Návod na mimino

Tak přesně takhle jsem na to nešla. Jako samice druhu homo sapiens přece musím vědět, jak se starat o mimino, i když si o tom nepřečtu tunu chytrých knížek, jinak by lidstvo už dávno vyhynulo, ne?

Nikdy jsem nebyla mateřský typ. Malé děti mě nechávaly chladnou, řvoucí malé děti mi lezly na nervy. Vždycky jsem dávala přednost počítačům. Ale čas utíká, důchod nebude, a koneckonců, s vlastním to přece musí být jiné.

Je obecně známo, že když samici po porodu odnesete mládě, když jí ho vrátíte, nejspíš se o něj odmítne starat. Není důvod se domnívat, že by tohle nemělo význam i u lidí - sice jsme chytří a co nezvládne příroda, to jakž takž napravíme rozumem, ale to se pak asi neobejdeme bez těch chytrých knížek a možná i léků na poporodní depresi. Dá se čekat, že když se do té hormonální bouře po porodu nebude zasahovat, samice si s mládětem docela dobře poradí sama i bez manuálu. (O tom, že to tak skutečně funguje, ostatně nedávno moc pěkná knížka vyšla. Ještě lepší než číst si o tom je ale vyzkoušet si to na vlastní kůži.)

Takže místo abych věnovala v těhotenství veškerou energii výběru výbavičky ve správné barvě a pečlivému studiu knížek typu Péče o dítě, tak jsem vydávala SLERT, vysvětlovala Dharmu v našem buddhistickém centru (většinu té doby, co jsem vůbec nepsala blog, jsem byla zašitá v Německu nebo ve Francii a studovala buddhismus) a řešila, jak porodit dítě, aniž by do mě chtěl někdo píchat, šťouchat, stříhat, odnášet mimino umýt a šup do inkubátoru, jen co vyleze na ten boží svět.

V civilizovaných zemích je zvykem nechat zdravou ženu normálně porodit pod dozorem porodní asistentky, do ničeho se nemontovat (tohle krásně popisuje Michal Ludvig u kiwiáků), narozené dítě plácnout mámě na břicho a nechat v klidu působit přírodu.

U nás je zvykem (každý den vyjde nejmíň jeden porodní deníček popisující něco takového třeba na emiminu) ženskou položit na záda, propichovat vaky blan, kapat oxytocin, skákat jí po břiše, nastřihnout, dítě jí nechat přinejlepším dvě minuty, a pak je přinést často až za několik hodin. Ubránit se tomu znamená vybírat si porodnici velice pečlivě, připravit se jak do boje a mít s sebou někoho, kdo ten boj nevzdá, až na něj rodička nebude mít sílu. Poslouchala jsem další a další neveselé příběhy a lámala si hlavu, jak to provedeme.

Dlouhý příběh zkraťme - nakonec jsem dostala číslo na skvělou porodní asistentku z Neratovic, které naštěstí máme nějakých 15 km od domu. S trochou štěstí (neměl službu žádný doktor, který by měl potřebu věci řešit) a s trochou trpělivosti (do porodnice je třeba jet co nejpozději to jde, aby nikdo neměl potřebu tvrdit, že porod nepostupuje, a začít to řešit) to vyšlo báječně. (Téměř kdekoliv jinde bychom asi, vzhledem k tomu, jak to nakonec probíhalo pomaličku, dopadli o hodně hůř.) A pak už jen pěkně přitulit a tulit, a tulit, a tulit... (Kupodivu mě ještě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že ve většině porodnic nechtějí nechat mimina spát s mámami v posteli.)

No a ono se ukázalo všechno samo. Dětská postýlka? Ha ha, slouží jako sklad věcí na přebalování. Kočárek? Pro tatínka a babičku se hodí, ale v šátku to jde i bez řevu. Kojení po třech hodinách? Proboha, kdo to vymyslel? Když má hlad, tak si řekne, a jak krásně přibírá. My přece taky jíme, když máme hlad. Koupání? Nejlepší je to s mámou a s tátou ve vaně. Režimek? Od začátku chodíme spát spolu kolem jedenácté a spíme v klidu až do rána. (Když chce napít, vzbudí mě tím, že se sápe po prsu, dostane ho, a já se ani nemusím úplně probudit.)

Když už fakt nevím, stačí se zamyslet, jak by se to líbilo mně. Balit zadek do igelitu? Fujtajksl, sobě bych to neudělala. (Naše nejoblíbenější plínky jsou Anavy.) Nosit mimino zavěšené za rozkrok v nějaké takovéhle strašné moderní věci? Blé, sama bych si na popruhu nehověla, i kdyby mi ortoped říkal, jak je to zdravé. A motat šátek zas nedá tolik práce, když to člověk dělá čtyřikrát denně, naučí se rychle. Za odměnu může doma i venku dělat, skoro všechno, co se mu zamane, a bez řevu. Třeba sedět u počítače a datlit blog. (Je teda fakt potřeba kvalitní šátek. My jsme si nechali dobře poradit a koupili ukrutně drahé Indio, ale když už fakt hodně potřeboval vyprat, nechtěla jsem utrácet další majlant za druhý a koupila Šanami. Ó já, ó selúša... je to neuvěřitelný rozdíl. Ještě, že to schne celkem rychle.)

No a dneska máme za sebou právě tři měsíce a zatím všechno výtečně klape, tak si myslím, že nastal čas se podělit o funkční přístup. Pravda, když člověk dělá věci tak, jak se líbí miminku a jemu, celkem nutně skončí jako alternativní poděs, ale tím je prostě třeba nenechat se zmást.

Manuály jsou pro blbce, a to, co se v nich dočteme, bývá často úplně špatně, a nebo aspoň horší, než co vymyslíme sami. A neplatí to jenom pro ty počítače.