Počítač je jako ženská...

Protože to vypadá, že odzvonilo časům, kdy jsem v poledne nevěděla, kde večer složím hlavu, začala jsem nedávno uvažovat o pořízení desktopu. Moje milovaná freya sice slouží již téměř dva roky výborně, ale mžourání do dvanáctipalcového displeje je se zhoršující se oční vadou čím dál obtížnější (a nechci nosit brýle, protože bych vypadala jako matfyzačka :-)). Operační systém, na kterém běží, jsem si sice kdysi pochvalovala, v poslední době ale Tigera spíš proklínám: ono to sice chodí, ale je to všechno takové neohrabané... místo rozumné práce člověk řeší tu jak rozchodit NFS, jindy jak donutit terminál zacházet rozumně s češtinou, později zas jak dotáhnout do konce polovičatou integraci applích x11 s Aquou. Provozovat na PowerBooku Linux je neštěstí, nad kterým už jsem jednou plakala. A to jsem se ještě zapomněla zmínit, že se přehřeje a vypne při každém pokusu o zkompilování kernelu, a o další spoustě podobných radostí.

Původně jsem plánovala pořídit zase nějaké PPC, ale konfrontace s realitou ukázala, že to není úplně nejlepší plán. Applí desktopy jsou odporně drahé (o dvouprocesorovém PowerMacu G5 ale samozřejmě budu snít dál), u Pegasa není poměr ceny a výkonu také nijak oslnivý a hackovat herní konzole by sice byla legrace, ale na rozumnou práci by se takový počítač asi moc nehodil. Když jsem navíc zjistila, že na domácím počítači potřebuju provozovat SUSE Linux stejně jako v práci, bylo rozhodnuto: zatímco rozchodit naši distribuci na PPC vyžaduje smlouvu s peklem (kdybyste to potřebovali, mohu zapůjčit), na x86_64 chodí nádherně. Další postup už byl poměrně snadný: prohrabat nabídku počítačových obchodů, vybrat použitelnou desku s pasivním chlazením (ATI... tfuuuj! nikdy!... nForce... no tak teda jo, když to jinak nejde), zaradovat se, že starý dobrý Venice už stojí méně než dva tisíce s daní, vybrat malý pěkný case (dokonce má i modře podsvícený displej, takže nebudu muset bastlit modré ledky na zdroj jako obvykle), zaplakat nad cenou pamětí... no však to znáte. Správné pracoviště se neobejde bez úžasného LCD: vybrala jsem si Samsung SyncMaster 940N, což je levnější obdoba displeje, který mám v práci. Očička chrochtají blahem, protože PowerBook má sice skvělý displej, ale 1280x1024 na dvanácti palcích není pro slepýše to pravé.

Skládání naštěstí nepřineslo větší problémy: nepodařilo se sice natěsnat vedle sebe všechny chladiče a skříň jsem jako obvykle pokřtila vlastní krví, ale to se rozhodně nedá považovat za komplikaci. Instalace byla o něco zábavnější, protože xkový ovladač si příliš nerozuměl s mou grafickou kartou. Šlo o onboard nVidii, které jsem už od začátku právem nevěřila ani pozdrav, a byla jsem připravena ji nahradit něčím jiným. Nakonec ale problém "vyřešila" zbabělá instalace binárního ovladače. Takže přechod na svobodný software zase nevyšel, ale aspoň nemusím koumat, jak nainstalovat distribuci bez flashe a acroreadu. Nejtěžším úkolem celého odpoledne bylo ale stejně, jako obvykle, vymyslet jméno. Nakonec jsem sáhla po jednom předpřipraveném fallbacku a počítač pojmenovala taygeta. (Jsem přesvědčená o tom, že počítače by měly dostávat ženská jména, jako lodě.)

Dnes se také dostalo nového železa jabberwockovi, počítači, na kterém běží kromě jiného i celý tento cirkus. Naštěstí jsem se jeho instalace zúčastnila toliko jako občasný kibic ("ne, já už nechci být admin, slyšíte?" křičela padajíc do /dev/null). Dneska jsme ho s Martinem nesli do serverovny a jak se ukázalo, nezůstalo to utajeno ani očím místních návštěvníků. Přiznám se, že mě to trochu vyděsilo. Kráčím si tak s prázdnýma rukama vedle legendy (když to píšou na Lupě, tak to přece musí být pravda) české linuxové obce s ohromnou, pozornost poutající skříní, ale odhalena jsem já. To je pěkný bordel (teda nevěstinec) - český počítačový lid je podle všeho spíš na ženské, než na legendy.

A mimochodem. Linuxáci nejsou chudí, ale šikovní. Umějí stavět tak lehké počítače, že není problém je na místo určení dopravit ekologickým způsobem.