Návrat ke kořenům

Jsem dítě z vesnice. Sice si to už zas tak moc nepamatuju (od začátku základky jdu z paneláku do paneláku), ale minulost se občas něčím připomene. Fakt mi voní hnůj. Když vidím krůtu za plotem, mé pocity se zas tak moc neliší od civění na tygra v ZOO. A když jdu po louce, dávám pozor, abych nešlápla do kravince, i když jsem uprostřed Prahy (aspoň si pak většinou všimnu psinců).

Dneska mě osud zavál na výstavu drobného zvířectva v Letňanech. Původně jsem tam jenom chtěla odevzdat kočičímu útulku padesátníky posbírané mezi kolegy v SUSE, rychle se rozhlédnout a zase zmizet, ale dost brzy jsem pochopila, že tím bych se ošidila o prima podívanou. Místo toho jsem tam setrvala až do kuropění - a že tam těch kurů pělo! Hala plná kohoutů, jedna klec vedle druhé, prvotřídní kusy - bílí, kropenatí, klasicky hnědí se zeleným ocasem... jeden hezčí než druhý (byla jsem svědkem diskriminace - slepice se tam nenatřásaly skoro žádné). Jinde zas stovky králíků - uši přímé i visací, srst plyšovější než náš kocour, barvy, jaké bych si neuměla ani představit, rozměry všechny od zakrslých minikrálíčků až po obludy, co by se mi ani nevešly do trouby. Perličky, krůty, husy. Neskutečné množství morčat (viděli jste už někdy morče s průkazem původu?), nejvíc mě zaujala hnědá s bílou hvězdou na čele a úžasný kožíšek plemene USA Teddy. Činčily - zapomeňte na šedivou, mohou mít snad tolik barev, co ti králíci. Holubi všeho druhu - je na nich mnohem víc než to, že jsou to hnusné obludy, které nám dělají bordel na sídlišti. A mimo toho i spousta zvířat, která bych tam nečekala - dvě kozy, nějaké ovce, tři krávy, koník... no a samozřejmě taky to, kvůli čemu jsem přišla. Totiž milión koček.

Nakonec se mi podařilo vrátit se a nepořídit si ani novou číču z útulku (jediné, co mě zachránilo, byl fakt, že bych si stejně nedokázala vybrat jednu - a nastěhovat si sem tu nejzajímavější, desetiletou statnou, světem protřelou a poněkud hysterickou kočku od rány, to bych prostě Minutce nemohla udělat) ani sněhobílou lední kočku (nějaká chovatelská stanice tam prodávala britská bílá koťátka). Bohužel jsem si nepřinesla ani žádné neskutečně levné krmivo a stelivo, které tam prodávali - kdo se s tím má takový kus tahat. Krabička našeho oblíbeného krmení Bozita za třicet korun, nekupte to.

Zato jsem si umínila, že až jednou dostuduju a bude všechna práce hotová, budu mít dům se zahradou a slepice a králíky... svět bez klávesnic se mi zkrátka zas jednou připomněl v celé své kráse a já s překvapením zjistila, že se mi po něm vlastně moc stýská.