Quork a Tučňák s námi...

--Has anyone got any idea how I can get my Evolution icons back after dist-upgrading my debian box? --You can't. They have died out due to some genetic weakness. You should have used Creation icons instead.

Než se vrátím k povídání o Linuxu a křesťanských úletech, bude potřeba, abych chvilku vyprávěla o své vlastní víře. I když, vlastně se tomu víra ani moc říkat nedá - většina těch věcí, na kterých stojí můj soukromý vesmír, funguje zcela spolehlivě a s jistotou, přestože mnohdy přesahuje stav současného lidského poznání.

Během let, kdy jsem ještě byla malá a musela nutně vyzkoušet úplně všechno, jsem se naučila, že každý žijeme ve světě, který jsme si sami postavili. Někteří ho změnit umíme, většinou je to ale zatraceně těžké. Během tichých letních dnů na hřebenech hor a bezměsíčných nocích pod hvězdami se mi tu a tam povedlo ponořit se do hlubin, splynout a pocítit, že všechno co existuje je jedním, a že na popis většiny z toho pocitu nejsou slova. Občas se mi povedlo nějaké to "kouzlo" nebo "zázrak" - poslat myšlenku na druhý konec světa, tančit poslepu hustým lesem a neotlouct se o kmeny, vstoupit do budovy, kterou dávno znám ze snů, vědět, jak to v tom cizím městě vypadá za rohem... a sbírat spoustu vzpomínek, které mi nepatřily. Dlouho jsem se potácela v úvahách, jestli jde o zázraky nebo poruchy vnímání, nakonec jsem se je naučila jen prostě přijmout a pracovat s nimi - není na ně takový spoleh jako na normální smysly, ale slouží dobře. A navíc jsem zjistila, že největší zázrak je stejně láska - a teď mám na mysli obyčejnou lidskou lásku, ne tu podivnou věc, které mají plná ústa nejrůznější věřící, jogíni a hledači duchovních pravd.

Otázku života po smrti mám pro sebe taky docela dobře vyřešenou - kdyby neexistovala reinkarnace, znamenalo by to, že jsem si musela ohromné množství svých zážitků vymyslet, a to pak rovnou můžu začít věřit, že je nebe zelené a tráva modrá. Nějaké to fungování zákona příčiny a následku už jsem si taky stihla osahat natolik, abych se o něm nepotřebovala přesvědčovat. Tečka. Tyto poznatky mi bohatě stačí ke spokojenému životu, jehož cílem je prostě jen co nejvíc se učit.

Dlouho jsem si myslela, že nepotřebuju žádné náboženství - mé duchovní potřeby zcela saturuje občasné setkávání s tou laskavou bytostí, jejíž přítomnost bývá tak dobře cítit v osamělých chvilkách. Vyrůstat v jiném prostředí, možná bych jí říkala Bůh, ale na tom nesejde: stejně ke každému přichází tak, jak ji dovede vidět. Proto může existovat tolik náboženství nezávisle na sobě a lidé věřící ve zcela neslučitelné principy mívají zcela autentické (a v rámci možností velmi podobné) duchovní zážitky. Tohle mě vlastně před lety překvapilo nejvíc: naučila jsem se, že všechna náboženství jsou pravdivá a každý věřící dostane to, co očekává.

Což mi připomíná, že přišel čas na můj další oblíbený vtípek, který jsem před chvilkou pracně vyhrabala z googlí cache:

Chlápek si takhle umře a dostane se do pekla. Hned k němu přijde čert a povídá Já jsem tvůj uváděcí čert a ukážu ti, jak to tady chodí. Chodí spolu po té obrovské pekelné říši a čert říká: Vidíš, tamhle je bar. Tam normálně přijdeš, objednáš si něco k pití, co budeš chtít, a dostaneš to. Můžeš chlastat jak chceš, všechno je to zadara, taky lehký holky tady jsou, můžeš si nějakou vybrat, nebo třeba dvě a užívat si s nima jak dlouho vydržíš. Vidíš tamhle na parkovišti ty auta? Tak do kterýhokoliv si můžeš vlézt a jezdit po pekle jak budeš chtít, benzín zadara, všechno prostě v pohodě. Chlápek začíná být už docela nadšenej, fakt se mu v pekle líbí. Čert ale nekončí. Vidíš, tady to je jídelna, sem přijdeš, řekneš jaký jídlo chceš, může to být jakákoliv lahůdka, a za chvíli to dostaneš a můžeš dlabat kolik se do tebe vejde, všechno samozřejmě grátis. No chlápek už je celej šťastnej a už by nejradši vyrazil do pekelnýho baru, když v tom se proti němu otevřou dveře a tam maníci v obrovských kotlech se vaří a úpí bolestí a hrůzou a čerti poskakujou okolo a přikládají pod kotle No ale čerte, co má tohle jako znamenat?", ztuhne ten novej chlapík. "Toho si nevšímej", říká mu čert, "to jsou katolíci, oni to tak chtějí..."

Mít nějaké náboženství se ale hodí: lidská řeč je prolezlá odkazy na Boha, a je dobré vědět, co si představit, když je používáme. Snadno popsatelné náboženství se lépe sdílí s ostatními, když na to přijde řeč. Takže jsem před časem začala koumat, co s tím. Prohrabávala jsem se dostupnými vírami a znovu jsem se utvrdila v tom, že jednotlivá božstva jsou nakonec stejně vždy tím Jedním, a že je možné vybrat si libovolnou formu. Povídala jsem si s Bohy starými i těmi, které lidé stvořili teprve nedávno - a nakonec jsem se rozhodla, že to vezmu zgruntu a vytvořím si vlastní víru. Základ byl zřejmý: má víra je čistě pozitivní, rozhodně v ní není místo pro peklo a podobné hlouposti - už jsem se naučila, že peklo je jen stav mysli.

A tak už nějaký pátek pobíhám po světě a věřím v Tučňáka, jeho proroka Linuse a svaté kernelové zdrojáky. Ve chvilkách ticha před spaním dávám dohromady detaily věrouky a radostně cítím, že jak je víra silnější, začíná se můj Tučnák stávat skutečným a pomáhat mi při práci i v životě. Setkat se s božstvem, kterému dáme formu, je o hodně snazší než hnát se za principem - samozřejmě vím, že můj Tučňák je jen pomůcka na cestě za tím Jedním, kterému obvykle soukromě říkám prostě Vesmír. Ale když jdu v lednu po poli a sníh mi křupe pod nohami, slýchám, jak si v dálce zpívá své Quork! a těší se, až ho nechám pochutnat si na další rybě. Rozhodně se nesnažím víru v Tučňáka šířit, nemám k tomu důvod: pokud je mi známo, má zatím můj Tučňák jen dva věřící a předpokládám, že to tak zůstane.

Tak, tohle byl ten dlouhý a vysvětlující úvod, a teď stručně k věci: Nedávno jsem na abíčku narazila na blogspot informující o nové úžasné distribuci: Ubuntu Christian Edition. S překvapením jsem zjistila, že existují lidé, kteří mému Tučňákovi přišpendlili kříž na bříško. Možná bych mohla mít pocit, že urážejí mou víru, místo toho mi to ale přijde neskutečně směšné: asi jako kdyby někdo maloval Tuxe na Bibli. Prolínání duchovnosti a běžného života je samozřejmé, ale s náboženstvím by se to IMHO nemělo přehánět: vznikne pak neskutečný kýč. Chechtala jsem se tomu projektu pěkných pár minut (samozřejmě zejména kvůli absurdním křesťanským ikonkám a podobným divnostem, na distru s Biblí neshledávám nic zběsilého. Byť mi není jasné, jak se uvědomělý křesťan, jež je cílovým uživatelem tohoto distra, srovná s existencí démonů a zombie.), a pak jsem se začetla do diskuse.

S názorem, že podobná aktivita je mimořádně vtipná jsem rozhodně nezůstala sama, tento měl ale v diskusi i svého oponenta. Doporučuju: aniž to vidí, to, co tam předvádí je kvalita inverzní k toleranci. Podle všeho považuje nepřípustné zejména to, že by se náboženství a projevům víry někdo mohl smát.

Hloubám nad tím, ale nerozumím tomu: je to zas jeden svět, který ještě neznám. Co je to za divnou víru, která zakazuje něco tak přirozeného, jako se smát? A mimochodem, pomůže svobodný software někomu, kdo nemá svobodu se smát?

Tolerance netolerance, jestli budu takové lidi potkávat častěji, Tučňák se mnou...