Tmou X aneb Deštěm

Nechali jsme se zlákat s tím, že jdeme jenom proto, že máme v plánu to dojít. Místy se dokonce zdálo, že se nám to i může podařit. Hra mě letos překvapila spoustou opravdu pěkných šifer (když jsem byla na Tmou posledně, ocenila jsem snad možná jednu), ale sedět n hodin v dešti je mnohem horší než dělat totéž v mínus deseti a orgové si neodpustili ani svou nutnou "zážitkovost" - tedy ty věci, co jenom zbytečně zabírají čas a odvádějí od luštění. Což jim asi nelze zazlívat, prostě to jen fakt zjevně není hra pro mě.

Nevím, nevím, Kdybych někdy vyráběla šifrovačku s cílem potěšit své účastníky, asi by mě nenapadlo strčit do hry zcela triviální šifru, jejímž jediným účelem je prohnat účastníky tunýlkem. O šifrách, které jsou triviální a pracné ani nemluvě - ta sypací krabička u kostela byla fakt pomsta. Hořce jsem litovala, že jsem poprvé neměla s sebou na šifrovačce notebook - hodívá se přesně na ty druh šifer, které mám tak nerada, a tady by nám jistě ušetřil nejmíň hodinu. Ani bych to nemusela programovat, asi by úplně stačilo něco jako Inkscape. Jednoduché šifry se přece nedají dělat těžkými tím, že je otrava je vyluštit nebo tím, že se musejí hledat po lese (ještě, že si to orgové s dvanáctkou rozmysleli, ale hloupé to podle mého názoru stejně bylo tak jako tak).

Trojka byla taky kapitola sama pro sebe. Zatímco matějčík počítal zadky na kostele a další členové týmu diskutovali o tom, jestli strejda Google je nebo není přítel na telefonu, Xof se namísto kopání do zadku rozhodl najít mřížku jen tak podle textu a podařilo se mu to rychleji než ostatním najít všechny kusy šifry v terénu - ještě že tak. Soudíc podle toho, že Pralinky tuhle šifru nedaly, asi by to bylo ještě na dlouho. A takový start... místo klidu na luštění neustále sledovat, co se kde děje, nadávat, že orgové neustále chrlí nápovědy, což demotivuje, ať je člověk slyší (protože už na to dávno přišel) nebo neslyší (zvuk byl opravdu děsný a pocit, že ostatní týmy možná dostaly zrovna to, co nevíme, nepotěší)... ještě že se nám povedlo vypadnou relativně brzy, zhruba jako desátí...

Oproti tomu, některé šifry byly fakt pěkné. Třeba pětka byla fakt úžasná. Šestka nebo dvojka taky. I desítka se mi moc líbila (normálně se s Martinem v týmu mapovkám radši spíš vyhnu, ale spřátelený tým nás "najal" zejména na mapové šifry coby svou slabinu, takže jsem byla opravdu ráda, že když už jsem ji musela luštit, vyšlo to moc pěkně).

Nejlepší zážitek byl nakonec v cíli naší cesty, což bylo v matějčíkově a mém případě po nějaké té hodince nad třináctkou na brněnském nádraží. Udělali jsme kšeft tamním Vietnamcům
- "prosila bych kalhoty"
- "jaké?"
- "suché"
a kdyby s námi v kupé neseděly (běhaly, skákaly, zkoumaly záchrannou brzdu, zamykaly, rozsvěcely, šoupaly dveřmi, házely jedna druhou na matějčíka) dvě mrňavé čůzy, spali bychom šťastně až do Prahy.

Nedej Tučňák, aby mi tohle dobrodružství vyneslo angínu. Spát, spááát, spáááááát... zíííív. A snít o pěkných šifrovačkách od Krtků nebo od Bednářů.