Pomineme-li cenu, bordel jak v tanku a zákony na ochranu, jsem asi útlocitná, ale zatímco rozumné zabíjení zvířat na maso mi až tolik nevadí, dívat se na kočičí hry s polomrtvou myší je něco, na co nemám žaludek. Stačí mi to s mouchami a můrami...

Na mražené hlodavce ty své rozmazlené potvory jednou možná naučím, ale jdeme pomalu... zatím jsem šťastná jak blecha, že už žerou kosti, aniž jim je sekám na úplně malé kousíčky.

S teorii o chovu koček v bytě máš skoro určitě pravdu. Ale chápeš, pro venkovanku ve velkoměstě je prostě život těžký, že nemůže mít psa jí je jasné, ale pořád věří tomu, že pro kočku se doma rozumné podmínky vytvořit dají. Je to ovšem těžší, než se zdá na první pohled... Navíc, když sebereš v Praze na ulici malé toulavé kotě, můžeš ho buď nechat chcípnout (trpět), strčit do útulku (trpět) a nebo vzít domů a dělat, co umíš. (To je příběh Minutky, Damiána jsem jí pořídila na hraní.)