Prvníííí! aneb Metrem z Ládví do Letňan

Jak kdekdo ví, jsem posedlá podzemní dráhou. Drží mě to už odmala a pokaždé, když navštívím nějaké město, kde mají metro, považuji jej za jednu z nejdůležitějších pamětihodností, která stojí za prozkoumání. Samozřejmě si nenechám ujít ani novinky v tom pražském...

Je to už skoro čtyři roky, co jsem se s Marianem vydala na první metro z Nádrholu na Ládví. Během té doby se mi v životě změnilo skoro všechno, co se změnit mohlo, mašinková mánie ale nepolevila. Takže jsem dnes ráno prozkoumala web, zjistila, kdy ta sláva vypukne a úderem čtvrté už stepovala na nástupišti na Ládví.

Houstnoucí dav tu byl snad každou minutu bombardován hlášeními o tom, že jezdit se začne mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou, kolej do Letňan zůstávala prázdná, na té druhé se točily soupravy zpět na Háje stejně jako předchozí čtyři roky. Čas pomalu plynul a metro nikde, dopravní podnik zřejmě nestál o to, aby se mu cestující zase nasáčkovali do metra předčasně jako posledně.

Přibližně v 16.09 se řítí první souprava naším směrem. Foťáky blikají a ozývá se potlesk, nadšení ale z davu rychle prchá, jakmile je k přečtení čelní nápis "Nádraží Holešovice." Ve vagónech je tma, vlak ani nestaví, počítadlo se ale poprvé spouští. Soupravy na druhé koleji chrlí stále další a další kvanta lidí, v 16.16 se ozývá hlášení, že vlak na první koleji pojede do Letňan. Konečně zasloužený potlesk.

V 16.17 posloucháme hlášení pro velký úspěch ještě jednou a vzápětí už vidíme soupravu zdravící dav hlasitým houkáním. Metro není zrovna prázdné, většina šíleného davu se tam ale přesto cpe a venku zůstává jen pár kočárků. Nastupování trvá déle než minutu, nakonec se ale přece jen ozývá ono vytoužené "příští stanice Střížkov" - hurá!

Cestou potkáváme prázdnou soupravu, když přijíždíme na Střížkov, zrovna tam začínají zvenku pouštět lidi. I kdybych chtěla vystoupit, asi se mi to nepodaří, tak se rozhoduji pro cestu do Letňan.

Jízda na Prosek je kratičká, stanice vypadá z metra docela obyčejně (z nástupiště je to ale docela jiné) a barvy obložení mi přijdou poněkud nevkusné (to je ale skoro všude na nových stanicích stejné, kde je sláva trasy A).

V Letňanech se zas konečně dá chodit mezi kolejemi, prostředí se jeví být poněkud sterilní, ale na pořádnou prohlídku to není - všude mraky lidí. Vystupuji do podchodu, kde se zřejmě něco rozdává, ale nemám chuť se cpát do centra dění. Místo toho vylézám na povrch a obdivuji krásné lány žluťoučké řepky, táhnoucí se do všech stran. Dav mi už leze na nervy, takže se rozhoduji zajet do letňanské obludy na snídani-oběd-večeři a důkladnější prohlídce se oddávat až cestou zpátky.

To se lehko řekne, hůř udělá. Matně si pamatuju, že změny v povrchové dopravě mají vypuknout až zítra, což speciálně znamená, že syslí zastávka je dnes zcela této dopravy prostá. Takže nezbývá než zorientovat se v prostoru a vydat se na nejbližší autobus - půlkilometřík je docela příjemná procházka. A až tam bude něco doopravdy jezdit, bude spojení do letňanské obludy naprosto luxusní. Třeba když si zas letos vzpomenu na Husa, že potřebuju badyán do falešných brusinek, nebude cesta pro něj náročnější než to zavařování. (No jo, už se to zas blíží, nechcete někdo nějaké od loňska a marmeládu nádavkem?)

V obludě chvíli pošilhávám po sushi, nakonec se ale rozhodnu šetřit a dávám si jídlo v sousedním stánku se spoustou dobrot z Pandžábu. Až na nedomrlou zeleninu to doopravdy umějí, ostatně kuchaři jsou zjevně z dovozu. Ještě chvíli pošilhávám po knížkách (ale v tamním obchůdku nevidím nic, co bych ještě nečetla a číst chtěla) a po kočičím žrádle (ale Pet Center už odpískal akci na Shiny Cat konzervy a normálně je má odporně drahé, stejně jako všechno ostatní - naštěstí už snad pošta brzy navalí balík z Kočičího obchůdku). Takže s plným žaludkem a prázdnýma rukama putuju na autobus, kterým se nakonec nechávám svézt až na Prosek.

Příchod do stanice mi trochu atmosférou připomíná mou oblíbenou stanici Valmy v Lyonu (podle fotek by se to ale asi nepoznalo), ten laciný barevný plech to naneštěstí beznadějně kazí. Přesto je pohled dolů naprosto impozantní. Čekám na přijíždějící metro... a najednou se mi motá hlava a musím zavřít oči, abych sebou nešvihla. Proboha, který idiot vymyslel ty blikající nesmysly podél okrajů nástupišť? Když to jen svítí, vůbec to nevypadá špatně, ale ta diskotéka mi opravdu nedělá dobře, a to, pokud vím, nemám epilepsii.

Střížkov. Nadechnout, vydechnout... to je nádhera! Chodím sem a tam, prolézám po lávkách, obdivuju tu čistotu a eleganci. Kdybych jednou dostala zatím jen těžko pochopitelnou chuť oddávat se sprejerství, tak půjdu a nastříkám na tu odpornou hnědou venkovní stěnu stanice Ládví nápis "Kotas je bůh." Jen doufám, že to nenechají zpustnout podobně jako Černý most, to by byla strašná škoda. Každopádně, po dnešku už si nemyslím, že Rajská zahrada je naše nejkrásnější stanice.

Blik, blik, blik... a to je vše, jede se domů. Ať už jsou nové stanice metra užitečné nebo ne, jedno je jisté: Máme ho zas o něco krásnější.