Počítač vánoční

Ještě začátkem prosince si myslívám, že se mě Vánoce letos netýkají. Těch pár "povinných" dárků pro rodinu lze nakoupit na Štědrý den ve tři ráno v nonstop Tescu a dál se netřeba vzrušovat.

Jak jde čas dál, všichni vyprávějí o dárcích. Nejpozději, když se objeví reklamy na hrnčířský trh na Výstavišti, mi to nedá a začnu se celé problematice věnovat důkladněji. Dobrovolně vstupuju do obchodů a rozhlížím se v nich víc, než je nezbytně nutné. Následkem toho každou chvíli spatřím nějakou věc, o které vím se stoprocentní jistotou, že by se někomu moc líbila. A tak další kupička peněz mění majitele, a když ten Štědrý den konečně dorazí, nejen, že nemám pomyšlení na výpravu do Tesca, ale rozpočet plánovaný na dárky bývá překročen minimálně o sto procent.

Letos jsem ale nejdražší dárek pod tlakem okolností (a díky tomu, že krize nekrize, novellí tradiční vánoční bonus je jako vždycky ještě větší než si kdokoliv troufal myslet) pořídila sama sobě. Pár dnů před svátky jsem totiž jako každé ráno rozlepila jedno oko, nakrmila kočky, stiskla power switch od své taygety, chystala se rozlepit druhé oko... a ono nic. Má milovaná mašinka se posléze sice rozhodla vyslyšet prosby a přemlouvání a po odpojení disku ještě jednou naběhla na rozloučenou, ale poté už se nerozběhla ani coby samotná deska s procesorem, čímž mě donutila přejít od slov k činům.

Já jsem totiž plánovala taygetce zahýbat se střevy již delší dobu. Ne že by mi nestačil starý dobrý athlonek, který byl obstarožní (a velmi levný) už v době, kdy jsem jej kupovala, ale ve spěchu zakoupená deska s chipsetem od nvidie bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Naprosto se to nedalo uchladit (větráčky řvaly, northbridge stále na padesáti až šedesáti stupních), onboard grafická karta nechodila s open source ovladači ani ve 2D, inu, krám zatracený. Plány na radikální ztišení byly sice ušlechtilé, ale taky neproveditelné - Via sice už před rokem slibovala nový procesorek, který má mít vyšší výkon za podstatně menší žravosti než Atom, ale pořád nikde nic. A já bláhově čekala, čekala a čekala...

Nakonec jsem tedy komponenty kupovala zase ve spěchu. Koupit jen novou desku bylo nereálné (už tenkrát bylo těžké nějakou sehnat), takže jsem se neplánovaně pustila do inovace. Nechtělo se mi moc vybírat, tak jsem se nakonec rozhodla pořídit si něco podobného své pracovní mašince, s kterou jsem velmi spokojená. Koupila jsem si tedy zbrusu nový quad od Intelů, jejich krásnou malou desku (ještě nikdy jsem neměla žádnou, která by se stavěla tak dobře), čtyři giga paměti (všimli jste si, jak je to teď neskutečně levné?), rovnou taky silnější zdroj (grrr... nejhlasitější komponenta celé sestavy, kdo by to do těch Fortronů řekl) a tím pádem bohužel i novou skříň. (Ta stará sice přispívala k neuchladitelnosti velkým dílem, ale byla moc pěkná a příjemná. Ovšem zdroj, který se tam vejde a zároveň nakrmí mou novou hračku, bohužel nikdo neprodává.)

Postavit to celé bylo překvapivě náročné. Kromě magického chování celého budoucího stroje k tomu kupodivu přispívaly i kočky. Obyčejné odstraňování chlupů z pasty na procesoru před přiložením chladiče je v kočkařské domácnosti normální, já jsem to ale měla mnohem složitější. Normální kočky se totiž ledasčeho bojí, tudíž pokud strkají tlapy, kam nemají (kočičí ohon a paměti jsou vražedná kombinace, schválně si to zkuste s ebonitovou tyčí, kam se hrabe liška), tak se jich lze celkem snadno zbavit. Najít něco, čeho by se bála naše modrá příšera, se ale bohužel ještě nepodařilo...

Totiž, normální kočka se bojí například vody. Když páchá nějakou lumpárnu, dobře mířený zásah stříkací pistolkou ji přinutí k útěku, štítivému oklepávání a dlouhému dávání kožichu do pořádku (a hned máte dalších pět minut klidu na práci). Když ale zasáhnete plnou dávkou z rozprašovače našeho Damiána, hodí pohledem "ses zbláznila, nebo co?" a z místa, které zrovna rozhodl poctít svou přítomností, neuhne ani o milimetr.

Normální kočka se bojí taky zapnutého vysavače, při luxování se krčí v nejvzdálenějším koutě bytu a je-li třeba vyhnat ji z ložnice, stačí tam malý luxík donést. Damián při úklidu zvědavě očichává hubici vysavače. Zatímco normální kočka nerada cestuje a do přepravky je nutno rvát ji násilím, Damián se do přepravky cpe dobrovolně. Takže když hlídáme dva cizí kocoury a chceme je zabalit před cestou k domovu, je třeba před násilným nacpáním cizího kocoura dovnitř ještě násilím vysypat Damiána. K celé operaci se hodí mít tak tři lidi.

Pro dokreslení situace se zmiňme ještě o tom, že zatímco normální kočka nesnáší rachejtle a Silvestr tráví nacpaná pod kuchyňskou linkou, vanou nebo na podobně nepřístupném místě, Damián se dobývá na balkon a zavřen uvnitř pak aspoň s nadšením sleduje celý ohňostroj oknem.

Nakonec se ale povedlo zvítězit i navzdory chlupatým potvorám a jiným událostem a stálo mě to "jen" prošvihnutí koncertu Sebranky. Takže teď mám doma úžasné dělo. Zatím ho bohužel používám jen jako internetový kiosek, přehrávač hudby, chroustadlo rkových zdrojáků (Neumíte tím krámem někdo namalovat histogram a graf funkce do jednoho obrázku? Už jsem ten úkol ze statistiky po pěti dnech prima zábavy sice stejně odevzdala, ale pořád mi to vrtá hlavou...), ale úlohy, která by pořádně zabavila všechna čtyři jádra, si to zatím ještě neužilo. Fňuk. A zrovna mě nenapadá nic užitečného, co bych si mohla naprogramovat, abych si to vyzkoušela...

Vlastně, abych nezapomněla... šťastný a veselý, milí čtenáři.