O žrádle kočičím a povaze lidské

Selský rozum praví, že když chceme dobře nakrmit kočku, je nejlepší chytit myš, rozpitvat ji a pokusit se její nutriční hodnotě co nejvíc přiblížit. Dá se to řešit buď snahou o nákup vhodného krmiva (minimálně 70 procent vody a 15 procent bílkovin, minimum sacharidů) nebo metodou "co dům dá" (zajdeme k řezníkovi, nakoupíme maso tak, aby v něm bylo deset procent kostí, deset procent vnitřností a zbytek svalovina; syrové, nejlépe pro jistotu přemražené, pak dáváme své kočce). Cokoliv jiného než myš či jiný malý savec nebo pták je jen náhražka toho, čemu se kočka přizpůsobila za tisíce let evoluce. Samozřejmě, selský rozum sám o sobě neukáže, jestli jí méně kvalitní náhražka uškodí nebo ne, ale to ani není potřeba. Že kočky žerou myši víme ze školky, nepotřebujeme na to doktorát z biologie.

Před pár dny vyšla v MF Dnes speciální příloha o tom, jak krmit kočky. Lidi (samozřejmě včetně mě) dělají v dobré víře daleko víc stupidních věcí než to, že krmí kočky drahým šmejdem, který jim ubližuje, takže nad většinou toho, co tam psali, nemá smysl se pozastavovat (taky jsem to dělala, než jsem se odhodlala začít myslet vlastní hlavou). Jedna věta mě ale přesto donutila jít si párkrát praštit hlavou do zdi:

"Podle některých chovatelů myš není nutričně hodnotná a je lepší, když kočka dostává vyváženější stravu."

Ona je neskutečná tragikomedie sledovat, jak my lidi věříme, že co je dobré pro nás, musí být dobré pro všechny. Zkusme si to představit trochu obráceně a poslechnout si následující pohádku:

Za spoustou ledových ker žili byli lední medvědi. Lovili tuleně, vychovávali medvíďata a měli se dobře. Pak se jim ale najednou jejich arktický ráj začal měnit před očima: věčný led v létě mizel, čas vhodný pro lov se krátil a loviště začali zabírat lidé na těžbu ropy. I dali medvědi hlavy dohromady, usoudili, že takhle to dál nejde a vyhynout ještě neplánují. Poměrně rychle vynalezli jaderné zbraně, chemické zbraně, biologické zbraně a většiny lidí na Zemi se zbavili dřív, než si toho ti lidé stihli všimnout. Sem tam někdo přežil a medvědy brzy začalo bavit chovat si lidi jako domácí mazlíčky - někteří se ostatně dali vycvičit pro spoustu užitečných věcí, měli totiž mnohem šikovnější prsty než medvědi. Medvědi je samozřejmě chovali ve svých doupatech a netroufali si pustit je ven, takže museli vyřešit otázku stravy. Přirozené lidské jídlo - obiloviny, brambory, luštěniny a tak, samozřejmě z větší části neměli, z ryb a bobulí ale dokázali namíchat něco poměrně rozumného. Fungovalo jim to k veškeré spokojenosti přesně do chvíle, než přišel medvěd Chytrolín s myšlenkou, že tohle jídlo pro lidi přece vůbec není vyvážené (jak málo je tam přece některých vitamínů, zejména A nebo D...). Od té doby většinu lidské porce tvořily různé vnitřnosti, jako třeba tresčí játra a na medvědích mazlíčcích se začínaly pomaličku projevovat plíživé příznaky otravy... smrt přišla sice předčasně, ale přesto až za dost dlouhou dobu na to, aby si to medvědi nikdy nespojili s nevhodnou potravou.

No a přesně tohle děláme našim kočkám. Necháváme je celkem běžně trpět cukrovkou, o které u nich ještě před pár desítkami let nikdo nevěděl, protože myslíme, že když jsou sacharidy vhodné pro nás nebo pro psy, jistě budou svědčit i kočkám. (Opak je pravdou: patent udělený v USA ukazuje, že většina kočka se dostane z cukrovky natolik, aby nepotřebovala inzulín, stačí změnit stravu - ovšem ne na obvyklou komerční veterinární dietu. Pro víc informací si můžete přečíst knížku držitelky patentu, paní doktorky Hodgkins. Dozvíte se tam ledacos nejen o kočičí cukrovce, ale i chronickém selhání ledvin, struvitech i oxalátech, jakož i dalších kočičích civilizačních chorobách, které bývají způsobeny nevhodnou stravou a léčeny ne o moc lepší veterinární dietou.)

Ona existuje spousta důvodů, proč krmit kočku granulemi (je to levné, pohodlné, nesmrdí jí bobky, dělají to všichni, takže to musí být v pořádku...), a kdybych neviděla, co udělalo pár měsíců na opravdovém jídle s našimi kočkami, dávno se na to vykašlu. (Minuta žere, kolik chce, a přesto nemá nadváhu - je z ní teď kočičí kráska. A jak jsem nedávno s překvapením zjistila, Damiánovi by mohla kvalitu srsti závidět kdejaká načinčaná výstavní kočka.)

Ty důvody jsou sice ke kočkám dost kruté, ale v zásadě přijatelné. Ovšem co může vést lidi k tomu, aby se rozhodli, že vědí, co je pro kočky zdravé lépe, než matička příroda, to je mi záhadou. Zvlášť když už si jednou tak naběhli s taurinem a od té doby by měli vědět, že kočka není malý pes a už vůbec ne člověk.

A úplně nejhorší je uvědomit si, že celé to kočičí neštěstí jen vhodně ilustruje daleko horší problém. Co myslíte, jak by se nám žilo, kdybychom dokázali neměřit všechno podle sebe?