Tarapür a Noc tapürů 2007

Účast týmu Tarapür byla zajímavým experimentem: zbrusu nová hra, nevyzkoušená sestava, počet lidí v týmu podmíru a nádavkem kočárek s dvěma malými holčičkami, který nás doprovázel až na osmé stanoviště, tedy polovinu trasy. Sice nemůžu říct s čistým svědomím, že to bylo vždy zásluhou hry samotné (někdy možná spíš navzdory hře), ale i tak jsme si to nádherně užili. Pokud jde o šifry, mé předchozí obavy se potvrdily měrou vrchovatou, ale potkali jsme i nejeden pěkný exemplář.

Obecně platila většinou jedna z následujících dvou možností: Buď je řešení úplně přímočarou aplikací prvního smysluplného postupu bez jakýchkoliv hříček a odboček, nebo je řešení naprosto vykonstruované a opírá se o jednu z poměrně náhodných vlastností zadání (a pak to chce štěstí, nápovědu nebo nejlépe obojí - grrr!) A jak si poměrně brzy povšiml Martin, pokud bylo zadání setříděno podle něčeho, vždy bylo správným řešením třídit podle něčeho jiného. Zkrátka a dobře, mnoho nových a zajímavých nápadů jsme nepotkali.

Start

Na startu bylo ohromnou výhodou sejít se v malém počtu, protože opak znamenal jít na první stanoviště s davem, a to s poměrně solidní pravděpodobností: tým byl rozdělen do týmově disjunktních skupinek, ty dostaly nultou úlohu (mimochodem, ta se mi zrovna moc líbila) a teprve když měli všichni členové se svými skupinkami vyřešeno, směli pokračovat na první stanoviště. Inu, proč to pro většinu účastníků znamenalo jít v davu, nechť si orgové spočítají povinně, zbytek dobrovolně. Na startu dvoučlenné matfyzácké družstvo se tomu sice chechtalo, ale smích jej brzy přešel, neboť bylo vysláno do horoucích pekel...

První šifra

Sjeli jsme s kočárkem až dolů do údolí a rozdělili se. Na jedné straně v Řeporyjích, na druhé kdesi v ruinách jsme pochopili, že tudy cesta nevede, a tak se nám povedlo probacktrackovat se až na první stanoviště. No nevím, kam nás ze startu poslali, ale sem to určitě nebylo... z hodinové ztráty na startu jsme si ovšem nic nedělali (já to brala jako karmu za to, že kvůli mně šíleně bloudila většina účastníků Lizard Stone), posadili se na most, luštili vedlejší úlohy a pořád ne a ne se pořádně dostat do luštění první šifry. Že Řeporyje jsou docela blízko už bylo vyzkoušené, poslali jsme tedy Markétu pro nápovědu. Mezitím nás z našeho mostu vyhnala banda zakuklených maskovaných airsofťáků, která o něj měla v plánu bojovat, a z kterých navíc měla malá Hanička zjevně strach. Takže nezbylo než přestat s flákáním, naložit kočárek, cestou na východ namalovat mašinku a dojít na nádraží. To už se nám ozval i Martin, že je poblíž, ale nakonec nás na dvojce nestihl...

Vedlejším produktem tohoto stanoviště je Vojtův program na hledání řešení vedlejší úlohy A. Máme jich tolik, že je nám líto je nepoužít všechna. Takže pro ně nakonec najdeme víc než jedno využití.

Druhá šifra

Velmi jednoduchá, přesto moc pěkná (mezi jednoduchými a blbými šiframi aspoň vidíme velmi podstatný rozdíl) asociační slovní kopaná. Od lykantropa hladce dostáváme koncovku -ovka a s mapou v ruce se brzy dostáváme až k počátečnímu varanovi. Přesuny s kočárkem jsou v terénu pomalé, přebalování taky trvá dlouho, takže se držíme na chvostu a necháváme za sebou snad jen jediný tým, kterému osvětlujeme, co je zač takový lykantrop. Cesta na další stanoviště je dlouhá, Martin nás na ní dohání.

Třetí šifra

Trojka předesílá, že hra by si zasloužila název Od hřbitova ke hřbitovu. Místo na luštění pěkné, šifra sama si nezaslouží ani těch pár slov, které jí věnuji, ostatně viz výše.

Vojta mezitím luští vedlejší úlohu C, jeho poklad se nám bude časem hodit.

Čtvrtá šifra

Už cestou na lavičku hulákám "jééé, nějaká osmisměrka! To dáme rychle!" a taky, že jsme dali. Počet písmenek dává tušit nějaké fraktální řešení, rozmístění kusů slov potom návod, jak jej hledat. Sama bych z toho nápadu asi zkusila vyrazit víc, ale šifra byla i tak moc pěkná, určitě jeden z nejlepších nápadů hry. Zase přebalujeme déle než luštíme, ale zpoždění kompenzujeme stihnutím autobusu, který má jinak frekvenci jak sobí spřežení.

Pátá šifra

Sloupec jmen a adres zjevně odpovídá formátu z telefonního seznamu, hledáme tedy jednotlivé osoby internetovým hledátkem (nechce se nám padesát metrů k budce), třídíme podle telefonních čísel a protože některá chybějí (šifra byla dělaná podle starší verze seznamu), sháníme se marně po ulici K Hřbitovu. Děti se válejí po zemi. Nakonec bug opravujeme, naskakujeme do autobusu... a zas do Prokopáku. Trasa se nám sice zatím moc líbí, ale motání sem a tam už začíná být poněkud ubíjející.

Šestá šifra

Krpál na železniční most je poněkud vysilující (pro Vojtu s Markétou obtěžkané dětmo zvlášť) a šifra nahoře nic moc. Jednak googlovací šifry opravdu nemáme rádi, jednak je tahle konkrétní trochu moc jednostranně zaměřená. Google a Markéta dávají většinu odpovědí, aplikace výše uvedeného třídícího principu řešení. Docela rychle, děti jsou unavené a řvou, což nás postrkuje vpřed.

Pohled z mostu

Sedmá šifra

Drápeme se přes hory a doly, spojovací číslíčkovou šifru pak dáváme skoro na stojáka. Jednoduchá, mírně okoukaná, ale hezká. Kladně hodnotíme umístění stanoviště poblíž večerky, civilizace už je nám třeba jak sůl, docházejí nápoje. A jupí, konečně z kopce!

Osmá šifra

Rodičovstvo odchází uložit děti, my s Martinem mezitím sedíme na stanici metra a zhruba hodinu si hrajeme s mřížkou. Do počítání písmenek se nám moc nechce, ale šifra nedává na vybranou. Je udělaná moc pěkně (i když později jsme se doslechli o nepříjemném bugu, písmenek s nadpisem bylo 256, bez nadpisu 225, my jsme naštěstí trefili správný čtverec) a kdybychom nebyli nešikové a neotáčeli textem místo mřížkou, tak bychom ji měli i docela rychle. Takhle nás o tom, že to děláme celou dobu skoro správně, musí ujistit až nápověda. Stylové mi přišlo zvolit pro ni heslo "mýtné."

Devátá šifra

U pošty je zima, na básničku koukáme jak husy do flašky, Martin mě přesvědčuje, že snažit se na to napasovat originální texty nemá smysl (nakonec se ukázalo, že jen nezná tu správnou verzi textu) a já mu to brzy uvěřím. Naštěstí se nám vrací zbytek týmu zbavený zátěže a Markéta s pohledem na básničku a do mapy okamžitě hádá, že cíl je Cibulka věž. Ovšem kouká do neoficiální mapy, na oficiální věž není vyznačená, takže jí to vymlouváme.

Vojta mezitím hackuje dadaistickou báseň, za kterou máme slíbené další heslo pro nápovědu. Jmenuje se 77 a slova, z kterých se skládá, jsou velmi speciální. Účastníci si hravě všimnou, čím:

77
Unyle uspat ušáky,
fyzik sotva Hertz,
tepou temný trámy,
šifry sotva skliž.

Za necelou hodinku nám Markéta ukazuje, že se Martin s názorem na postup řešení mýlil (její čtvrtá varianta textu konečně zabrala) a vydáváme se přece jenom k věži. Nechápu, jak to může v noci neznačené na mapě najít kdokoliv, kdo tamní lesík nezná. Já to tam ovšem znám, a tak se již brzy drápeme do schodů, abychom pak mohli kus pokračovat po trase nedávné Bedny.

Desátá šifra

Dostáváme od orgů popis raněného robota, zápis jeho povídání a prosbu, ať si to opíšeme. Martin tedy zadání diktuje Vojtovi, aby jim to šlo lépe od ruky, činí tak v hexu. Orgové se chichotají, ale k řešení je nakonec třeba moudrosti ženy na mateřské: "stačí to prostě jen posčítat." Vojtu s Martinem uklidňuje znalost vysvětlení, proč je to skoro symetrické, ale ne úplně, mě zas uklidňuje, že na konečnou Šmukýřka je to co by granátem dostřelil. Krásná šifra.

Mimochodem, máme kolem půlnoci, na věži jsme pátí. Překvápko, protože manipulace s kočárkem nás stály šílené množství času.

Jedenáctá šifra

Názor na to, jak se orgům podařily hodiny, je v týmu nejednotný, nechme tedy hovořit realitu: Dvě nápovědy (obě nám k něčemu byly - eskymáka si kvůli nim pořizujeme už na místě), dvě kružnice (jaký by měl být poloměr a střed? Inu, nejlépe stejný. A že je to blbost? Vojta si to naštestí nemyslel a vyřešil.), pochybné transformace a řešení čtené po sloupcích a pozpátku. Tři hodiny v háji. Cestou nás opouští Martin s bolavým krkem, pokračujeme tedy ve třech.

Nad řešením Vojta vyje - nachlup stejně vedla totiž ta trasa Bedny. No co, alespoň se nenecháváme zmást a nehledáme marně roh kulatého pískoviště.

Dvanáctá šifra

Nejvíc práce nám dalo vyznat se v jednotlivých typech písmenek - obfuskovat šifru takhle, aby se zdála složitější než je, nám přijde poněkud trapné, ale přepsání celého textu na KLZA zas tolik úsilí nestojí. Pak už Vojta dává řešení rychle, zatímco Markéta ho většinu správně hádá. Pískařská ulice (naštěstí, uf) neexistuje, Diskařská je ale nedaleko. Tfuj, krpál. Vojta ho kupodivu většinu vyjel na bruslích.

Třináctá šifra

Říká se, že třináctka je nešťastná a nezbývá než souhlasit: Šifru sice dáváme rychle a v rámci možností pohodlně (pomáhá nám internet - předbíháme tu IMHO zcela nezaslouženě týmy, které se s jedinou mapou nadřely mnohem víc), ale čmárání zcela náhodných bodů do mapy je pracné, úmorné, nudné a na šifře opravdu není nic povznášejícího. Hledat nápovědu na stromě uprostřed temné noci postrádá smysl, takže svištíme z kopce na další stanoviště.

Čtrnáctá šifra

U jezírka nám poměrně rychle dochází, že máme skládat písmenka, ale nad přesným způsobem váháme. Protože terénní nápověda leží na Dětském ostrově, kde může být Vojta na bruslích bleskem, posíláme jej tam ihned s tím, že není co ztratit. Šílené rachtání koleček o chodník v prudkém kopci mě trochu zneklidňuje, ale Vojta prostě umí a během chvilky nám do telefonu opravdu recituje nápovědu, v tomto případě spíš návod k řešení.

Patnáctá šifra

Po dvou hodinách a nápovědě (bez které, a nebo bez naprosté haluze, to snad nemohl dát vůbec nikdo, ne?) se smiřujeme s penaltou a žádáme o řešení. V cíli se pak zas smutně smiřujeme s tím, že nejsme pitomí ani tak my, jako spíš šifra. To, co jsem psala o náhodných vlastnostech, se tady uplatnilo na sto procent - a s nápovědou už se to sice možná uhodnout dalo, ale to bychom se nesměli nechat zmást tapürským pravopisem a snahami šifry nás přesvědčit, že se máme zaměřit na diakritiku.

Samotné luštění si ale užíváme v teple a pohostinství KFC, takže pokračujeme s veselou myslí.

Šestnáctá šifra

Co počít s polynomem? Inu, najít šest kořenů, nějak namapovat na písmenka a dojít do cíle, ne? Protože už je osm ráno, jen s malými výčitkami svědomí budíme Martina, aby nám to doma prohnal Mathematikou. Z kořenů nic neleze, z Mathematiky ano, takže nám Martin brzy diktuje i řešení.

Kdybychom si uvědomili, že hledat kořeny je vlastně docela těžké, a že chlupaté koeficienty mohou mít jedinou rozumnou příčinu, mohli jsme to dát hned a z hlavy. Ale co, sice s kanónem na vrabce, ale přece... moc pěkná šifra.

Sedmnáctá šifra

Sice bychom měli s Vojtou bednářskou mapu oba znát a rozsah 7-29 nás měl rovnou praštit do očí, nestalo se tak, naštěstí ale praštil Markétu. Řešení dáváme hned a hodně nás rozesmívá vědomí, proč nás orgové pořád hnali od čerta k ďáblu, a proč byla stanoviště občas tak strašně daleko od sebe... inu, museli jsme se trefit pokaždé do jiného čtverce na mapě, aby bylo možné sestavit závěrečnou šifru. Sranda :-)

Cíl

Cíl v čajovně je vynikající nápad. Příjemné povídání s organizátory jakož i s dalšími týmy v cíli, probouzející Železná bohyně, příjemná hudba... celkové dojmy?

Šifry sice celkově spíš nic moc (ale však si snad spravím chuť za týden s Krtky), nicméně atmosféra hry byla vynikající, hlas nápovědy milý a povzbudivý, organizátoři prima a trasa většinou moc krásná. Takže díky organizátorům a doufám, že za rok klapnou i ty šifry! :-)

Zdechlý robot a past na ajťáky Torm (2. 10. 2007 - 8:46) Sbalit(2)
Ta šifra mi hnula žlučí, tolik obskurních logických funkcí nad šestadvaceti dvojicemi bajtů hned zase tak neprovedu ... Tady mne orgové hodně doběhli. Ještě to blbé uvažování, PROČ PROBOHA jsou všude, krom prvého řádku lichá čísla ...
;) Také jsem ve všem David Jež (2. 10. 2007 - 11:25) Sbalit(1)
;) Také jsem ve všem viděl EBCDIC, ASCII a XOR, ale ono pořád nic... Nejlepší ale byla poznámka orgů, když viděli naše zoufalé ORování, XORování, NANDování: Ale ona je jednoduše řešitelná fakt jen z blíkání Bendera...