Zprávy z Říše
Přestože už pracuju v SUSE víc než dva roky, za celou dobu jsem skoro nevytáhla paty z Prahy. Jsme sice firma nadnárodní, po celém světě rozlezlá, ale balíkářům je nejlíp v teplé kanceláři a navazovat kontakty třetího druhu k životu nepotřebují. Nakonec ale došlo i na mě, tento zápisek ťukám z postele jednoho hotelu v Norimberku.Většinu dne jsem strávila na cestě (vlak se vleče dost už sám o sobě a ještě měl slušné zpoždění), stejně se mi to ale líbilo: Mám podezření, že podzimní krajinu bych dokázala obdivovat nekonečně dlouho, a v Německu obvykle vedla trať skrz lesy. Rychlík často stavěl na nádražích dosti podezřelých, většinou patřila k malým městečkům. Vylézt najednou na perón v Norimberku plném aut a lidí a světelných cedulí bylo poněkud zvláštní, ale nebudu se tvářit, že jsem v životě neviděla město. Jednak Norimberk vypadá jak Praha, jednak už jsem tady loni v létě byla. Povídání o zdejších úzkých uličkách, mokrých i červených čtvrtích, krásných kostelech a ještě hezčích mostech přes řeku by bylo dlouhé a nechám si ho na někdy jindy, dnes jsem stejně cestou přes centrum myslela jen na práci.
Původně jsem si myslela, že až se někdy dostanu do německé SUSE, budu se jen rozhlížet okolo a užívat si výletu, nakonec to ale dopadlo jinak: přijeli jsme sem s kolegou povídat ostatním, jak se mají správně dělat balíčky pro naši distribuci (zatím to ale vypadá, že budu mluvit spíš o tom, čemu se vyhnout a proč). Výrobou prezentace trvající půlhodinku jsem strávila dohromady asi osm hodin a pořád mám pocit, že má k dokonalosti daleko: mé vyprávění o konvencích pro susí balíčky i po značné redukci připomíná chrlení telefonního seznamu.
Zbytek dne jsem strávila lovením bugů (jednu hlavu usekneš, vyrostou dvě nové) a sem tam taky seznamování s německými kolegy. Uchýlila jsem se s notebookem do jedné yastařské kanceláře, a po chvíli zjistila, že tam mám zjevně spřízněné duše: Edith měla na stole parádní bič a řetězy, kam se na to moje mlátidlo hrabe. Další kolega si zas uchystal k ruce cosi jako sudlici (hádám, vůbec se v těchto zbraních nevyznám), ale to se dalo použít buď jen jako suvenýr a nebo jako pomůcka pokus o vraždu. Jinak se tu vyskytovalo ohromné množství tučňáků a ještěrek, máme ještě v Praze co dohánět.
Večer mi uchystal příjemný kulturní zážitek, a to sice večeři. Sice se už z Prahy nemůžu dočkat Burger Kinga a původně jsem byla ochotná nahradit ho jen návštěvou Nordsee, osud tomu ale chtěl jinak: Nordsee nám zavřeli před nosem. Vypadá to, že vyhledávat globalizované občerstvovny nemusí být vždy nejlepší nápad, člověk se totiž šidí o spoustu prima zážitků. Při cestě směrem od Nordsee (je na rohu Karolien a Färberstrasse) jsme v druhé jmenované ulici natrefili na asijskou občerstvovnu nabízející sushi. Ceny byly podezřele nízké, ale menu na fotkách vypadala lákavě - zapadli jsme dovnitř. Objednávat jsme si museli rukama a nohama, protože obsluha anglicky neuměla, dostali jsme ale všechno, co jsme chtěli: sushi menu (bylo v něm cca 18 kousků, z toho asi 5 nigiri sushi, skoro všechna s nějakou syrovou rybou nebo jinou potvorou), a to i se zázvorem a wasabi, bílou rýži a colu. (Já vím, že nedat si čaj je barbarství, ale když ona cola se řekne ve všech jazycích stejně.) Mňam! Takhle dobré sushi už jsem neměla ani nepamatuju! Celé jídlo se vším všudy přišlo na dvacet éček na tlamu, takový podnik bych chtěla mít v Praze...
Stejně jako u pražských Číňanů, i tady rozdávají pozornost na rozloučenou. Narozdíl od u nás obvyklého švestkového vína jsme dostali sušenku s věštbou: Vytáhla jsem si papírek s nápisem, že mi brzo přibudou peníze. To potěší. Mimochodem, už jste někdo dostali sušenku s věštbou věštící nějaké neštěstí?
Pak už byl ale čas zalézt do hotelu, ještě jednou probrat slajdy, uklidnit se, že to snad nějak dopadne, vzpomenout si na tři anglická slovíčka a deset zapomenout... nu což, nejsem pěkná blondýna, abych se mohla jen blbě usmívat, tak to budu muset nějak zvládnout.