Pomocná škola a Matrix 2010

Letošní Matrix Pomocné škole nevyšel už předem. Vojta vyrazil na start nejen se zbrusu novým zvonem, ale i s nedoléčeným streptokokem, mě jisté problémy přiměly už druhý den nejíst. Zbytek týmu byl sice zdravý, ale tato zjištění jej moc nepotěšila.

Startovní aktivity se nám tentokrát vesměs líbily. Já jsem se věnovala hraní Vězňova dilematu (všichni mí spoluhráči se vždy chovali altruisticky - chtěla bych věřit, že to ještě s lidstvem není tak špatné, ale předpokládám, že to všichni buď taky znali nebo strategii stihli upočítat), matějčík špicoval uši u orchestru, všichni čile vyměňovali peníze a téměř všichni si stihli odskočit do muzea. První tři hesla jsme získali rychle, co počít s hudbou jsme ale netušili. Jirka s matějčíkem rozvíjeli různé teorie, dokud si nevšimli stále hrající Dajány. Páté heslo jsme očekávali u byrokrata (ono z toho papíru víceméně vyplývalo, že by mělo být tam), že jej matějčík získal okamžitě bylo ovšem milé překvapení. Hurá do minulosti.

V tunelu u fotek panoramatu Prahy jsme se značně řezali, smích nás ale přešel, když jsme viděli, jak se za námi Vojta plazí. Po bleskovém vyluštění dvou šifer a nutnosti vyrazit do terénu jsme naznali, že nezbývá nic jiného, než založit centrálu a poslali jej do KFC na Ípáku. Jirka s matějčíkem vyrazili kamsi na Smíchov, my s Martinem do Riegráčů, a pak za Vojtou. Pustili jsme se do luštění, druhá část týmu zatím několikrát (zato však marně) sháněla agenta ve vlaku. Nesehnala, do druhé části jsme prošli na čtyři kotouče.

Potom se hra pěkně rozjela. Zatímco Jirka s matějčíkem louskali jednu šifru za druhou, já s Vojtou jsme přicmrndávali v KFC (dali jsme tam Braillovy šachy, které se mi docela dost líbily a tapířího Bendera) a Martin měřil na Ladronce (trvalo mu to dlouho, zato to však zmáknul skoro sám). Potom jsme se v KFC prohodili, já se vydala ke kostelu do Nepomucké a pomáhat s měřením, ostatní zatím luštili. Vyplatilo se nám mít foťáky a internet a šifry si posílat. Sešli jsme se s dvěma kotouči (a už bez Vojty, který vyrazil do postele) u amarounů, kde jsme také doluštili logika (čí spíš, matějčík jej doluštil, když vysvětloval Martinovi, co už zjistil a přitom objevil, že si to špatně opsal).

Čas neúprosně běžel, půlnoc se blížila. Že nestihneme vlakového agenta už bylo jasné, matějčík s Martinem šli zkusit aspoň agenta od logika, Jirka a já jsme zatím dlabali slané želé, dokud se nám nepovedlo jakž takž aproximovat Hellichovu. Protože pomáhat zbytku týmu s hraním hada nemělo cenu, vyrazili jsme k Jirkovi domů poblíž stanoviště s hadem. To se nám nakonec vyplatilo dvojnásob, protože možnost luštit kotouče v klidu domova a navíc paralelně s Vojtou (kotouče zkopírované v copycentru si sice domů nevzal, Jirkův scaner to ale zachránil) bylo velmi příjemné. Vojta šel odzadu, my odpředu, správná pozice bylo přesně to místo, kde jsme se sešli. Ať žije pravděpodobnost - 1/32, že budeme mít takovou smůlu. S ještě nedoluštěnými kotouči jsme vyrazili na noční bus k Andělu, na sraz se zbytkem týmu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vyluštili, že máme kontaktovat agenta u toho Mekáče, kde na nás ti dva čekali. A hurá na tramvaj!

První šifru terénní části tým vyřešil dřív, než jsem se (po dvou dnech!) stihla aspoň trochu najíst. Zato ta další, na romantickém místě plném napětí, nám vzdorovala zatraceně dlouho - až do té doby, než Martina napadlo, že polský kříž se dá zmršit třeba tím, že se tam přidá CH. Jo, dvě a půl minuty než jsme ho našli, dvě a půl hodiny než nám došlo, že máme být paranoidní a nevěřit v pravidla. Na začátku cesty na další stanoviště jsem nadávala, pak mě ale krásná trasa (nakonec ještě, že už bylo světlo) přesvědčila, že se mám radši radovat.

Hada u potoka jsme dali docela snadno, princip byl zřejmý ihned, přesto nám to trvalo nečekaně dlouho. Byli jsme líní skládat a lepit, navíc nám dost dlouho nedocházelo, že těleso není pravidelné. Nakonec ale Martin nakreslil síť tak, že to šlo snadno. Tak hurá dál, přešplhat rozbité lávky (ještě, že už bylo to světlo), ať žije další šifra!

Roztomilou morseovku dáváme s matějčíkem málem na stojáka, takže nám nic nebrání vydat se k šifře, na které podle binfa pěkně vytuhl kdekdo včetně Prahor. Budíme Vojtu a posíláme mu text, což se vyplácí - všímá si čísel dva až devět, Martin nás všechny překvapuje objevením mobilu (tyhle šifry on většinou nerad) a zbytek řeší T9 spolu s pohledem do mapy. Jak to bylo se slabikami se dozvídáme až v cíli. Libujeme si, že vyspalý člen týmu imunní proti ranní krizi se vlastně velice hodí.

Na devítku dorážíme až před jedenáctou, je tedy dost jasné, že tam taky skončíme. Zdravíme spřátelené týmy a v 11.45 (poté, co sice máme nějaké nápady, ale šifra stále vzdoruje) trháme záchrannou obálku. Cíl je sice daleko, kupodivu se nám ale v půlce cesty daří doběhnout autobus. Vyhlášení jsme prošvihli, povídání o tom, k čemu jsme nestihli dojít jsme si ale mohli užít. Slint, škoda že jsme nedošli o jednu dál, steganografie je nám fakt líto.

Ohlédnu-li se za Matrixem, jsem velice spokojená. Až na drobné bugy jako dálnice (a to hloupé CH, fňuk) všechno klapalo a herní zážitek byl vynikající. Pár let jsem si už říkala, že Matrix je šifrovačka přesně podle mého gusta, jen kdyby... tentokrát ovšem těch kdyby už moc nezůstalo. Kéž je to podobné (a nebo ještě lepší) i napřesrok!

Věnováno Antoniovi s vřelými díky.