openSUSE na PPC reloaded :-)

Od té doby uplynula spousta času. Kvalita distribuce prudce vzrostla a když nám svatý Tučňák nadělil zypper, tak se mi dokonce přestalo stýskat po Debianu. Jen tak mimochodem mezi spoustou ostatních novinek začala chodit i instalace na PPC. Není na ní teď už nic moc zajímavého, vlastně by to nestálo za řeč, ale slíbila jsem Markovi, že až se konečně dokopu k reinstalaci notebooku (toho křížence 10.1 a 10.2 bych nikomu nepřála vidět), tak mu dám vědět, jak se to dělá.

Je to snadné. Nabootujeme z instalačního média: pokud je to CD nebo DVD a starý Mac, stačí při startu podržet klávesu C, s jinými mašinkami nemám zkušenosti. Spatříme-li boot prompt, naťukáme install a enter. Odtud už se instalace nijak neliší od toho, co známe z i386 a spol. - nic, co by nezvládla průměrně vzdělaná cvičená opice. Bootloader se nainstaluje sám, po rebootu systém naběhne, co víc si přát? Snad jen, pokud toužíme po dualbootu s OS X, neměli bychom zapomenout připsat na konec souboru /etc/lilo.conf něco takového

other=/dev/cosiX
label=macos

a pustit lilo. Dodnes sice nechápu, komu proč stálo za to předělávat yaboot tímhle způsobem a přijít o většinu jeho možností, ale na to, co většina lidí potřebuje, to asi stačí. Pokud to není váš případ, určitě víte, že si máte nainstalovat yaboot z upstreamu :-) Vynechala jsem dělení disků, protože to už mám za sebou. Určitě to lze udělat partedem tak, jak popisuju v tom minulém článku, možná už to dneska umí i susí instalátor - popravdě, nevím.

To je teoreticky úplně všechno, takže teď můžu napsat, jak to bylo doopravdy. To, co mě pronásledovalo, byla sice jen prachobyčejná smůla, ale takhle depresivní pocit z rozvleklé instalace jsem měla naposledy před lety při trapných pokusech s Windows. První fáze trvala asi tak dvě hodiny a skládala se z cyklů o třech etapách: běhat po firmě jak veverka na podzim a shánět nějaké DVD, zastrčit pracně ulovenou kořist do vypalovačky a čtvrt hodiny se věnovat nějaké užitečné práci, po marném pokusu o boot placku vyzkoušet s cizí vypalovačkou, zahodit a hledat jinou (máme nejspíš v SUSE nějakého plackožrouta). Nakonec se zadařilo, ale radost netrvala dlouho. Instalace se tvářila normálně jen zezačátku, ve chvíli, kdy by se za normálních okolností objevila tabulka říkající něco ve smyslu "fakt jako víte, že když ten disk zformátujete, tak přijdete o všechna data??," zazářil na konzoli nápis informující o crashi v zypperu, horách a černém lesu... deterministicky, i na pátý pokus. I při instalaci po síti (rozchodit si apache, když se náš obvykle používaný server netvářil, že nabízí i něco tak obskurního jako PPC, bylo to nejmenší), modlení tichém i hlasitém... a nejhorší na tom bylo, že ta protivná obluda sežrala i klávesnici. Člověk si sice mohl přečíst nápisy na všech konzolích, přehazovat se dalo, ale napsat nešlo ani ťuk - logy byly nenávratně ztraceny a žádný bugreport z toho nekoukal. Nadávala jsem si do oslic (kdybych nebyla líná, nainstalovala jsem si už nějakou betu a mohlo to být spravené) a pomalu se chystala dobastlit rozdělaný balíček, stáhnout Debian a vyrazit ho domů instalovat, abych mohla zase programovat v posteli (proto jsem se k té akci totiž dokopala - poté, co se na taygetě zabydlela 11.0, si freya přestala rozumět s jejími xky).

Ale zázraky se stávají a Velký Tučnák je milostiv: Pak totiž přišel k nám do kanclu jeden můj kolega, Martin, a já mu povídám: "pojď se podívat na parádní crash" - no a ono to najednou neslítlo. Podala jsem mu židli, zakázala odejít, než se to nainstaluje... a zřejmě díky jeho auře (nebo jde o elegantní využití zákona schválnosti?) můžu tento zápisek zase ťukat v pelechu. A marně si lámat hlavu, jak ten zatracený bug nahlásím... fotit displej mobilem je poněkud nedůstojné :-)