Pomocná škola a Tmou 2006

Letošní výprava na Tmou byla lehce dobrodružná ještě dřív, než začala (a to ještě vynechávám veselé historky z kvalifikace...). Nejprve nám onemocněl Martin, a tak jsme z něj s těžkým srdcem museli udělat osamělého člena týmu s teplou postelí a rychlým připojením - vypadalo to jako z nouze ctnost, ale nakonec se ukázalo, že rozdělit tým ještě před startem může být leckdy celkem užitečné. Jen je třeba ještě zapracovat na detailech...

Z Prahy jsme tak vyráželi jen s matějčíkem. Od problémů nás zachránila moje nenažranost - necelých dvacet minut před příjezdem vlaku jsem mu volala, jestli má s sebou něco k jídlu, a díky tomu zjistila, že místo na Holešovicích čeká na hlaváku. Dorazil skoro na minutu. Uf. V Pardubicích měla přistupovat Martina. Při tom, jaké zvyky mívají vláčky z Liberce do Pardubic, nebylo vůbec jisté, jak to dopadne, nakonec jsme se ale shledali. A zamířili na místo srazu, po cestě bohatší ještě o Slávka, našeho brněnského vůdce.

Na kopečku jménem Planýrka se kromě neskutečného davu vyskytoval také magický kruh, a v něm tlupa lidí v reflexních vestách a s nálepkami na zádech. První boj: najděte si orga se svým písmenkem, prokažte se mu jménem, heslem a šátky. Polepte se nálepkami, ale neopovažujte se je ztratit. Posuňte se o kus dál... a pak už nezbývá než čekat a čekat. (Registrovali jsme se mezi prvními, týmů přitom hrálo víc než 200.)

Sluníčko zapadalo, dav houstl, zima o sobě začínala dávat znát, ale pořád se nic nedělo. Chvíli jsme si krátili tak, jak se na Pomocnou školu sluší - hráli jsme Hu! a Vláček a chechtali se jak pominutí. Na Slávkem navrženou zběsilou hru Hovno nakonec nedošlo, slyšela jsem o ní ale poprvé: princip je snadný, každý hráč má za úkol říct název hry o něco hlasitěji než hráč předchozí.

Nakonec jsme se ale dočkali: Náš tým byl roztržen do tří skupinek, a ty posléze odvedeny do různých částí rozlehlé louky. Dostali jsme za úkol zavázat si oči a připravit si baterku. Po zaznění signálu jsme se začali poslepu hledat - tým, jehož tři části se šťastně shledaly, rozsvícením baterek přivolal organizátory a po kontrole kompletace vyfasoval první šifru. Vypadalo to jako téměř nemožný úkol: Louka, na ní do sebe vráží tisíc slepců a ječí z plných plic. Atmosféra dost děsivá, tak nějak jsem si představovala Asfodelovou louku z řeckého podsvětí. Lámu si hlavu a snažím se vymyslet nějakou rozumnou strategii: na louce byly cestičky, které se daly snadno nahmatat nohama, a které plochu louky značně redukovaly. Jediný záchytný bod - doufám, že to napadne i ostatní. Chodím po cestičkách tam a zpátky, křičím... a nic - mimochodem, tahle hra na půlhodinové řvaní dokonale zničí každého, kdo byl na začátku jen trochu nemocný. (Potkala jsem ale snad všechny cizí týmy, které znám. Překonávám škodolibou chuť jim na volání odpovídat a mást je - chaosu je i tak dost.) Vzpomněla jsem si, že náš org říkal, že si smíme telefonovat. To se lehko řekne, ale poslepu těžko dělá. Vyndavám telefon z obalu a zkřehlými prsty hledám jednu klávesu po druhé. Na zavolání matějčíka jich potřebuju pět. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk... chvilka napětí, a trefa. V tom řevu se skoro vůbec neslyšíme, ale několikrát opakuju, ať chodí po cestě. Zabralo to, po chvíli narážím do zbytku svého týmu, který už se mezitím spojil šťastnou náhodou. První šifra, a honem pryč. Centrum, mekáč, hlad...

Hromada odstavců s vynechanými slovy, mnohé z nich bychom hledali na nejrůznějších cedulích. Vedle nich nápisy tajným písmem, zjevně odpovídající oněm vynechaným slovům. Oběhat všechny ty cedule, asi nad tím strávíme mládí, Martin s Googlem jsou ale mocní spojenci. Všechny klíče máme během chvilky a podivnou azbuku psanou po hebrejském způsobu louskáme bez potíží. Další šifra je checkpoint, dorazili jsme tam v sedm večer šestí. Neuvěřitelné. Chvilku se hřejeme v paprscích slávy, tohle se nám už víckrát nestane. Potom přichází mučení. Doopravdy, a strašlivé.

Ve čtvrtek jsem se ve škole na našem zběsilém semináři nehorázně přežrala lentilek, když jsem tam s nimi hrála žravou dámu, ŇAM a další veselé hry. Bylo to hrozné. Ale přežrat se na Tmou tictaců bylo mnohem horší! Druhou šifru tvořila průhledná hadice, a v ní spousta tictaců. Kromě toho taky papír, na kterém byl kousek řetízku namalován - na obou koncích šest bonbónů ve třech různých barvách. Slávek po chvíli usoudil, že bonbóny budou mít různé příchutě - znělo to šíleně, ale bylo to tak. Poznat morseovku sice byla trivka, ale rozeznat chutě pětapadesáti bonbónů prostě nešlo. Ovocné se ještě daly najít snadno (mimo jiného vypadaly odlišně na řezu), ale zbývající druhy výzkumu odolávaly: půlku bonbonu do pusy (druhou schovat jako referenční), křoup, je to ostrý nebo sladký mentol? Vypláchnout pusu, schřoupat krajíc křehkého chleba, znovu vypláchnout pusu, a další bonbón... tři po sobě se daly poznat, pak chuť na dlouho znecitlivěla. A někteří členové týmu nezvládli ani to. Brzy jsme pořídili krabičky tictaců, z kterých mi občas Martina tajně podstrkovala testovací bonbóny. Opravdu to fungovalo vždy jen chvilku, potom chyb přibývalo. Zajímalo by mě, jak tohle někdo vyluštil, aniž se vydal po dvou hodinách pro nápovědu. Po chuti se to myslím opravdu nedalo, po třiceti bonbónech se navíc žaludek vařil a vzpíral. Svou ještě velmi nedávno oblíbenou mátovou chuť teď asi budu ještě dlouho obcházet obloukem. Jen nevím, co teď budu pít celé dny místo svého oblíbeného puerhu z mátou - ti orgové jsou ale potvory! (Mimochodem, Slávek se sice do degustace nezapojil, zato se ale celé dvě hodiny pochichtával a těšil na to, až něco podobného provede svým dětem na táboře.)

Po dvou hodinách jsme se rádi vypravili pro slíbenou nápovědu. Já byla naprosto přežraná a na slovo tictac jsem měla dávivý reflex. Slávek si pak ze mě střílel celou noc, ale tato šifra už naštěstí dala rychle pokoj. Dostali jsme namalovaný kompletní řetízek, morseovku přečetli za pochodu, a honem pryč, devátá hodina odbila.

Řešení druhé šifry hovořilo o displeji, máme tedy v úmyslu hledat nějaké papírky pod reklamním displejem. To nás ale přejde ve chvíli, kdy na něm uprostřed reklam spatříme logo Tmou. Dvanáct záběrů různých míst v Brně, snad vteřinových. Slávek rozpoznává všechna místa až na jedno. Malujeme je do mapy a chvilku trošku haluzíme (poprvé a pro tuto hru naposledy), nakonec ale zalézáme do Slávkovy oddílové klubovny (teplo, elektřina... díky Tučňáku za ty dary) a ve spolupráci s Martinem tvoříme mapku pořádně. Body vytvářejí nádhernou kružnici. Podle všeho má střed v parčíku. Žádnou logiku v tom nevidíme, přesto vysíláme Slávka s matějčíkem do středu, jen tak pro jistotu. Opravdu tam našli šifru - speciální tmářský díl Čtyřlístku, a hned ji taky vyřešili. Do klubovny přinesli až šifru číslo pět. Audiocedeso.

Zaběhaná rutina - vyfotit šifru a procpat přes GPRS k Martinovi - se tím trošku mění. Nutíme oggenc řezat, co se dá, na druhou stranu bezdrátu i tak putuje osm mega oggů. Nakonec ale přijdeme na fígl ještě dřív, než první soubory dorazí na místo určení. Každý z třinácti tracků s hudbou či jinými zvuky v sobě skrývá jeden letopočet - zapláčeme si s Eltonem Johnem na pohřbu princezny Diany, s vatikánským rádiem pohřbíme papeže, vyslechneme Freddieho a jeho labutí píseň z Barcelony, zachechtáme se proslovu radujícího se ze založení komunistického kdovíčeho (Martina je naštěstí dost stará, aby tomu rozuměla), rozdělíme ČSFR a spojíme Německa... jak se budou letopočty mapovat na písmenka je celkem jasné, ale přesto se v tom nějak motáme. Martin naštěstí na druhé straně nespí a posílá kus smysluplného řetězce, který snadno upravujeme v Podzimní datel a díky slovníku vyrážíme hledat kontejner na sklo na druhém konci Brna.

Během dlouhé jízdy potkáváme Pavla Machka s Ho-Wa-Dy a těší nás, že i tento hvězdný tým je na tom stejně bídně jako my. Pohříchu zejména proto, že se na startu hledali skoro celou vymezenou hodinu a narazili do sebe minutu před tím, než byla první šifra zveřejněna pro všechny zoufalce. Krátce si povídáme: Pochvalujeme si písničkovou šifru, dojde i na drby o Johančině forku, pak už ale nezbývá než vystoupit. Zima. Mráz. Náledí. Mezi kontejnery nacházíme šachovnici, na což reaguji zaklením: po vzpomínce na Bednu, šest hodin čumění do blba, vybranou nápovědu a po hře divný pocit z neobyčejně podivné šifry asi není divu. Naštestí není šachovnice jako šachovnice. Většina lidu se chvilku snaží o skutečné šachy, ve mně evokuje síť 9x9 spíš magické čtverce. Snažím se vymýšlet mapování na čísla, mezitím někoho dalšího napadne, jak se mu vyhnout: sudoku. A taky že jo. Po celkem krátké chvíli máme řešení, které ještě Martin jednou kontroluje, a míříme na sedmé stanoviště. Tím končí městská část hry.

Na cestě k sedmičce ještě krátké, leč smutné intermezzo: Přetrhla se mi tkanička a snahy nějak ji zapatchovat příliš neuspěly. Bota už nejde utáhnout, a já začínám pajdat. Mám kotníky v háji a takové věci nesmím dělat. Příště si vezmu náhradní tkaničky, teď už ale nezbývá než při každém kroku syčet a modlit se k Tuxovi, aby mě nohy unesly. Mimochodem, matějčík o tom není o moc lépe, protože se rozhodl na Tmou rozchodit nové boty. Přitom teprve teď začíná ten skutečný pochod... sedmička je docela daleko, další šifry ještě mnohem dál.

Brána Morie. Kameny a sníh. Zima. Šifru luštíme na stojáka a mrzneme. Možná proto ji máme takřka hned: stačí sestrkat barevné čtverečky, a už na papíře svítí čísla 335,9. Chvíli se hrabeme v mapách, po chvíli zmatkování Slávek narazí na doporučené mapě na toto číslo, a tak nám nezbývá, než drápat se do kopečka. V mém případě spíš ke kopečku, pod kterým se válím na alumatce a hlídám batohy. V údolí u potoka je zima, ale já bych na ten kopec nejspíš nevylezla - nebo vylezla? Po tom, co nás čekalo cestou k další šifře, už vím, že vylezla. Zatímco se Slávek s Martinou drápe do kopce, matějčík zmatkuje. Nemůže najít mobilní telefon, v údolí ale není signál, aby se prozvonil z druhého. Usoudil, že ho ztratil, a tak se vydává hledat jej k předešlému stanovišti. V půlce cesty si vzpomene, že ho dal do druhé kapsy a vrací se - aby jeho výprava nebyla marná, ztrácí cestou aspoň ponožku.

Osmá šifra je nehorázně trapná, zato ale geniálně načasovaná. Lomená čára, jejíž nejvzdálenější hroty jsou od sebe 78 milimetrů (kupodivu máme i pravítko, já na něj zapomněla, Slávek naštěstí ne), má své poselství napsané skoro na čele. Uměřit přes padesát znaků s takovou přesností rozklepanýma rukama v mrazu je ovšem k vzteku. Martin by nás sice mohl zachránit, to bychom ale nesměli být mimo signál, a všechny naše baterky v mobilech a noteboocích by nesměly být na kost promrzlé. Nakonec se s tím bravurně perou Martina s matějčíkem, a náš tým se tak brzy vydává na křížovou cestu (matějčík to nazval pochodem smrti). Další šifra je na kopci, vzdálená asi pět kilometrů. Rozednívá se, napůl spíme, vláčíme za sebou nohy (já už občas skučím nahlas), ve vzdáleném cíli nás ale rozhodně nečeká úleva. Před sedmou ráno (něco jako šest hodin po prvních) dorážíme na checkpoint tak tak v první stovce a fasujeme od orgů mapy na orientační běh. Martina se Slávkem obíhají stanoviště a sbírají kousky šifry, já už sotva chodím a matějčík rovněž. Nová zkušenost: poprvé vzdáváme podobnou hru, protože ač mysl s luštěním ještě nemá potíže, nestačíme na hru fyzicky. Zatímco Slávek s Martinou ještě luští (už zcela mimo hru, protože i kdyby hypoteticky došli do cíle, bylo by jich málo), my se s matějčíkem vydáváme směrem k civilizaci. Ani zpáteční cesta ještě není prostá dobrodružství.

Slávek nám doporučil jít tři kilometry po modré s tím, že dorazíme na MHD. Byly to ale dlouhé tři kilometry - sice nádherným lesem, ale do kopce a s neustálým broděním ve sněhu. Drobným zpestřením je úzký můstek z klád přes hluboké koryto potoka - v mrazu klouže a mně si už kotníky dávno dělají co chtějí. Když jsem cítila, jak pravá noha při našlápnutí povoluje právě uprostřed mostu, byla jsem řádně vyděšená, naštěstí to ale vyšlo. Další kapitolou je místní šílené turistické značení: několikrát jsme došli k rozcestníku, na kterém byl náš směr zcela opomenut. Pokud jsme se ale odvážně vydali předpokládanou cestou, po čase jsme našli nejen značku, ale i téměř identický rozcestník jako před chvilkou, jen s jednou šipkou navíc. Nakonec značka zmizela úplně. Nejrpve jsme ztratili spoustu času hledáním toho ošklivého modrobílého fleku na všech cestičkách v okolí, nakonec jsme se prostě vydali po té nejširší, a zakrátko došli k dalšímu rozcestníku a slíbené zastávce MHD. Tux nám musel být milostiv - právě díky tomu kufrování jsme na zastávku dorazili minutu před příjezdem busu linky s půlhodinovými intervaly. Teplo. Úleva. V dopravním prostředku sedí několik týmů, vystupujících zastávku za námi s jasným cílem. Kupodivu jim těch několik šifer navíc ani trochu nezávidíme.

Konečná. Nádraží. Vláček. Stejně jako loni cestou z Brna, ještě v polospánku naťukat deníček... proklimbat cestu... vana, čaj, postel.

Po cestě domů jsme se dozvěděli, že Slávek s Martinou dorazili ještě na desítku, a pak to zabalili. Ve srovnání s ostatními nic moc výsledek, dopadli jsme ale mnohem lépe než před rokem - myslím, že můžeme být spokojení.

Respekt :-) m1c4a1 (9. 11. 2006 - 2:24) Sbalit(1)
Fíha, tak to bych neřekl, že to je až tak náročný - stačí mi, když to jen čtu a opravdu by mě takovýdle věci nenapadly... že mám ochutnávat tic-tacy nebo měřit vzdálenost mezi lomenou čárou... Takhle si člověk může v každé takové kravince najít desítky různých postupů k řešení, jak ale poznáš, že zrovna tendle je správnej? :-)
Tmou jsem nikdy nedělal a moc se o to nezajímal, ale překvapilo mě, že se může používat počítač (i s připojením na net přes GPRS?) Ten, kdo ho nemá, je asi v koncích, co? :-)

Odradila jsi mě od toho tu soutěž zkusit. :-D
Asfodelova louka Gerzon (12. 11. 2006 - 16:01) Sbalit(1)
Škoda, držel jsem vám palce.

Ta mytologická louka není "Asfodelova louka", ale "asfodelová louka". Asfodel (asphodelus alba) je liliovitá rostlina, která po uschnutí vytváří nepříjemné pichlavé výkonky, jimiž je nepříjemné se brodit. Proto asi jimi byla porostlá velká část řeckého podsvětí, aby si dušičky odsouzené k věčnému pobytu na asfodelovývh loukách náležitě užily.
Viz např. http://www.biolib.cz/cz/taxon/id3374