Pomocná škola a Bedna 2010

Loni jsme si naplánovali, že dojdeme do cíle Bedny. Stalo se. Letos jsme se snažili v programu pro mysl zalátat i tu poslední nenápadnou díru, leč ani se zdrojákem "letos dojdeme úspěšně" se nám nezadařilo. V cíli jsme se sice nečekaně octli u přejímky hlavolamů, ale mám pocit, že tu na svůj suvenýr z Bedny koukám trochu neprávem... ač jsme na tom podobně jako ostatní nejúspěšnější týmy.

Letošní Bedna pro nás byla neobyčejně zábavná, napínavá a plná zvratů. Vše začalo už na předstartu, kde jsme se u porodnice sešli s většinou spřátelených týmů a díky Jirkově okamžité akci "jeden zástupce z každého týmu ke mně!" získali neomezené množství písmenek na výměnu, takže jsme všechny běžce dorazivší z okolí velmi rychle odnaučili měnit kus za kus. Zároveň jsme si díky halabala napsaným číslům rychle všimli periody (jakto, že je 139 a 239 stejné, není to přepis? Není! A tohle taky ne...), ale co jsme nahnali na bleskovém řešení, to jsme ztratili na nešikovném pěším přesunu přes Nuselák (ale ten výhled!).

Na start jsme dorazili přibližně třicátí. Nejprve jsme dlouho hlasitě nadávali na čtyři stránky pravidel startovních aktivit, ale nakonec jsme se smířili s osudem a vydali se do víru boje. Nejvíc jsme si věřili u disciplíny Země-město, protože máme s Martinem jistou oblíbenou domácí zábavu (konkrétně hru Mám to!), která je pro tento druh klání docela dobrou průpravou. Rozdali jsme si to s Drahošovci a nutno říct, že coby tým z větší části mluvící slovensky bojovali velmi statečně.

Pokračovali jsme směrem k tiché poště, což mi přišlo, pokud jde o nápad, jako naprosto nepřekonatelná disciplína. Na první pokus jsme dostali na frak od Tuleňů masového kašpárka, kteří narozdíl od nás umějí počítat i bez křemíkových kamarádů. V další dvacetiminutovce se k nám zase přihlásili Drahošovci - soutěžit s tímto týmem v luštění sice vypadalo na ošemetnou záležitost, zároveň ale nešlo odmítnout, nejen proto, že sami jsme nebyli právě vyhledávanými soupeři. Kupodivu jsme je stihli předluštit, přestože jsme u padací šifry nepříliš mazaně rekonstruovali celý text. Dokonce došlo k humornému momentu, kdy Martin poslal dál šifru se zatrženým heslem, protože vyluštěný text nestihl dočíst.

Protože Ballma se nám nezdála být moc lákavá (jak tak čtu diskusi o patování, zachránilo nás to nejspíš před smutkem nad stavem lidstva :-)) a logické úlohy na šifrovačkách obvykle řešíme spíš programem, šli jsme se přetahovat. Děkujeme Želvonohým haplokavčatům (uf, snad si to pamatuju správně), že před námi neutekli a o to víc se stydím, že jsme nad nimi vyhráli jakožto nezačínající kontumačně. Dostali jsme morserébus, při závěrečném hvizdu jsme měli jen název a slavín. Taky jsme tam někde ztratili tu plachtu s pravidly.

Poučení? Jako jednotlivci jsme dost nepoužitelní a rychlé luštění nám taky moc nejde. Počítat binárně ale umíme i ovečky před spaním, takže druhá šifra nás moc nezdržela. (I když jsme napřed čekali grafiku, a pak jsme se neshodli s orgy na tom, která že endianita je přirozená, a která pro Tatary - mělo se to přece číst zleva doprava, ne shora dolů :-)). Než jsme se vydali dál, přemluvili jsme ještě matějčíka, který v takových situacích umí chodit (znáte někoho jiného, kdo matfyzáckou registraci úspěšně zvládá po termínu?), aby sehnal u orgů ta pravidla (nechali ho si je vyfotit), protože Jirka nám neopomněl připomínat, že Pepa byl schránčlivé povahy. Ale Pepova chvíle ještě přijde...

Na třetím stanovišti jsme si postavili stan. Tedy jenom vršek stanu, každopádně však skvělou ochranu před zimou a pohledy z okolí. Tedy, ne že by u nás bylo něco zajímavého k vidění, jen sestavené vajíčko, pak vajíčko s dírami, pak mapa vajíčka... a za dvě a půl hodiny balení stanu, na čtyřku jsme zjevně došli těsně před timeoutem.

Na čtyřce jsme se historicky ztrapnili, když jsme poslali část týmu na stanoviště, které vyšlo z textu spíš haluzí než nějak rozumně (ano, taky jsme na všechno chtěli odpovídat ne, a když to nešlo, rozvíjeli jsme ještě divočejí teorie), nakonec si ale Martin pořádně přečetl nápovědu dřív, než odjeli kamsi do pekel. Další dvě hodiny v tahu, na první tým už ztrácíme přes čtyři. Takhle že to chceme dojít?

Voláme druhé části týmu, ať se vrátí. Jen tak mimochodem nám do telefonu vysvětlují, že už jim došla ta nápověda na trojku.

Cesta přes most byla parádní. Dohledávání pětky už méně - nakonec jsme ji našli díky jinému týmu, který ji vyzvedával pár metrů od místa, kde jsme hlídali batohy průzkumné jednotce, která si nevšimla cedule v křoví. Úvaha binární strom - morseovka ale proběhla rychle. Luštili jsme na zastávce, takže jsme znajíce pouze string SNYLOH naskočili do právě projíždějící tramvaje a o zastávku dál se divili, že nejedeme do Holyně. Leč naštěstí na stanoviště vedle pěkná cesta i z Geologické, ač to tak zprvu nevypadalo. Pro spory o nejlepší trasu jsme se cestou na šestku rozdělili a scházení nám trvalo málem déle, než její řešení.

Šestka! Kdyby nebylo třináctky, budu tvrdit, že tahle LISPová šifra je to nejlepší, co jsem v posledních letech na šifrovačkách viděla. Hru na kompilátor jsme si velmi užili a některé části jako "úřad dělníků kopaček" asi jen tak nezapomenu. Jaké bylo naše potěšení, když nás navíc poslala na stanoviště důvěrně známé z Tapürů. Kdysi jsme tam tlačili kočárek do krpálu... jak vypadala sedmička vlastně ani nevím, protože nám předvoj uhnul do křoví a než jsme ho našli, bylo po ní. Přesun k Vavřincovi byl nekonečný... fňuk...

Co jsme ztratili na přesunu, to jsme nahnali na osmičce. Frekvenční analýzu udělal Martin na notebooku (zase se ten krám hodil, stejně jako vždycky, vždyť to říkám pořád), násobky tří odhalil Jirka, přečíst tělesovou úhlopříčku bez zdržování se nějakou nápovědou už bylo dílo okamžiku, celé to netrvalo déle než dvacet minut. A hurá dál.

Na devítce jsme znovu postavili stan, což nás sice uchránilo před vykosnutím, ale ne před zákysem. Ne, že by ty ztracené dvě hodiny byly úplně neplodné, matějčík konečně našel čas na všechny tři hlavolamy, ale marné diskuze nad úhly, azimuty a natočenými písmenky byly únavné. Pak ale naštěstí Vojta zase vzpomněl Pepu, takže jsme si pořídili malovaný míček a šli jsme dál. Začalo svítat. Kolem krokodýla jsme šli už za světla, ale tlamu měl tentokrát prázdnou. Náskok Tučňáků se nezmenšoval, ale už jsme aspoň byli v první desítce.

Muzeum v Prokopáku je super a takhle zrána ještě lepší, než jindy. Zdržovat se tam příliš dlouho jsme ale nemuseli - Vojta si namaloval sjednocení všech patvarů, já si všimla sítě krychle a šli jsme dál. Týmy sedící okolo na nás koukaly poněkud překvapeně, ale my na ně taky - přišlo nám to velice snadné.

Nádrž s trychtýřem u jedenáctky se nám moc líbila, vlastně nám přišlo škoda se u ní ani nezastavit, ale když do školy, tak do školy. Optimální trasa tam vedla skrz díru v plotě. Páté místo, uf.

Roboti! Jaké překvapení! Lego Mindstorms byla sice pro všechny zúčastněné premiéra, robotí bludiště ale ne, takže jsme našeho Šourálka (dvě kola vpředu, zadek tahal za sebou) naučili dojít do cíle až za dvě hodiny. Třetí místo, Alberti i Prahory za námi. Je to po té čtyřce vůbec možné?

Na dlouhatánském přesunu k nešifře 12B a na třináctku na mě přišla krize jako nikdy. Udělat ještě aspoň pár kroků na kopec se mi podařilo jen díky jednomu balení glukózových bonbónů. Takže jsem si zezačátku krásu třináctky moc neužila. Jak došlo k objevu knížky vlastně nevím, jako obvykle jsem o vše podstatné přišla během chvilek kdesi v křoví. Pak už dalo nejvíc práce najít správný tunel - kupodivu byl v té první ze třech map, co nám Bednáři dali. Něco jako kilák vzdušnou čarou. Ach.

U robotů jsme sice dostali plachtu s neuvěřitelnou úrovní detailů, navigovat se podle ní ale bylo dost naivní, protože zobrazovala lom asi tak poloviční velikosti, než byl ve skutečnosti. Obešli jsme ho prakticky celý. Cestou necestou, přes kopce, skály, pastvinu... ale nádherné stanoviště čtrnáct za to stálo. Popocatepetl se ztratil někde cestou, druhé místo. Tučnáci jsou tu někde taky, už přes čtyři hodiny.

Měli jsme hodinu a čtvrt do konce a nutno říct, že jsme vlastně od řešení nebyli až tak daleko. Mít trochu víc času. Nebo kdyby náš dvorní kartograf zrovna neměl slabší chvilku... nebo... no to je jedno. Prostě to letos zase nevyšlo... ale jen počkejte příště, Bednáři!

Děkujeme za další nádhernou Bednu.