Pomocná škola a Bedna 2009

Chcete-li se stát lepšími hráči šifrovacích her, mám pro vás radu: Zkuste si zorganizovat nějakou vlastní. Ta naše sice ještě ani neproběhla, ale i poloviční zkušenost je obrovská zkušenost. První pohled na šifru vám řekne mnohem víc než kdy předtím - například "jak do toho vůbec schovat nějakou dostatečnou informaci?" (umím třeba tuny nádherných konstrukčních šifer, které mají tu nevýhodu, že se v nich dají ukrýt tak čtyři písmena), "dává tenhle postup smysl nebo bychom někoho, kdo na schůzce podobnou šifru navrhne, prohodili oknem?", "tahle informace se jeví být úplně zbytečná, kdybych to tam napsala já, znamenalo by to, že to použijí o deset šifer později?" či "kde hledat hint, pokud orgové nechtějí, aby byl vidět na první pohled?" jsou otázky, které jsem si dřív nekladla zdaleka s takovou intenzitou.

Na start jsem se vydávala s mírnými obavami. Poslední bednářský rozstřel se mi mimořádně nelíbil (vlastně jej překonalo jen někdejší dusání poslepu na Tmou 8), neklid se ovšem začal rozptylovat už na schodech do parku, když nám do uší zahučel generátor. Se zvukem tedy zřejmě problémy nebudou...

Namísto registrace nás na startu čekal tiket na Bingo. Vymyslet devět slov tak, abychom se shodli s co největším množstvím týmů, vypadalo na malý problém - prostě jsme jen posbírali, co vidíme kolem sebe, a co máme napsáno na tiketu. Volili jsme dobře, navzdory mírné smůle (v jednu chvíli jsme mohli vyhrát na tři různá slova) jsme si do deseti minut směli udělat úvodní IQ test, odkousnout kupón na výhru (rozřízla jsem si přitom koutek, ale když odkousnout, tak odkousnout) a poslat posla napřed do Jeleního příkopu.

Ta věc, co přinesl matějčík, vypadala hrozivě. Při zatřepání (že máme třepat jsme se dočetli v listech) vydávala různé zvuky, žádný smysl to ale nedávalo. Jirka vzdychl, že to bude na dlouho, ale naštěstí byl špatným prorokem: Vojta se zamyslel, popsal poměrně přesně, co může být uvnitř, a co to asi tak může umět detekovat. Chvilku jsem se dívala na ty tanečky, co ostatní s kostičkou prováděli a říkala si "já toho o bojových sportech moc nevím, ale když je to bed-fu, asi by se to mělo dělat pomalu a rozvážně" - a když jsem si bedničku směla poprvé polaskat, prostě jsem ji jemně posunula dopředu a ona se mi odměnila zvukem. A znovu. A znovu... a pořád stejně. To už putovala do dalších dychtivých rukou, nové směry, nové zvuky... "uměli byste na to zahrát stupnici?" a byli jsme doma. Bedýnka nám melodií naznačila, že do ní máme kopnout (měli jsme s sebou páječku, ale přesto jsme si netroufli), a potom zničehonic začala pípat zprávu morseovkou. Jirka byl naštěstí pohotový, tužku a papír měl u sebe a ztratil jen prvních pár písmenek... "kniorgovisadlo" - vida! Vypadá to, že dnes jsou naše soukromá božstva při nás a matějčík coby věřící v sádlo nám přinesl štěstí! Kostička se s námi dál už nebaví, tak posíláme matějčíka za orgy a doufáme, že to sádlo bylo fakt sádlo.

Mezitím s tím mlčícím nesmyslem tak různě třepeme, litujeme, že taková jednoúčelová kratochvíle musela stát peněz jako šlupek (Vojta, který před časem něco dost podobného zcela vážně zamýšlel použít na vlastní šifrovačce, by to prý uměl tak za dvě až tři stovky) a najednou... pípá zprávu znovu. To už nám matějčík nese dost informací na to, abychom věděli, že na šifře úvodního kolečka s divnými znaky jsme první, a že se nám právě povedl malý reset. Většina týmu se vrhá na TFM k bedničce (ve chvíli, kdy se dostává konečně do ruky mně, ji už navždy nazývám kostičkou, podle jisté srovnatelně zlomyslné filmové Kostky), zadání šifry zbývají v ruce mně. Kývám na matějčíka, ať mi jde dělat koprocesor... přidává se k nám ještě Martin a řešení máme bleskem. Adepti bed-fu sice mají nalezenou tak půlku abecedy, ale zvedají se rychle. (Mimochodem, nekostičkové šifry, o kterých bude později řeč, najdete tady.)

Pokračujeme na další šifru ke strahovskému klášteru, ale naši kostkomistři tu nestihli ani dodělat tu abecedu. Fraktální šifřička byla roztomilá, luštění ale trvalo tak minutu. Kdyby to tak chtělo jít i dál! Jo, kdyby...

Sbíháme z kopce k další šifře, obdélníčky, v nich dvojice souvisejících slov, většinou jedno z nich zrcadlově. Většinou. Tipujeme to s Martinem na středovou a osovou souměrnost, malujeme tečky a čárky, teček je málo, nic z toho neleze. Dvě morseovky po sobě navíc ani nečekáme. Nevíme co dál, tentokrát ale zasáhlo moje soukromé božstvo: Ve chvíli, kdy se k nám přiblížil tým matfyzáckých agentů Microsoftu, Velký Tučňák sdělil svému svatému Jirkovi, že se má na naše středové souměrnosti vykašlat, nezrcadlová slova ignorovat a namalovat písmenka - BINGO! Zdá se, že tam Bednáři měli bug.

Vojta mezitím získává v Bed-fu první dan a řeší s matějčíkem první úlohu. K tomu, abychom dostali čtyřku, nám zbývá vyřešit dvě další. Zalézáme si s nimi do školy, bludiště nám trvá asi čtyři pokusy, šibenice je průchozí. Máme kódy KASA, SAKO, KOPEC - na čtyřku tedy logicky zadáváme kód pecka, aniž si všímáme podobného vzorce i v kódech pro zadání úložek. Škoda, časem nám to bude chybět.

Binfo nám říká, že jsme na čtyřce první. Cože? Kde jsou Prahory? Co to má znamenat? Ale na podobné úvahy není čas, z kostičky padají shluky tónů. Jsou jich tři druhy a je vidět, že tvoří pět slov. Nejvíc je tam samotných prostředních a nejvyšších tónů. Morseovka to evidentně není, některá písmenka jsou i z pěti tónů. Většinou jde o monotonní posloupnosti, ale ne vždy. Co to sakryš je? Zatímco si nad tím lámeme hlavu, Jirka oznamuje, že třípísmenné slovo na začátku s A nebo E uprostřed prostě musí být NAM a než se nadějeme, posílá nás k zelené budce na náměstí Před Bateriemi. Na mapě ho máme, ale ještě než vyrážíme, nyní již snadno zjišťujeme, že máme zase jednou tu čest s římskými čísly. A rozumíme si s nimi jako obvykle.

U zelené budky potkáváme odcházející tým Albert Stallone, který tu měl na nás asi dvacet minut náskok. Druhé místo je fajn, přijít o něj by nám bylo líto, pouštíme se tedy do luštění a věříme, že to za dvacet minut dáme. Nakonec to bylo spíš na deset, Penroseovo pokrytí všichni známe minimálně díky oblíbenému a nenáročnému xkovému screensaveru, překreslit části jistých orgánů na folii nám tedy nedělá potíže.

Na šestce nás čeká další úloha pro kostičku. Ujímá se jí Jirka, který půlhodinku zkoumá zákonitosti blikání (představte si, ono to mimo pípání umí blikat jak diskotéka!), počítá, kolik je kde ledek a vůbec se dobře baví. Šestou šifru mezitím nedopatřením luští matějčík, když si do notýsku píše trochu jiné rozměry písmenkových obdélníků, než původně chtěl.

Sedmička vypadá už od pohledu vesele. Na stanovišti získáváme mapu (někteří se snad na terénní část i těšíme), na posezení je ale poněkud skoupé. Nakonec usedáme na chodník sto metrů od Albertů, kteří na nás mají už 40 minut a nevypadají, že by se chystali zvedat. Smiřujeme se tedy s tím, že nepříliš pohodlné ležení musíme vydržet delší dobu nejspíš i my. Tečky. Šipky. Bednářská klasika. Co je to tentokrát? Skoro Braille, 19 teček a 41 sloupečků by fungovalo, ale tečky občas lezou do mezer. Zpátky na stromy. Nakonec má správný nápad tuším Jirka: maluje přepážky bránící kuličkám ve správném pohybu a lezou mu z toho prazvláštní písmena, jak kdyby vypadla z programu figlet. Když vidím ..SPI, balím pomalejší půlku týmu a vyrážíme do ulice Na Špitálce, rychlejší nám tam pak upřesní řešení telefonem. Strategie vychází, Jirka mezitím objevuje, že místo přepážek může malovat dráhy, a potom se to dá i číst.

Do osmičky jsem se zamilovala na první pohled. Samotné luštění je sice poněkud technická záležitost, ale přesto se při něm válím smíchy po schodech.

Hledání devítky není jednoduché. Svítíme na vlak ze všech stran, tentokrát ale nepomáhají ani naše jinak mimořádně účinné UV čelovky. Než se stíháme domluvit, co dál, přichází podstatně akčnější Chlýftým - zatímco jeden z jeho členů už má na drátě organizátory a reklamuje ztracenou šifru, druhý sahá na správné místo pod vlak. Necháváme je poslat binfo před námi, jsme tu třetí. Když si odcházíme sednout pod lampu opodál, přicházejí Prahory.

Očekáváme, že jim zamáváme a už je nikdy neuvidíme, leč chyba lávky: Braillova písmenka v z mapy lovíme ihned a nakonec máváme my jim. Navzdory drobnému kufrování dorážíme na desítku stále třetí.

"Tak hele, opakování: V Listech psali, že desítka je noční můra na šest hodin. Že si máme všímat detailů a zpívat mantry. A je na ní namalovaná bednička, koukejte" ... "no jo, a ten text je celý o hudbě" ... "a je tam nějak moc slabik fa, co když se z toho mají vypsat solmizační slabiky?" ... "ale co pak s nimi dál?" ... "hele, matějčíku, pamatuješ si ještě, jak jsi hrál tu stupnici?" ... No prostě průchoďák, a tak nádherná šifra, že z ní máme Vánoce.

Zjevně je to průchoďák i pro ostatní, Chlýftým mizí v dáli, my dost bloudíme - rybníček na žluté na mapě máme, ale jmenuje se tam nádrž Džbán. Věříme, že orgové nejsou potvory a koukáme do podrobného atlasu... a vhodný rybníček tam je. (Abych nikomu nekřivdila, on je i na té mapě od orgů, jen má asi 1x1 milimetr.) Chlýftým nikde, jsme tu druzí. Asi taky nenašli správný rybníček...

Na jedenáctce jsme strávili tři hodiny. Zkusili jsme všech 16 způsobů, jak indexovat jeden čtverec druhým, zahráli si pexeso i Lloydovu patnáctku, rozstříhané a slepené čtverečky jsme časem zase rozstříhali... ale jen krok od správného nápadu jsme skončili s tím, že "tohle taky nepoužívá všechno, co nám ta šifra říká" nebo tak nějak. Kdyby tam aspoň místo otoč bylo otáčej... no nic. Tři hodiny, žádný nápad, záchrana - strategie je neúprosná.

Očekáváme, že šifra byla triviální a my jsme paka, binfo "jste tu první" nám zní neuvěřitelně. Světlo, teplo, lavička... "tak musíme doufat, že teď už se orgům všechny šifry povedly" - dvanáctka rozhodně. Vše černé cenzurujeme a jsme rádi, že domácí příprava byla i k něčemu jinému než k tomu, že každý z nás si opravdu vzal nůžky, tlemíme se celou cestu na třináctku.

Potkáváme tu orga zklamaného z naší záchrany a zhodnocujeme zkušenosti z ábíčka: čerchovaná vnitřní, plná vnější... helemese, kostičky pentomina. Googlíme pro zajímavost počet řešení, jak se ale skládá to naše, je zřejmé. Zbytek týmu má složeno dřív, než se vrátím z křoví a plánuje prima trasu přes Kozí hřbety.

Cesta po zelené i s kratičkou zastávkou na vyhlídce byla překrásná, rozhodnutí ujít Bednu v sandálech (které si jinak nemůžu vynachválit) se mi tu ale při sestupech trošku vymstilo. Nu což, chodím, nespím, můžu se zúčastnit mistrovství v sokobanu.

Kostičková úloha čtrnáct (získaná nakrmením kódy získanými hraním Logika a 3D bludiště, které matějčík vyřešil někdy mimochodem) byla úžasná. Sice jsme se jednou nechali svést na scestí a měnící se okolí připisovali spíš schodům a teleportům, touha po sokobanu ale byla dost silná na to, aby nám to příliš dlouho nevydrželo. Přesto tu sedíme dlouho, tak dlouho, že nás dobíhá dalších pár týmů.

Ale my už spěcháme dál a první jsme i u cedule naučné stezky. Zastávka je to kratičká, s dvorním hvězdářem Martinem vidíme souhvězdí ihned a přijít na to, jak je hledat v dalekohledu je otázka okamžiku. Šifra nás posílá na vyhlídku a my pevně věříme, že jdeme na poslední stanoviště před cílem.

Máme pravdu. To ještě netušíme, že v závějích sněhu strávíme dvě a půl hodiny, vymyslíme tu krásnou šifru na nějakou příští hru Po škole, a teprve potom vyluštíme tu bednářskou. A že pak poběžíme dva kilometry do cíle, kde nám ta hranatá potvora ukáže, že nemáme na to dojít Bednu. Použít kód pro binfo a pro kostičku jako nápovědu nás napadá poměrně pozdě, protože až doteď to vždy byla jen slovíčka bez významu (jo, být tak pozorní na čtyřce). Vlka a zajíce nakonec poznáváme a hrajeme, ale jde nám to bídně. Mít ještě tak půl hodiny...

...ale není dáno, čas je neúprosný a org nám přichází odbít dvanáctou. Dostali jsme přesně to, co jsme si na startu přáli. Došli jsme do cíle. Místo toho jsme si měli přát dojít Bednu. Tak nic, holt za rok.

Letošní Bedna byla krásná. Tak krásná, že ji považuju za nejhezčí z těch osmnácti šifrovaček, které mám za sebou. Je mi líto, že už je konec. Ale stejně s námi bude asi ještě dost dlouho...

...kráčím si to takhle do práce a na chodníku Žabák s yastařským týmem na cestě na oběd. V ruce štos papírů zblízka identifikovatelný jako šifry z Bedny, místo pozdravu povídá dychtivě: "máš tady bedničku?" a já jsem ráda, že jej mohu potěšit. Bednička je na skříni v labárně a předpokládám, že tam za ní na vejce bude brzy chodit celá SUSE.