If it was so, it might be; and it were so, it would be; but as it isn't, it ain't. That's logic.

Je to zvláštní: Když by bylo o čem psát blog, mám tolik práce, že na to není kdy. A kdybych té práce měla málo, zas by nebylo o čem psát - to se ale moc často nestává. Spousta z následujích historek by se za jiných okolností stala o něco podrobnějším a patřičně veselejším samostatným zápiskem, ale není dáno. Kdyby nebyl pátek večer a já nepropadla lenosti konce týdne, nevzmohla bych se ani na tento text. (Mimochodem, jeho nadpis je citát od Lewise Carolla, od kterého pochází i podtitulek tohoto weblogu - taky máte tak rádi jeho hádanky a hříčky?)

Každou chvíli se mě někdo ptá, co škola: rodina obvykle sonduje, jestli už ji tentokrát míním ukončit záslužnějším způsobem, ostatní ze mě tahají spíš, jaké to je. Na první otázku odmítám odpovídat, jako odpověď na druhou ze mě padají útržky. Tak tedy tentokrát trochu podrobněji...

V tomto semestru chodím celkem na tři předměty. Prvním z nich jsou Principy počítačů a musím se přiznat, že každá návštěva této přednášky mi nahání lehkou hrůzu: tohle všechno si mám pamatovat? Proboha, proč? (Ano, správně tušíte souvislost s vtipem o matfyzákovi a telefonním seznamu.) Prvních pár přednášek by si zasloužilo podtitulek "Stručná historie šrotu," další potom zase "Co všechno jste nechtěli vědět o svém hardwaru" - a to jsem vynechala vyčerpávající seznam všech možných i nemožných instrukcí. Většinou je to ubíjející, ale občas dojde i na vtipné momenty - povídání o ekonomických hlediscích návrhů hardwarových architektur nemělo chybu. Přednášce hodně ubírá na srozumitelnosti fakt, že se přednášející snaží hovořit co nejobecněji: když se nás na poslední přednášce spolužák ptal, co jsou to ty "stránkovací tabulky," dospěli jsme k závěru, že to může být spousta věcí, a že vůbec není jasné, co chce vlastně básník říct. Obávám se, že být počítači nepolíbená, odnesu si z přednášky především zmatky - takhle je to ostatně jen o chlup lepší.

Další lahůdkou je Neprocedurální programování. Těžištěm kurzu je programování v Prologu, které mi jde jak psovi pastva. Snažím se moc si nezoufat a raději doufat, že mi konečně nezbude než se skamarádit s tetičkou rekurzí - zatím jsme si moc nepadly do oka. Možná právě proto se s ní pořád potkávám: když jsem byla u maturity, vytáhla jsem si otázku rekurze (méně než o ni jsem stála jen o MS Office) a během půlhodinky pak ťukala jakési hrátky s binárními stromy. Později na matfyzu nám na předtermínu z Úvodu do Unixu předhodil Forst úlohu, kterou bez rekurze skoro nešlo vyřešit... a tak bych mohla vyprávět dál.

Dnes nám ovšem Kryl poprvé vyprávěl o Haskellu. Z přednášky jsem si odnesla pár zmatených poznatků o syntaxi (vlastně jen to, jak se dělají komentáře, a že svislítko je ořítko) a pocit, že o co se nepostarám sama, to nedostanu - ještě, že je tady Strýček Google, určitě dnes ještě kus večera strávím soukromým výzkumem na toto téma. Kdo byl někdy u Kryla na přednášce nebo četl Úvod do matfyzáka, ten tuší, jak to vypadalo: zběsilé střídání nečitelných slajdů, a tak podobně. V mých poznámkách z přednášky se zase na koncích řádků střídají nápisy "uáááá" a "wtf?".

Třetí předmět, IPS, se bohužel vyznačuje zejména tím, že v 19.19, kdy začíná, mívám za sebou celý den v práci a už skoro spím. Věčná škoda, protože jinak bych si mohla užít veselých úložek víc, než kdykoliv jindy v životě. (O tom, v jakém stavu tam chodívám dostatečně vypovídá včerejší zážitek: na IPS se podává čaj a já ho dost často vařím - včera jsem ale spolužákům i sobě připravila jen mírně zatuchlou horkou vodu.) Většinou vydržím vnímat právě tak dlouho, než se zvrhne show v ošklivé počty.

V práci jsme se v poslední době taky nenudili. Jednak proto, že za týden vyjde nové openSUSE 10.2, a tak jsme opravovali chyby jak ďáblové (vlastně jak ještěrky), jednak proto, že se počet členů našeho týmu lehce snížil, zatímco balíků máme pořád stejně. Já jsem ke své sbírce perlových modulů a dalších pěkných hraček vyhrála mimo jiného také openssh, gpg2 a pciutils, takže mám o zábavu postaráno asi tak na sto let dopředu.

Nálada v týmu je ovšem pořád stejně dobrá jako v klidnějších obdobích, což se navenek projevuje provozováním nejrůznějších zběsilostí. V poslední době nás ovládla inteligentní plastelína: Mlátíme do ní kladivem, trefujeme se do ní šipkami... a na poradách si s ní vydržíme hrát celé hodiny. Poslední porada se maličko zvrhla: když se po stole kutálely různobarevné kuličky tam a zpět, zapomněla jsem, o čem chci vlastně mluvit, a místo toho jsem se jen tlemila. Vždycky půlka věty a záchvat smíchu...

Ještě jsem se také nedostala k tomu, abych popsala, jak jsem definitivně opustila OS X a začala používat Linux i na svém jablíčku. Veškerý kredit samozřejmě patří kernelovým hackerům - povedlo se mi to jednak díky ovladači na Airport Extreme, jednak protože si CPUFreq konečně rozumí s mým procesorem. Ten se bohužel na plný výkon neumí uchladit, a tak hučí jak vysavač, a potom občas klidně chcípne. (Za tento podraz by milý Apple zasloužil pověsit, rozčtvrtit, usmažit... a pak konečně pořádně ublížit. Původně jsem chtěla napsat ještě "otrávit," ale to už má vlastně za sebou.)

Na baterku sice freya pořád vydrží kratší dobu než s OS X, ale už to není tak tragický rozdíl. Ještě mě čeká jeden důležitý úkol: musím vymyslet, jak si poradit na desktopu s jednotlačítkovou myší. Hack, který používá Mac OS X, totiž emulace pravého tlačítka levým s přidržením Ctrl, mi nevyhovuje - kombinaci této klávesy s myšítkem používá ovládání mnoha programů. A na klávesnici notebooku je příliš málo kláves na to, aby se mi chtělo některou obětovat pro myšítko... no uvidíme, zatím používám USB myš. A třeba nakonec přejdu na Ratpoison a bude :-)

Za trochu drobného nepohodlí to rozhodně stojí: Mám systém s výrazně rychlejší odezvou než dřív, a to i když srazím CPU na poloviční frekvenci. Těch pár věcí, co se mi líbí na ovládání OS X, už jsem dávno naučila svůj konfigurák k Fluxboxu, a po zbytku se mi nebude stýskat. A další výhody? Předně, zatímco na Linuxu se dá snadno zkompilovat všechno, na co si vzpomenu, na OS X to bývá velké hackování s nejistým výsledkem - nechte si někdy vyprávět, jak jsme před Tmou rozcházeli gphoto. A potom, s Linuxem a na něm dostupnými nástroji prostě asi umím líp zacházet - kolikrát mi na na OS X chyběl třeba strace asi nespočítám - ktrace a spol. se IMHO prostě nedají používat. Zkrátka, konečně doma... i když to nakonec trvalo dva roky.

A jak tak koukám na hodiny, bude nejlepší nechat si další příběhy ze života na jindy a jít si aspoň trošku ochočit ten Haskell.