Pomocná škola a Bedna 2013

Je to vůbec možné? Já jsem fakt jen tak vynechala reportáže ze dvou Beden? A dá se to vůbec nějak napravit?

Napravit se to asi nedá, ale to podstatné - totiž že jsme loni i předloni jako obvykle špatně zformulovali svá přání a jako obvykle jsme ani jednou Bednu nedošli, budiž řečeno. Letos to dopadlo jinak, ale jak se dá čekat, happyend se stejně nekonal.

Letošní Bednu jsme šli v šesti lidech. Nebyl v tom žádný podfuk a ta šestá hlava nám moc nepomohla, spíš naopak. Sedmiměsíční miminko s luštěním nepomůže, i kdyby mu to pravidla hry dovolila, zato však na úkor šifer chce být krmeno, baveno a jinak obskakováno. Ještě mnohem zhoubnější vliv na schopnost týmu dojít Bednu pak má vedlejší účinek přítomnosti miminka, totiž maminčina laktační demence. Cože, vy jste ještě neslyšeli o laktační demenci? Škoda mluvit, pohovořte si s nějakou maminkou, co kojí miminko, a uvidíte sami.

Start jsme si tentokrát náramně užili. Potkali jsme spoustu známých a mudrovali nad divnými názvy týmů na obálkách. Toníček vyspával, nabíral síly na to, aby se mohl v okamžiku startu probudit, a pak to táhnout až do noci a rozptylovat rodiče, co nejdéle to půjde. Probuzení zvládl téměř na minutu přesně, takže do startovní šifry jsem koukala s miminem kojeným na stojáka. Víc než koukání se nekonalo, zbytek týmu bleskově oběhl pár lidí v okolí, přinesl první šifru z kolečka, kterou jsme vyluštili pomocí kolektivního šilhání, a když bylo mládě konečně po svačince, nezbylo, než ho naložit do kočáru a za ohlušujícího řevu vyrazit na Petrské náměstí. (Naše miminko nesnáší kočárek a nespí-li, touží býti nošeno. Toto přání je ale těžké mu splnit, když se člověk snaží přesouvat maximální rychlostí a přitom stejně musí tlačit ten kočárek.)

Cestou jsem přemýšlela jen o tom, jestli jdeme dost v čele na to, aby na nás na místě zbyla lavička. Tohle přání se mi splnilo, takže jsem si mohla posadit řvoucí šelmu na klín, tím ji proměnit v rozkošné miminečko a začít luštit. První frekvenčka, proč je tam všechno v sudém počtu? Sedíme tam podezřele dlouho a pořád nic. Jirka scrabblí řešení z poloviny písmen a hlásí, že vyráží. Za MJova hlasitého láteření (copak si nepamatujeme na loňské ministerstvo?) se všichni odebíráme na tramvaj do Karlína, miminko na zádech se nespokojeně ošívá. Má smůlu, s osmikilovým báglem na břiše jsem schopná se pohybovat tak rychlostí ožralého lenochoda. V tramvaji jsme zjistili i jak se ta šifra má řešit, MJe to ale moc nepotěšilo. Narozdíl od ostatních chodí totiž luštit šifry, a ne obíhat stanoviště. (To se ale všichni mají. Já zatím neluštím ani neobíhám, ale jenom uklidňuju mládě a lehce přicmrndávám.)

V Karlíně kojím, přebaluju a než se vůbec dostanu k šifře, někdo z ní udělá skládačku, která nás posílá na Kostnické náměstí. Lipany, ach, vy Lipany! Získáváme kompletní sadu hexů. Další frekvenčka. Najít, co chybí je hračka a pokud jde o polohu dalšího stanoviště, s Žižkou si na nás nikdo nepřijde. Při přesunu na stanoviště kontrolujeme šibenice.

Pod Žižkou vyndávám z kočárku ječící šelmu (už jsem ho jednou před měsícem na ten kopec na břiše vlekla a stačilo), koukám na šifru, navrhuju použít hexy a zbytek už zase jen letmo sleduju během péče o blaho roztomilého miminečka. (Říkala jsem ječící šelmu? To není možné. Vždyť je to tak rozkošné děťátko, a jak se krásně směje!)

Krátký, pohodlný přesun a další šifra, kalendář. Máme to celkem rychle, dolušťování ale zabere ještě pár minut. Přemýšlíme, jak nám Bednáři mohli dát tak hloupou, nudnou šifru. Proč? Vždyť je to jasné jak facka! Oni nám potřebovali dát pořadí písmen v abecedě! Jirka coby týmový byrokrat ji před odchodem pečlivě kompletuje, i když pro nalezení dalšího stanoviště to není potřeba. O pár stanovišť dál ji přepisuje lihovkou na pomůcku, to se nám pak bude luštit třináctka!

Šestku jsem neviděla vůbec, než se pomalejší část týmu dostala na místo, ti rychlejší už měli doluštěno. Fňuk. Jak jsem ale později zjistila, o moc jsem nepřišla, to opravdu byla šifra pro mimina. A oni ji miminu nenechali!

Při přesunu na sedmičku mládě vytuhlo, takže jsem se konečně mohla pustit do luštění jako za mlada. Najít nějaká synonyma se přímo nabízí, ale co z toho? Koukám, kde jsou nějaká, co vyjdou dost jednozačně a říkám "scházím pohlavní" a Vojta se už jen chechtá. Depo nám dalo trochu práce, ale zjevně jsme tu předběhli dost lidí. Je ta Bedna letos nějaká lehká, tohle byla skoro první šifra, co nebyla vidět na první pohled.

Krátce po příchodu na stanoviště se bohužel z kočárku zase začal ozývat řev. Poblíž luštící Ústřední topení s sebou taky mělo kočárek, ale z něj se linulo jen ospalé ticho. Záviděla jsem jim. Povídali, že děti na šifrovačce, to znají, ale tygra?

MJ se věnoval pacifikování šelmy, já se vydala po naprosto slepé cestě k řešení nevedoucí, ostatní ale brzy dostali správný nápad. Tak jsem jim aspoň pomohla přebírat kartičky. A mládě v tramvaji už doopravdy usnulo!

Umístit devítku k Mekáči byl geniální počin. Zvlášť proto, že se dalo sedět venku. Kočárek s miminkem, večeře, šifra, která vypadá že půjde... stačí jen přijít na to, jak se ty zpropadené patvary otáčejí a vyměňují. Jo, kdyby. Ze zoufalství zkoušíme i scrabblit, ale možností je moc, takže nakonec matějčíkovi nezbude než přijít na autorské řešení. Tahle se mi fakt líbila!

Desítka je průchoďák, obrázky pěkné, ale jinak tedy nuda. Co to je? Být na jedenáctce před půlnocí, to je nějaké podezřelé.

Jedenáctka nás nějaký čas zdržela. Že máme v ruce dva úplňáky na čtyřech vrcholech (časem se ukáže, že dívat se na ně jako na čtyřstěn je výrazně užitečnější) vidíme hned, že Xka věští mřížku je taky jasné, i ten nápis vidíme... ale vyrazit z toho řešení je i tak masakr. Jediný, komu se daří se dostat až na konec, je matějčík, ale leze to z něj jak z chlupaté deky. Že nás ani nenapadlo si to slepit?

Další šifra sice zdržela spoustu lidí, ale nám z určitých důvodů, které nesmíme ani naznačovat, přijde velice snadná. Na třináctku tak dorážíme přibližně šestí. Ještě nikdo neodešel, ale my se nebojíme. Tečky, které vypadají jak děrná páska, to prostě musí být nějaká binárka, co jiného taky? Nic rozumného nás nenapadá, ale Jirka se nevzdává a správné pořadí bitů prostě vyscrabblí. Odcházíme druzí, před námi je jen Seš-lost s náskokem 15 minut. To je tak nadějné!

Jo, kdyby. Na čtrnátce zkoušíme asi tak nekonečně mnoho věcí, objevujeme krásné opísmenkování kartiček, které se nikdy nepoužije, ale ten správný nápad nám uniká dlouho. Víc než čtyři hodiny. Týmy, které přijdou a za 15 minut zase odejdou se množí, frustrace narůstá. Vždyť pořád zkoušíme dělat celkem rozumné věci, tak jak to? Nakonec jsme se k tomu správnému nápadu propracovali, chlapi vzali kočárek a hurá ze schodů. Patnáctku MJ čte, sotva ji vzal do ruky, a tak nám nezbývá, než poněkud zmateně (Co zas tohle bylo? Šifra nebo vtip?) vyrazit do cíle. Nebýt toho, že se naše myšlenkové pochody na čtrnáctce nebyly schopné protnout s orgovskými proklatě dlouho, mohli jsme tam klidně být i první. Místo toho jsou tam davy a vypadá to, že letos Bednu dojde každá kočka i naběračka. Vopruz.

Čekáme frontu na cílovou aktivitu, Toníček se mezitím probouzí, tak jde luštit s námi. Ihned čteme ze zdi slovo "morseovka," a pak trávíme spoustu času hledáním té morseovky. Až v druhé patnáctiminutovce, když se org přijde ujistit, že jsme dostali správné instrukce, nám to dochází. No nejsme hloupí?

A tak jsme jako jedenáctí konečně došli Bednu. Euforie? Nekonala se, a jestli, tak při odchodu ze čtrnáctky, rozhodně ne v cíli, to už byla jen povinnost, pakárna. Splněný sen? Kdyby. Byla jsem na Bedně podesáté, z toho podeváté s Pomocnou školou a ambicemi to dát, ale takhle jsem si to nepředstavovala. Zbytek týmu to vidí podobně, nikomu se ani nechce čekat na vyhlášení.

Každopádně to byla moc pěkná a povedená Bedna. Letošní pojetí nám fakt sedlo, Brailly a polské kříže určitá část týmu nesnáší (ti ostatní ale zvládají generovat takto založené šifry pro Po škole i bez nás) a nemuset je pořád v něčem hledat bylo fakt velice osvěžující. Jen tak dál.

A nádavkem se nám zas jednou dostalo ponaučení o tom, že člověk zkrátka nikdy není spokojený. Má pocit, že až dostane to, co chce, tak ta spokojenost konečně přijde... a když to konečně dostane, zjistí, že mu vlastně chybí ještě támhleto. A tak to začne shánět, a když to sežene, tak...

Ale ne, houbeles. Příště prostě dojdeme první, a pak už budeme navěky blažení!