Pomocná škola a Krtčí norou 2008

Tentokrát jsme přípravu na šifrovačku naprosto odflákli: Veškeré vybavení tvořily tři termosky s čajem, nějaká ta obligátní pravítka, kružítka a podobné hračky, dvě buzoly, něco map, jeden notebook... ovšem na startu jsme s sebou neměli ani instrukce od organizátorů.

Na registraci jsme dorazili bez problémů, aniž jsme potřebovali využít časovou rezervu - tedy nekřesťansky brzy. Usadili jsme se na prvním schodě amfiteátru, nechali si od Slávka vyprávět, jak tam byl naposledy před pětadvaceti lety na koncertě Ebenů, očekávali start a ranní krizi, která tady na rozdíl od nočních šifrovaček přichází hned na začátku.

Letošní úvodní řada byla vskutku vypečená. Když jsme si konečně mohli vybalit první zadání, vyvalila se na nás fůra disneyovských postaviček, které jsem neuměla ani všechny pojmenovat. Za chvíli se na scéně objevil týpek, co mi připomínal Robina Hooda, s papírovou krabicí. Během chvilky jsme krabici upřesnili na obálku a všimli si okřídlených sandálů (bohužel byly nepříliš dobře vidět dokonce i z té naší první řady). A helemese, na tom papíře je i pejsánek Pluto... hurá dál. Na odchodu jsme spatřili ještě mimořádně současnou Venuši a zalitovali, že neuvidíme Zemi.

U druhé šifry jsme si skoro ani nesedali, stačil letmý pohled do mapy. U třetí jsme sice poslali Slávka ihned obíhat nápovědy, nicméně informace o tom, že šifru lze vyluštit bez nich, mě nenechávala klidnou - jak se dá schovat popis dalšího stanoviště do pár otazníků ve čtverečku? Asi budeme potřebovat ještě něco... mapu ne... a to už si Milan říká o jízdenku. Pár píchnutí jehlou, a honem na sever Studené.

Sever Studené jsme hledali značně dlouho, protože zalézt na hřiště bylo až to naprosto poslední, co nás napadlo. Jasně, na deseti minutách nezáleží... ale když to hledání je taková otrava. S Martinem v týmu není odhalení principu křížovky žádný problém, s heslem je to jen o maličko obtížnější. Libujeme si nad krásným nápadem a vyrážíme do nedaleké nory.

Zase jsme se moc nezdrželi - líbilo by se mi válet se déle, ale rozplácnutá na celtě jsem nezůstala ani čtvrt hodiny, přesmyčky se daly luštit velice rychle. Přesun na další stanoviště se nám bohužel vskutku "vydařil" - rozhodli jsme se konečně nakoupit nějaké zásoby, protože bylo zřejmé, že nás trasa každou chvíli hodí do terénu a strávit den o čaji a šifrách by nás moc netěšilo. Příjemnou prodejničku jsme naštěstí potkali přímo na nejkratší spojnici mezi stanovišti, nákup ale nějaký čas zabral. O času, který strávil chudák Slávek během od lávky zpět do obchodu pro fólii s kartou týmu zapomenutou u pultu s košíky, protože jsem chvíli myslela konečně plným žaludkem, ani nemluvit...

Nečekaně se mi splnilo i další přání, pod stromy na trávníku jsme tentokrát strávili skoro hodinu. Křižovatek a výhybek jsme si sice všimli okamžitě, ovšem Jirkův taktéž téměř okamžitý nápad na římská čísla nějak zapadl, aby se vynořil až značně později. V mezičase jsme se věnovali zkoušení morseovky a chechtání nad čuráním na šéfovo auto...

Po kilometru chůze jsme zase stanoviště hledali slušnou chvíli - nakonec nám nezbylo než uznat, že to orgové odměřili dost přesně, ale trefit správnou odbočku byla celkem fuška. Zadání pohody necháváme ležet, kostičky vedoucí do Výzvy tentokrát dávají najevo vše potřebné okamžitě. Narozdíl od loňska se nám ta přibalená kostka dokonce i hodila pro rychlejší luštění. Pohled na obsazení louky předtím a potom dává znát, že strašlivou ztrátu z minulého stanoviště začínáme stahovat...

Že se podrápu na Hády mi bylo jasné vlastně už na startu. Protože jsem kůže líná a Martin navíc bojuje s nachlazením, posíláme k osmé šifře napřed rychlejší část týmu. Protože mají Slávka, necháváme si mapu - někde těsně za vysílačem přichází telefonát, jestli máme na mapě čtverec C4. Ukazuje se, že jejich šifra se jako na potvoru zrovna bez mapy luštit nedá, tak slibujeme maximální tempo a necháváme si popsat, jak vypadá. Martin přišel s vítězným nápadem takřka okamžitě, takže nám naše původně předsunutá hlídka uhání naproti a Martin zatím za pochodu sčítá řadu - můj prvotní odhad na správné místo posléze potvrdí i výpočty.

Původně jsme se chtěli na ono rozcestí dopravit jako civilizovaní lidé, ale jedna z cestiček vyznačená na mapě končí kdesi u posedu uprostřed ničeho, takže to nakonec bereme krosem, kloužeme suchým listím z pořádného kopce. Když rychlejší část týmu vylézá z pustiny na cestu a stojí, není mi jasné, jestli jen koukají do mapy nebo jsme na místě - naštěstí to vyšlo. Takže vytahujeme z ohromné roury dvě kopie zadání dlouhého jak Lovosice, usedáme na cestu opodál a dáváme se do práce. Proužek papíru je pomalovaný pruhy v celkem pravidelných rozestupech (celkem šest různých vzdáleností) označených násobky 45 - že jsou to stupně je zřejmé, co tedy dělat s proužkem rovněž. Jirka s Milanem zkoušejí podle jednoho proužku kreslit, já se Slávkem se snažíme jej naohýbat a udržet v rozumném tvaru, čas běží, vše marné... sem tam něco se vzdáleně podobá písmenu. Nakonec nás před pakárnou zachránil až znovuoživší Martin se svou Ursulou a pětiminutovým přeťukáváním zadání do postscriptu. Grrr, proč jsme se vlastně nevykašlali na romantiku a neudělali to rovnou?

Na desátém stanovišti málem slintám nadšením. Zastávka, jízdní řád... a dokonce i nějací ti revizoři kontrolující jízdní doklady, v tomto případě znalost řešení předchozí šifry. Ukázalo se, že mnoho týmů má na řešení limity na osmém stanovišti úplně jiný názor než orgové... a takový lodní šroub...

Zatímco šifra se poddává okamžitě (provedení nádherné, obtížnost zanedbatelná), pokračování až tak šťastné není. Její řešení nás totiž posílá k nedalekému označovači jízdenek přidělanému na stromě (bohužel nefungoval, ale číslo jsme dostali napsané od obsluhy), kde by nám teoreticky štípnutí jízdenky mělo osvětlit, jak dál. Nestalo se. Pohled na hodiny sice objasnil první část čísla 1538000464, zbytek ale zůstával záhadný. Většinu času debatujeme o tom, jestli by další označení změnilo víc než čas, nikdo se ale neodhodlává jít to vyzkoušet. Jízdenku luštíme asi čtvrt hodiny, než se nevinně zeptám, kde je vlastně mapa... Jirka nakonec jistou kótu Zadní Hády vidí ještě dřív než já. My osliska!

Morseovku na kopečku zvládáme celkem rychle. Krmíme sebe i procházející tým čokoládou a odhodláváme se vyrazit směrem k zastávce... podle azimutu (samozřejmě tomu předcházela dlouhá diskuze o tom, jestli jsme nebo nejsme v rezervaci). Krpál dolů je ještě šílenější než ten, co jsme z něj klouzali do údolí, do zastávky se ale kupodivu trefujeme hladce.

Z textu zadání dvanáctky sice napoprvé nejsme moc moudří (stejně jako z většiny šifer s řešením schovaným v textu), ale přijde nám fakt divný. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že to doopravdy nějak skrytě popisuje cestu, ale Milanovi to natolik připomínalo jeden ročník Osudu, že jsme myšlenku rychle zavrhli. K nahoru, dolů, doleva, doprava pak už bylo celkem blízko, na dalších odstavcích se už vyřádili všichni, co měli básnické střevo. Pak sice ještě chvíli nebylo jasné, kde máme prosit lva, ale i to mapa nakonec vyřešila.

Samozřejmě, že jsme se zas na třináctku snažili jít po cestách, co byly jen v mapě, nikoli v lese. Mimořádně neefektivním přechodem přes hřeben jsme se ale nakonec dostali až ke studánce a po nepříliš dlouhé chvíli i k řešení poslední šifry v terénu. Vyrážíme k další studánce pro zadání cílové šifry - ještě není ani tma, zatím jsme nebrali žádnou nápovědu... děláme si naděje. Marně.

Vyluštěné součtové sudoku jsme se snažili interpretovat na všechny způsoby asi tři hodiny, nakonec ale nezbylo než potupně rozbalit nápovědu. Ach, ty protažené ksichty - samozřejmě, že nás nakopávala již mockrát vyzkoušeným a zavrženým směrem... jen jsme prostě netušili, že zrovna tady, na Krtčí noře s jejími obvykle přenádhernými šiframi, jsme měli pro jistotu zkusit aplikovat princip na všechna čísla, ne jen asi tak na půlku... a samozřejmě do stejných podrobností raději rozpracovat i všechny ostatní nápady (a že jich bylo - minimálně jeden možná někdy zkusím předělat na šifru). No nic.

Takže jsme nakonec prošli "jen" za 94 bodů. Šifrovačka to byla letos krásná stejně jako před rokem, šifry v průměru výrazně lehčí (což není nutně na závadu), trasa asi ještě příjemnější než ta loňská (zejména pro takové mrtvoly, jako jsme my). Vlastně mi přijde, že Krtčí norou je pěkným vyvrcholením šifrovačkové sezóny - sice není tak hardcore jako Bedna a spol., ale zato přináší jednoznačně ty nejhezčí zážitky.