Pomocná škola a Krtčí norou 2009

Na letošní Krtčí norou jsem se hodně těšila. Krtci zvládli to nejpodstatnější a zvolili termín těsně po mých státnicích, takže účasti Pomocné školy nestálo nic v cestě. Tedy až na to, že jsem neměla čas organizovat jako obvykle, a že si kvůli našemu Bedna Star Teamu půlka původních členů zvykla chodit s Labáky s Qačkou, takže jsme trpěli podstavem. Vyráželi jsme s Vojtou, Markétou a matějčíkem, který nás po čase opustil.

Celkový dojem ze hry byl tentokrát takový neslaný nemastný - po naprosté extázi předloňské KN a loňskému potvrzení, že jsou orgové opravdu tak dobří, jak si myslím, jsem se samozřejmě těšila na další vyvrcholení šifrovací sezóny. Toho jsem se bohužel nedočkala. KN je samozřejmě pořád dobrá šifrovačka plná opravdu pěkných šifer. Ale letos jsme podstatně víc klusali do kopce než luštili (což mě kdysi štvalou na Tmou tolik, že jsme místo toho začali chodit raději na KN) a lehce otravná byrokracie přerostla do formy, až jsem si místy říkala, že snad Krtci letos pořádají hru společně s Evropskou unií. Ale pojďme od začátku... (Šifry, o kterých bude řeč, jsou k vidění tady, my jsme šli variantu V jako Výzva.)

Úvodní řada letos byla pěkně vypečená: velké N, dveře od Downing Street (Markéta je poznala), dva divné stromy, dvojka, hromádka naštípaného dříví, čert, vzlétající pták... přemýšlím, přemýšlím, nic mě nenapadá, chvíli čumím do blba... blik... "hele to jsou ententýkydvašpalíky" a uháníme dál. Jsem pyšná, že to mám rychleji než oba přítomní rodiče tří dětí, ale jakékoliv pocity včetně pýchy přecházejí při prvním úprku do kopce.

U druhé šifry dostáváme jedinečnou možnost jít pro nápovědu k rozhledně (matějčík se obětoval) a mezitím malujeme úsečky a oblouky do zadání druhé šifry. Jde nám to ukrutně pomalu, ale když v tom někdo vidí písmena "ZDB", není tak těžké uhodnout 7 dubů, což je blízké rozcestí. Ach ta radost, jde se sice terénem, ale po vrstevnici. A okolní les je navíc opravdu nádherný.

Třetí šifra není šifra, ale spíš aktivita. Nebo úloha pro Prolog: máme útvary z plastelíny, totiž Karla, jeho napůl vlastní sestru, dědečka a Nikolu. Hledáme dítě, které má Nikola se společným rodičem Karla a té sestry. Víme, že se tvar dědí buď vždy po otci nebo vždy po matce a buď velikost nebo malost vždy převažuje. Takže se napřed dohadujeme, jestli je Nikola holka nebo šuhaj loupežník, nakonec ale usuzujeme, že je to jedno (vyšlo to tak, že se prostě dědilo po Nikole či Nikolovi), pak plácáme kostičku... (ještě před tím tedy díky Markétě systematicky kreslíme rodokmen, což hodně pomáhá, řešit to z hlavy bylo mnohem těžší) ale kostičky mají nejenom velikost, tvar a barvu, ale i jednu nebo dvě dírky. Že ty dírky jsou pohlaví a Nikola je tedy dáma, zjišťujeme až po nějakých neúspěšných pokusech s jednou a třemi dírkami. (Fuj, fronta, fuj!)

Čtvrtá šifra je dost možná nejlepší šifra celé hry: Řádky s nějak se překrývajícími kopečky různých velikostí. Dost rychle zjišťujeme, že jsou to krtiny a kreslíme je shora do sítě 4x4, k povšimnutí, že jsou vždy na černých políčcích šachovnice, a že je to otočený Braille (mlč a zmiz babo odporná, slepý jak krtek bych musel být...) ale potřebujeme trochu víc času. Máme radost z pěkného kolektivního řešení, každý dodal střípek a bylo to. Jeskyni hodnotíme kladně, frontu před ní méně, orga nutícího nás mimo nálepek a karty týmu hledat taky papíry se zadáním minulé šifry neházím ze skály jen proto, že vím, že on za to nemůže.

A jdeme z kopce... dodržujeme pravidla (prý máme v CHKO chodit po značkách... proboha, proč?) a jdeme oklikou po značce (sice napůl omylem, ale dodrželi bychom ho stejně), přestože jsme mohli jít zkratkou po silnici. Kdybych věděla, že už na šestku se po značce ani dojít nedá, vykašlu se na to už tady... každopádně, pátá šifra je formalita a nejvíc práce na jejím vyluštění dalo sehnat nějaké místo na sezení. Jsme docela vpředu, ale stejně všude lidí jak na Václaváku (jak pravili nějací znechucení kolemjdoucí). Začínat šifrovačku městskou částí prostě má určitý poměrně hluboký smysl.

K šestce si to sypeme kilometry po asfaltu, a jak se dá čekat, dostáváme kostičku, tentokrát papírovou a složenou. Obědváme. Sedíme na sluníčku. Žere nás hmyz. Napadá mě, že normálně přece rozdávají sítě 3D objektů, abychom si je složili, takže když je složený, měli bychom ho naopak rozložit. Lehké odklopení chlopně ukazuje folii, takže jednu kostičku kucháme, ale kromě hliníku tam není nic zajímavého. Ve stínu mě napadá i to, že bychom mohli aplikovat stejný trik jako předloni, dostáváme ale jen hint: zpráva začíná JDI a do kostičky dírou něco vejde... Vojta s Markétou tam pouští světelný paprsek a nakonec se jim podaří dostat zprávu. Seděli jsme tam skoro hodinu a půl. Naposledy jsme se tu potkali s Labáky s Qačkou, totiž v podstatě s Pomocnou školou 2. Přeju jim v duchu hodně štěstí a nabírám sílu na další kopec.

U sedmičky jsme si sice omylem zašli do Olomučan, ale naštěstí nás to stálo jen asi deset minut. Vojta předvedl orgovi pantomimou, na co byla hliníková folie (orgy to nepřestalo bavit ani na Výzvě... pakárna... jsme mateřská školka nebo co jako?), myšlenku mapovat šifry na kostku ihned opouštíme (byla by to podlost), řidiči (totiž všichni kromě mě) ale odhalují řešení během několika minut. Zpátky do Olomučan...

...zatímco nakupujeme v hospodě točenou Koalu (dostala jsem litr a půl do flašky za třicet korun), Markéta získává nějaké uhlíky a další žáky tříd 1.A až 8.B. Princip je tak okoukaný, až to není pěkné, tabulka z pomůcky navíc nemá skupiny, takže dolušťování ještě chvíli trvá. Nuda.

A do kopce... cesta do krpálu ale stojí za to, protože studánka U Tetřeva je věru nádherná. Šifra nás coby zaryté odpůrce top-postingu nemůže vyvést z míry, navíc matějčík má dobrý postřeh, takže odcházíme za chvilku, aniž jsme odhalili nápovědu. Cestou na Nový hrad debatujeme, jestli to bylo fakt tak blbé, a proč tam tedy sakryš všichni seděli. Pána jdoucího z hradu se pro jistotu ptáme, jestli je nahoře hodně lidí. Šifru plánujeme ukazovat všem těm, co top-posting prosazují.

Z nádvoří dosud nikdo neodešel. Sedáme ke stolu, občerstvujeme se, Vojta říká "to je LOPPU!" - a měl pravdu. Ovšem nápis SUDOKU už je taky to jediné, co z toho dokážeme vyrazit. Opouští nás matějčík. Máme utkvělou představu, jak by se to mělo řešit, ale bohužel to nefunguje. (Vojtu napadlo, že bych tou naší variantou mohla něco zašifrovat pro účely reportáže, ale myslím, že ten princip možná můžeme ještě využít Po škole nebo Po drátě, takže si budete muset počkat.) Za dvě hodiny a kus bereme záchranu. Řešení nás nenadchlo, ale co, nemůže se každá šifra líbit všem.

Jedenáctka je minimalistická a velmi roztomilá. Záchodová panenka vzhůru nohama, vedle záchodový panáček ležící na boku. Markéta postupně generuje různé nápady: Eva je pozadu Ave, to bude Zdrávas Maria (studánka na mapě asi kilometr od nás, ale do strašného kopce), a to druhé je Adam (mapování Adama na Marii je ale za hranicemi naší fantazie), kdyby to fakt byl záchod (WC), transformace by nám dala s trochou dobré vůle MU, ale adamovský městský úřad na mapě nemáme... takže nakonec dala i autorské řešení a přesnost, s kterou otočený samec ukazoval na kostel nás přesvědčila, abychom to zkusili. (Vojta: Ale tedy tohle kdyby někdo navrhl pro naší šifrovačku, to bych vetoval.) Další šifru jsme dostali až po vyřešení druhé úlohy na stejné téma. Sakryš, fakt si myslí, že nemáme na práci nic lepšího než švindlovat, ještě k tomu tady, jednu šifru před cílem?

Dvanáctá šifra neexistuje.

Třináctá šifra je třináctá, protože tak může poskytovat nápovědu. Je docela zapeklitá, my jsme tři a hrozně unavení, takže nakonec měkneme a bereme nápovědy (po té záchraně už stejně rozumné umístění nehrozí). Není nám vůbec jasné, jak se na to dá přijít bez nich, ale v nějakém lepším stavu bychom to možná přece jen zvládnout mohli. Možná by pomohlo, kdybychom se většinu času nesnažili šifru nějak převyprávět matějčíkovi ve vlaku. Když konečně luštíme "ovce, moře, rádio" a čučíme na to jako telata na nová vrata, náš problém ale řeší právě telefonát matějčíkovi. Cestou do cíle jsem spadla ze schodů.

Cílová aktivita je velmi roztomilá. Jsme sice líní a dáváme ji až napodruhé, když se ukáže, že strategii fakt musíme vybudovat celou, ale co, hlavně, že jsme to stihli. Guláš, spááát...

Cesta domů byla pro všechny zábavná. Vojta dostal pokutu za špatné parkování (naštěstí jen dvě stovky, zašel tam ještě o půlnoci osobně), protože ač tam co my parkoval kdekdo, na druhém konci ulice byla nenápadně značka. (Lístky za okny měli přirozeně jen Pražáci.)

Já jsem jela domů s půlkou Labáků (totiž Martinou a Milanem z Pomocné školy) nočním vlakem, který měl hodinu zpoždění. Pět ráno, konečně postel...

Inu, letošní Krtčí nora byla sice podařená pokud jde o šifry, ale zbytek té organizace (přestože to fungovalo) stál z mého hlediska za starou bačkoru. Davy a fronty, z větší části způsobené tím, že si o nás orgové myslí, že jsme podvodníci, to vše průběžně během celé hry, mi prostě kazilo výsledný dojem velmi silně. Ale asi bych místo toho měla obdivovat jejich motivaci - já bych se tedy na organizování hry pro 400 podvodníků vybodla.

Reportáž naší druhé půlky slující jako Labáci s Qačkou je k dispozici zde.