Pomocná škola a Bedna 2008

Můj milý deníčku, neúprosné statistiky praví, že tohle byla už moje čtrnáctá šifrovačka. Dobře, dva Sendviče se nepočítají, Krtci taky byli ve dne... ale pořád tu máme nějakých jedenáct nocí strávených pochybnou zábavou, potácením od čerta k ďáblu a tlučením hlavou do městské dlažby. No jo, deníčku, tušíš to správně - tahle Bedna, to byl teda fakt supermegahustej úlet. Ale slibuju, už to příště neudělám.

Máme nějakých půl třetí (plus mínus, za pozdní příchod na sraz týmu vůbec nemůžeme my, ale výluka tramvají), na startu je lidí jak psů (typickým týmovém talismanem je tu, zdá se, matfyzácké tričko), ve frontě zdravíme spoustu spřátelených (tak to dělá Martin, Milan a já) i znepřátelených (to je čistě matějčíkova záležitost) týmů. Lepíme patche na oktilky, proměňujeme se v písmena (dovedeme ze sebe postavit slovo MOSTY) a chystáme se zahrát si úvodní rozstřel.

Geniální nápad, realizace šílená - úkolem hráčů je sestavit ze sebe slova podle zadání orgů (zvíře aspoň na šest a tak podobně) a s výsledným řetízkem projít branou na start. Až se tam sejde celý tým, dostane šifru a jde se dál... kdyby tou branou bylo bývalo šlo projít, asi by mě to i bavilo, takhle je zábavnost srovnatelná s jízdou MHD kombinovanou s frontou na banány. (Povedlo se mi proběhnout až zadlouho napotřetí, přitom jsme první krásné slovo, totiž ASTAT, měli hned v první obrátce...) S matějčíkem procházíme poslední ve slově MUSTEK (stanice metra aspoň na pět), zbytek týmu už tam je - to Martinino ypsilon byl zjevně nejlepší nápad.

Do ruky dostáváme šifru se spoustou namalovaných oktilek a značkou "zákaz stříhání." Protože jsme pilně studovali Bednářské listy, odcházíme z mostu s vyluštěnou šifrou za pár minut. (Pěkně jsem si nadávala, že jsem si to mapování na písmena nerozmyslela už před startem...) Na Kampě (vlastně vedle Kampy) se na lavičce sluní org a rozdává druhou šifru, totiž spíš obří ciferník a sadu subšifer. Ty máme vyluštit, abychom získali počáteční uspořádání bednářské enigmy.

První subšifru máme hned, ostatní docela vzdorují, takže vysíláme Martinu s Milanem na obchůzku po okolí (zkoumat ty divnosti na Malostranském náměstí) a Martina necháváme probírat morseovku. Abychom se s matějčíkem nenudili, z dlouhé chvíle hádáme ze znalosti prvního všechna ostatní hesla (jen ten VAJGL nám dal trochu zabrat), hrajeme orgovi na pomyslný saxofon a Milan s Martinou se už vracejí k první šifře kolečka. Dostali jsme tu šifru se spoustou divných slov. matějčík z ní haluzí "další stanoviště jsme uložili" a zbytek lidu pak různé další kusy, znalost částí plaintextu nám velmi pomáhá. Pamětlivi loňské hnusné písmenkové příšernosti s matějčíkem nezávisle přepisujeme písmenka na čísla a princip pak už přímo svítí. No budiž...

Druhá šifra kolečka je opravdu formalita. Třetí se nám nijak moc nelíbí, takže ji odcházíme luštit k Martinině babičce, která bydlí hned u stanoviště. Hned na začátku beru do rukou Listy a koukám na praštěné sudoku (ta tvarová podobnost je poodezřelá), ale nemajíc žádný nápad je zas odkládám. Indián sekající dříví nám nic neříká, ale všudypřítomné kusy písmenek jsou podezřelé. Když dorazí nápověda "Jak by to luštil Franta Vomáčka?" (přišla příjemně brzy), bereme do rukou Listy podruhé a řešení už je otázka minut. Přesto jsme tu ztratili půlhodinu na Labáky - zvednout se a odejít z tak krásného útočiště je fuška...

Čtyřku máme kompletní u Rudolfina. Podezřelého slova JDETE si všímáme hned na začátku, ale než se někdo zeptá "a proč to teda vlastně padá dolů?" a následně vydá řešení, ještě nějaká chvilka uplyne. Dobře že tak. Až sem se nám hra všem moc líbí, průměrná cestovní rychlost šifra za necelou hodinu je OK a počasí taky prima. Na pětce ale dostáváme cédéčko a přestože jsme se těšili, že to budou ptáci, slyšíme jen různé pazvuky a tikot metronomu. Kašleme na to a dáváme si důkladnou večeři v Mekáči, nakonec ale nezbývá než pobíhat po Jungmaňáku a hledat divadlo, ke kterému se dá dojít za něco přes padesát vteřin. Nehýbeme se z místa, ale kolem desáté (šifru máme už asi hodinu a půl) nás nápověda navádí ke krávě. U Stavovského divadla potkáváme Labáky, kteří sem prý došli po svých, ale odtud se nemůžou dostat už hodinu. My máme větší štěstí a tenhle kousek už nám nedělá větší problémy. Boha jeho... simulovat slepcův pochod a přitom nahrávat na cédéčko smažení oleje... no jasně, že to znělo jako auta... tahle šifra byla šílená...

Šestku luštíme vcelku rychle na dlažbě v Soukenické, dokonce tak rychle, že stíháme poslední osmičku do Vysočan (uf, uf... tyhle běhy noční Prahou a balení za 10 vteřin..). Vymýšlíme geniální přestup na trojku s nákupem nápojů v nonstopu u SUSE, ale podceňujeme frontu a mizerný výběr, čímž se nám tramvaj bohužel rozhodla ujet těsně před nosem. Po dvaceti minutách přijíždí na Ocelářskou první noční a v ní... no jo, Labáci. Svorně nadáváme na cédéčko až ke stanovišti. Pak nezbývá než si zavít, aby se z nás stali zavilí nepřátelé. Pro oba týmy je to ale průchoďák.

Kolem druhé jsme se bahnem dovalili na osmičku, kde pro nás hra v podstatě končí. Asi za hodinu na nás mávají Labáci (nakonec to skoro stihli dojít, vytikali na poslední šifře před cílem), za další dvě bereme nápovědu. (Nejhorší je, že teď, když znám řešení, jsem přesvědčená, že jsem to udělat zkusila... jen jsem kdovíproč pořád viděla jen to horní DOKOLA.) Ranní krize jak vyšitá. Ještě luštíme mapovou (nádherná), šifra z dalšího stanoviště už ale zůstává nevyzvednutá. Zima, spánek, déšť... no jo, dalo by se to ještě dojít, ale má to cenu? Půlka týmu chrápe, kosa jak v morně, vzdálenosti v terénní části zatím poněkud nepříjemné a ten vlak do Prahy jede za pár minut...

Vyměkla jsem. Vzdávací sms posílám kolem osmé ráno pár minut předtím, než se doma v pelechu slastně zachumlám pod peřinu. No, milá Aničko, milí Pomocní ponocní, takhle to nejde... koukejme se polepšit :-)