O berlínských vláčcích

Původně jsem chtěla vyrazit z Prahy o půl jedné Hungarií, ale nakonec jsem se svezla Vindobonou, která sice pravidelně odjíždí až dvě hodiny po Hungarii a navíc měla půl hodiny sekyrku, ale i to jí stačilo, aby Hungarii pohodlně předjela. (Ve skutečnosti se obě mašinky na nádrholském perónu tři potkaly, asi by to spolu s cedulemi byla kouzelná fotka, ale s Vindobonou jsme ze stanice vyjeli o pár minut dřív a na hranici to stihli snad o půl hodiny rychleji.)

Vlekli jsme se občas krokem, ale nebyl důvod litovat - skály a kopce v okolí Labe po cestě jsou nádherné a protože i počasí přálo, bylo se pořád na co dívat. (Pokaždé, když tudy jedu, si umíním, že sem chci co nejdřív jet na výlet - za poslední čtyři roky to bohužel vyšlo dvakrát.) V Německu to kupodivu nebylo lepší, jen se nám při každém zastavení v polích průvodčí do rozhlasu omlouvala. Zajímavé: zatímco česká posádka povídá všechno trojjazyčně, v Německu se angličtinou nikdo neobtěžoval. Navíc se poměrně často střídala posádka, což v praxi znamenalo, že pořád někdo otravoval, že chce vidět jízdenku. Na druhou stranu, když zpoždění přesáhlo hodinu (což, ouvej, znamenalo, že jsem měla zpoždění už tři hodiny), začala průvodčí automaticky rozdávat potvrzení o zpoždění vlaku, na které lze získat slevu pro příští cestu.

Po osmé jsem konečně vyskočila na berlínském hlavním nádraží unavená natolik, že mě nezlákal ani Burger King (časem se ukázalo, že jsem dobře udělala) a raději jsem se vydala rovnou do hotelu. Přestupování na S-Bahn je na berlínských nádražích vždycky náramná legrace, zatím se mi nepovedlo přijít na to, jestli jsou ty linky rozmístěné po nástupištích naprosto náhodně a nebo je v tom nějaký systém. Tentokrát jsem se ale do správného trefila na první pokus a hackováním místního šíleného jízdenkového automatu (jinak se to snad nazvat ani nedá - dostat z něj správnou jízdenku napoprvé mi kdysi zabralo asi dvacet minut, tentokrát jsem potřebovala přibližně tři minuty, než jsem si vzpomněla, jak se to dělá) jsem strávila právě tolik času, abych stihla ještě na sdílném zaměstnanci drah vyžebrat mapu místních vláčků, vyptat se ho na správnou trasu a mezi dveřmi naskočit do mašinky. Neonová obluda, totiž náš hotel, byla vidět už od stanice S-Bahnu, takže se žádné další dobrodružství nekonalo a já se zdárně ubytovala.

Na recepci mě čekal vzkaz věštící noční bojovku - telefonní číslo na jednoho z německých kolegů, na kterém jsem se dozvěděla, jak se dostanu do hospody, kde vysedávají. Přestože bydlí ve stejném hotelu jako já, vybrali si podnik, kam se dá dojet jedině s přestupem. A jen ošklivou podzemkou. (Mimochodem, byli vcelku překvapení, že jsem je dokázala celkem snadno najít podle instrukcí, co mi dali - ale to byla zásluha jen a pouze té vyžebrané mapy.)

Totiž v Berlíně jezdí sice krásné nadzemní vláčky, ale místní podzemka je celkem strašidelná. Stoleté vagóny poskakující po kolejích, křivolaké tunely, skřípění, že není slyšet vlastního slova... pokaždé, když tím jedu, si nemůžu pomoct, abych z toho podvědomě neměla strach. (Tentokrát ale můj dojem z podzemky značně spravilo promítání videa s Knutem ve vláčcích.)

Přestupování z U2 na U1 jsem kupodivu taky zvládla aniž mi cokoliv ujelo - ani to není samozřejmost, protože místní nástupiště metra běžně vypadají tak, že po levé straně jezdí jedna trasa metra, po pravé jiná a na vláčky v opačném směru se musí kdovíkam - je to značně matoucí a na křížení víc než dvou linek se dá bloudit značně dlouho. Trochu jsem se samozřejmě motala, dokonce jsem jednu chvíli stála ve vlaku, který by mě byl odvezl zpátky do hotelu.

V hospodě jsem se dozvěděla spoustu čerstvých susích drbů, dostala jsem najíst (úžasný steak s nepopsatelnou, ale výtečnou omáčkou a špeclemi, což jsou takové divné nudle připomínající na nudličky naškubané smaženky) a zjistila, že němečtí susáci jsou stejně fajn jako ti u nás...

Inu, zatím šlo všechno až nějak příliš hladce - nechme se tedy překvapit, jak dopadne to hlavní, totiž mise, na kterou jsem sem vyrazila.