazuje, že jsem se při letmém pohledu do karty jaksi lehce překoukla o sloupeček, ale náskok se nám už brzy bude zatraceně hodit.).

Páté stanoviště

Měříme změť čar, mřížky si všímáme vcelku bleskurychle, ale pak nápady docházejí. Protože pořád věříme na časovou tíseň, prosazuji otevření nápovědy. Odpor je mírný, činíme tak tedy. Většině z nás "zjednodušené zadání" nic neříká, Milan se ale okamžitě chápe originálu, zakresluje body na průsvitku a po odstranění papíru tečky nápadně připomínají písmenka. Nakonec sama lituju marné nápovědy, ale Milan mě ujišťuje, že mu to došlo ve chvíli, kdy z nápovědy vyplynulo, že čáry nejsou podstatné. Nápovědní obloučky se tím vysvětlují samy. Nápověda nakonec poskytla takřka instantní řešení, radost z něj kazí jen fakt, že nevíme, kde máme hledat jakou pergolu.

Vyrážíme předpokládaným směrem (na mapě je spousta hřišť a navíc vzhledem k doporučené mapě cesta prostě musí vést tam) s cílem se doptat. Daří se nám to, zhruba jako dvacátí získáváme zadání Výzvy a Pohody. Jak se má správně hledat Pergola ještě netušíme, což se nám za pár hodin maličko vymstí.

Šesté stanoviště

Na hřišti u přehrady se hra dělí na dvě větve. Na tu pro eh... pomalejší (mám tendenci říct pro lamy, ale to by Lamy nesměly skončit na druhém místě) a na Výzvu. Samozřejmě schováváme zadání Pohody, aby nás zbytečně nesvádělo, rozmotáváme ohromné pásky, konstatujeme ztrátu kostky a dáváme se do luštění.

Martin má naštěstí kostky vlastní, Milan se tedy vyráží orgů zeptat, jestli nám stačí nějaká z těch jeho. Protože na informaci o naší ztrátě orgyně reaguje "tak to vás tedy lituju," podléháme mýtu, že je k něčemu užitečná a namísto abychom luštili, meditujeme nad tím, jestli byl originál pravotočivý nebo levotočivý (Martin má v ledvince oba druhy), a jak byl velký. Tom se snaží neustále připomínat, že tisknout šifru na něco jako A0 musí být strašná otrava, takže nám tou páskou určitě chtějí něco říct, ale nápadů se jaksi nedostává. Nápověda není (a naštěstí jsem zapomněla, že existuje ta telefonická), takže není na vybranou... kutálíme kostičkou, promítáme písmenka kostičkou... a až za dvě hodiny, zatímco Tom jen tak relaxačně a za pár minut dává první Pohodu, mě napadá indexovat nařezanými čísly tečky na kostce. Chci z toho vylovit Brailla, ale Martinovi je ihned jasné, že to nemůže fungovat, takže se chopí té telegrafní pásky a přečte nám morseovkou KOPEC, Slávek pak upřesní i čísla. Zatímco pohodovou kótu 360 na mapě máme, 413 nemůžeme najít. Po pěti minutách si Tom všímá, že na mapě se vyskytuje i výřez, tím se vysvětluje Pergola.

Telegrafní páska nás stále dvě a půl hodiny času, málem jsme kvůli ní nedošli do cíle a myslím, že to objektivně byla nejtěžší šifra hry. Přesto ji považuju za jednu z nejhezčích šifer, které jsem zatím potkala.

Protože první stanoviště Pohody máme tak jako tak po cestě, stavujeme se pro zadání, ale nakonec na něj už nedošlo. Scházíme z cesty, drápeme se do prudké stráně, plašíme chudáka divočáka (vidím jej prvně v životě a třicet metrů přede mnou vzbuzuje docela respekt) a máme šifru.

Sedmé stanoviště

Na kopci v lese na nás neustále padají klíšťata. Haluz má náskok snad hodinu, s časem je to bída. Nezbývá tedy než kouknout, vyluštit a jít, šifra to ovšem bez problémů umožňuje. Lovíme buzolu a hurá z kopce! Další stanoviště je naštěstí kousíček, soutok SSZ nacházíme bez bloudění.

Procházející tým se nás ptá, jestli jsme dali předchozí šifru a přiznává se, že oni ne. Tím se znovu dozvídám o existenci telefonické nápovědy, ale použít ji mi přijde poněkud ostudné. Naštěstí to nakonec není třeba. O pár minut.

Osmé stanoviště

Deník šíleného chemika nás zdržuje drahocennou půlhodinku, -ičných či -istých přídavných jmen si všímáme rychle, mate nás ale, že se ve větách vyskytují po dvojicích stejné koncovky, jen -itá je vždy jedna. Počítáme 77 písmenek, motáme se horem dolem, nakonec se tom rozhodne na zdvojení vykašlat a brát celá slova. "Další tajné místo je..." vypadá slibně, brzy nacházíme na mapě i Zelený stůl. Trochu nás děsí, že je to plocha o rozloze půl krát půl kilometru, ale jdeme pořád po značce a cedule Zelený stůl u cesty vydává další šifru.

Deváté stanoviště

Nádherná šifra, celých čtyřicet minut. Naprosto nechápu, jak se autorovi mohlo podařit ji vytvořit, muselo to být pořád řádově těžší než ji vyluštit - ale takový už je osud hezkých šifer.

Nejprve používáme radu v zadání a vyškrtáváme slova jako v osmisměrce, což nám ukazuje šipku "začněte zde." Potom škrtáme jen slova z první skupiny a neleze z toho nic, jak překvapivé. Dvacet nesmyslných písmenek se mi nelíbí, tak upozorňuji, že zadání mluví o hledání a směrech, ne o vyškrtávání jako druhá nápovědní část. Začínám si ke slovům malovat šipky. Tom se toho chopil a dotáhl do konce, takže jsme mohli pokračovat dál. Varuji, že poslední šifru výzvy musíme dát během půlhodiny, jinak můžeme hru vzdát.

Desáté stanoviště

Slávek uhání směrem k Hitlerově dálnici napřed, aby nám nezavřeli, my si pozdě uvědomujeme že má sice obě naše mapy, ale zato žádný mobil, když se značka začíná ztrácet. Motáme se naštěstí jen asi dvě minuty, pak zase chvátáme z kopce. Mezi betonovými bloky se tým cpe ořechy a kouká na podivnou asociační bláznivost... dáváme postupně asociace dohromady (ach, jaké jsme měli vedení...), ale moc nevíme, co s nimi. Dost nás zdržuje zjištění, že většina asociací jde nádherně namapovat na význačné body na mapě přiložené k zadání - Marie... U Marušky, vedení... na mapě je vyznačeno, Za svatým Janem... to je přece v tom textu písničky, nad kterou se šifra odkazuje, Sarajevo, Kennedy a Heydrich... tři atentáty, tři kříže. Achjo. Tom nakonec čte něco jako zhruba první slabiky našich asociací a tím získáváme řešení. Nezní to moc přesvědčivě, ale nemáme na vybranou. Naštěstí to taky funguje, ale oficiální řešení nasvědčuje, že jsme z šifry měli vytěžit o chlup víc.

Nemůžu si pomoct, stejně jsem z ní nebyla moc nadšená, IMHO to byla nejslabší šifra hry. Zbytek týmu se na tom nakonec taky shodl, ale možná je to stejně jen věc vkusu, na vědomostně-asociační šifru byla pořád docela fajn. Žádná google-madness jako filmoví režiséři před týdnem, všechno se dalo dát v týmu krásně z hlavy a princip byl poměrně originální.

Jedenácté stanoviště

Máváme Haluzi a držíme jim palce, protože víme, že s časem jsme úplně na hraně. Za 45 minut se zavírá další stanoviště. Uháníme půlhodinku do kopce, setmělo se. Máme jen dvě baterky na tým, takže se nám nejde úplně pohodlně. Stanoviště ale nacházíme celkem bez problémů s vědomím, že na šifru máme něco jako deset minut. Takže se nezdržujeme luštěním déle než pět minut a otvíráme nápovědu. S tou se dá naštěstí stříhací šifra vyřešit okamžitě.

Další krásná šifra. Litujeme, že jsme neměli čas vyluštit si ji doopravdy, Jestli se mi na této hře něco opravdu nelíbilo, byla to ta neustálá časová tíseň. Duševně jsme už sice byli smířeni s faktem, že pokud nám Tučňák nebude nakloněn, nedojdeme, ale fyzicky nás úprk blátem do kopce odrovnával. Konstatovala jsem, že nebýt to šifru před cílem, padnu do bláta a prohlásím, že už nemůžu.

Dvanácté stanoviště a cíl

Posíláme rychlíky Slávka s Milanem na Sychrov jako předsunutou hlídku (za chvíli se zavírá), nakonec ale jdeme lepší cestou a jsme tam s ostatními o pár minut dřív, tak čekáme na kartu. To ještě nevíme zcela najisto, že minuty budou opravdu rozhodovat. Obdržené zadání nás posílá zcela v plaintextu do cíle s tím, že si tam máme na světle a v klidu vyluštit cílové heslo. Vydáváme se na Ivanovice, ale potmě jaksi nezvládáme trefit správnou cestu. Buzola ukazuje, že se cesta stáčí kamsi do háje, Slávek s Tomem navrhují jít přes kopec a les přímo, já už skoro hystericky řvu, že v takovém případě určitě zabloudíme. Cesta vede na Českou, uháníme po silnici do Ivanovic. Do cíle dorážíme deset minut před koncem, v chvatu rveme všechny obálky s nápovědami a přestože máme po tom takřka běhu krev někde úplně jinde než v mozku, stačí nápovědy k tomu, aby Slávek posunul všechny ručičky a Milan přečetl cílové heslo. Org si píše do karty čas 20.40. Objetí, jásání, klobása. Tomu, že s Pomocnou školou dojdeme takovouhle krásnou šifrovačku, se nechce ani věřit.

Ukazuje se, že hodiny s nápovědami jsou podstatně jednodušší šifra než vyplnění cílové karty. Počítám nám 77 bodů a odevzdávám, ale když se dozvídám, že maximum je 100, není mi jasné, jak se nám podařilo ztratit 23 bodů, vím jen o devatenácti použitých za Pergolu (4), stříhánky (4) a obě cílové (11). Inu, vezmi to čert, asi jsme po cestě ztratili nějakou obálku, špatně prostudovali formulář nebo co já vím... ale škoda čtyř bodů. Na jednu stranu je bodový systém zajímavý, na druhou je škoda, že se o otravnou byrokracii nemohou starat spíš orgové a nechat nás jen luštit.

Pražskou část týmu čekají skoro tři hodiny čekání na vlak (být hra o hodinu kratší, krásně stihneme daleko rozumnější spojení... vlastně jsme tím vlakem chtěli jet tak jako tak, ale nakonec jsme jaksi nemohli, když se zdálo, že cíl je v dosahu), chroustáme stravu připravenou v KFC, hrajeme Kontakt, povídáme si a spíme. S postýlkou se vítám v půl páté ráno, ale co už... aspoň nemusím za hodinu vstávat abych stihla letadlo, jako Martin, který s námi navzdory tomuto faktu hrdinsky došel až do cíle.

Celkové dojmy? Nádhera - když teď mám kvalifikované srovnání, s jistotou vím, že je to o hodně krásnější než dojít, když to vypadá skoro jako povinnost, jako před týdnem. A taky je moc krásné mít s sebou offline Wikipedii, bednautils a bandu programátorů... a nic z toho nepotřebovat. Závěr? Není šifrovačka jako šifrovačka... díky, Krtci, byl to naprosto dokonalý zážitek. (A byl by, i kdybychom to naopak o pět minut nestihli.)

UPDATE: Něco málo fotek ze začátku.