Na sever a zase zpátky

Jak se tedy jezdí za polární kruh? Možností je několik, my jsme si vybrali následující: z Prahy do Berlína (to je ale stará vesta), z Berlína lehátkovým vláčkem do Malmö (trajektem mezi Sassnitzem a Trelleborgem), rychlovlakem X2000 do Göteborgu (wifi celou cestu v ceně, leč neužili jsme si toho - tahat notebook na vandr nemá valného smyslu), norským pendolinem do Osla (jezdí tam jako obyčejný rychlík, že je to pendolino jsem objevila až když se mi po několika hodinách začalo dělat špatně od žaludku) - mimochodem, to už jsme na 24 hodinách cesty - a pak dle libosti rychlíky do Trondheimu a dále do Bod?, malého městečka význačného zejména tím, že tam norská železnice končí. Kousek kolejí mají Norové ještě o chlup severněji, v Narviku, pak se ale skoro až do Trondheimu musí přes Švédsko. Prý je to nejhezčí norská trať vůbec, ale nevím, nestihli jsme tam dojet. Z Bod? dál lze jet lodí nebo autobusem, ale můžeme také zůstat - polární kruh jsme překonali už dávno kdesi v pustině za městečkem Mo i Rana.

Čtrnáct dnů je na cestování po Norsku poněkud málo - mnohé jsme sice viděli, ještě víc však bylo věcí, kterými jsme se jen lehce namlsali a okamžitě začali plánovat další cestu za důkladnějším poznáním. I tak jsme viděli všelicos.

Přestože se v Norsku smí stanovat skoro kdekoliv, nakonec jsme strávili každou noc buď ve vlaku nebo v kempu. Kempů je naštěstí spousta, narozdíl od většiny dalších věcí nejsou úděsně drahé (v Norsku jsou téměř u všeho ceny stejné jako u nás, smůla ovšem je, že norskou korunu dostaneme za tři a půl naší), do přírody je od nich blízko a mít se kde osprchovat a uvařit má něco do sebe.

A tudy vedla naše cesta...

Oslo

Představte si velkoměsto mezi fjordem a horami poskládané z dřevěných domečků. Metropole s poměrně malým množstvím výškových budov samozřejmě musí být rozlehlá, rozličné prostředky hromadné dopravy (vlaky, metro, tramvaje, autobusy, lodě) po ní ale umožňují velmi pohodlně cestovat. Na návštěvníky tady čekají spousty nejrůznějších lákadel, my jsme nakonec svůj oselský odpočinkový den strávili zejména vymetáním muzeí. Zabydleli jsme se v kempu na kopci Ekeberg (asi není ani nejlepší ani nejlevnější, ale je zdaleka nejblíž od nádraží), z kterého je náhledný výhled na celé město, takže jsme na další toulky vyráželi odtud směrem do centra. Tam se nachází většina místních pamětihodností, které jsme tu a tam bez většího plánování potkávali - národní divadlo s parádní fontánou, moderní radnice s budovatelskými reliéfy a nádherným orlojem, parlament hlídaný ohromným kamenným lvem... a ledacos dalšího. U radnice jsme potkali pouliční výstavu fotek v podobném ražení, jako byla před rokem v Praze na Kampě, tentokrát šlo ovšem o fotografie zvířat od Steva Blooma. Nádhera.

Pokračovali jsme lodí do muzea vikingských lodí, kde ukazují tři zhruba tisíc let stará plavidla vyhrabaná z jílu kdesi na severu, jelikož jejich původní majitelé se v nich nechali se vší slávou pohřbít. Lodičky vypadaly tak, že by asi nedalo moc práce zařídit, aby mohly plout po moři i dnes - poctivá práce, docela by mě zajímalo, jak se těm Vikingům dařilo tak nádherně tvarovat dřevo. (V muzeu sice nějaké povídání o výrobě těch plavidel měli, ale bohužel nikterak detailní.)

Původně jsme chtěli pokračovat do polárnického muzea, ale nakonec jsme se raději otočili a vyrazili na druhý konec města, protože se nám v jakémsi letáku povedlo vypátrat adresu technického muzea. Mimochodem, v každém městě jsme potom neprodleně zamířili do turistických informací, rozdávají tam zadarmo plánky měst, prodávají turistické mapy okolí a z jejich letáčků se lze dozvědět spoustu užitečných věcí. Cesta metrem a tramvajkou příjemně ubíhá, ani jsme se nenadáli a konečná, vystupovat.

Technické muzeum je vcelku rozlehlá budova obsahující několik tematických výstav (historie medicíny, výroba papíru, zpracování kovu, samozřejmě těžba ropy ze Severního moře...), které bohužel příliš nehýří anglickými popisky, ale i z norštiny se dá ledacos vyluštit, navíc mnoho z těch věcí není třeba komentovat. Kromě toho taky poměrně malou, ale velmi zábavnou hračkárnu podobnou babylonskému IQ parku - spousta věcí se tam shoduje, ale hlavolamy jsou zcela jiné a mnohé experimenty také. Nejvíc jsme si vyhráli asi s veleTantrixem, termokamerou a klapkami letadýlka ve vzduchovém tunelu. Velmi zajímavý je i obchod, ale hmotnost a rozměry hraček nás držely na uzdě, takže jsme si jen pečlivě zapamatovali, jak se co jmenuje a kdo to vyrábí. (Sady na výrobu krystalů, stropní svítidlo - Měsíc...)

Sice jsme se ještě chtěli jít projít do kopců za městem, vykoupat někde v jezeře nebo prohlédnout zblízka Holmenkollen (je vidět zdáli odkudkoliv ve městě), ale únava nás zahnala zpátky na kopec, nabrat sílu k dalšímu dlouhému cestování.

Trondheim

Cesta z Osla do Trondheimu trvá přibližně sedm hodin a je překrásná - přestože vede mezi městy hned u mořské hladiny, nejvyšší bod trati leží nad tisícovkou metrů nad mořem, kdesi mezi vřesovišti, břízami a říčkami v okolí Hjerkinnu. Viděli jsme několik míst, kde bychom nejraději vyskočili z vlaku a dál putovali pěšky, tento plán ale odkládáme na příště...

Trondheimu jsme si nakonec užili jen něco jako osm hodin při čekání na noční vláček na sever, na prohlídku tamních pamětihodností to ale bohatě stačilo. Po krátkém zkoumání nádražních úschovních skříněk (mají je na každém nádraží, které jsme viděli a do jedné se pohodlně vejdou dva velké batohy) nás nohy donesly na místo, kam nejspíš míří poprvé skoro každý, ke slavné katedrále Nidaros, kde bývají korunováni norští králové. Budova je to sice úctyhodná (a narozdíl od našich památek podělaná nikoli od holubů, ale od racků), ne však tolik, aby slibovala interiér, jehož shlédnutí stojí i za věru nekřesťanské vstupné. Takže jsme si raději prohlédli místní moderní umění ve větvích stromů a parkohřbitov, poobědvali v obchodním centru (jak kdyby těm našim z oka vypadlo), pokusili se vyfotit na město z výšky shlížejícího Olafa Tryggvasona, seděli na bývalých hradbách dívajíce se na vláčky, lodě a ostrůvek, z kterého kdysi vykázali neřestné benediktiny a jejich klášter přestavěli na vězení... a v neposlední řadě se taky škrábali do ohromného kopce. Kdybychom byli cyklisté, mohli bychom tam místo toho vyjet výtahem, prvním cyklistickým výtahem na světě. Takhle je ale vyhlídka z hradeb místní pevnosti jistě zaslouženější. Než jsme se vrátili na nádraží, ještě jsme si v přístavu prohlédli repliku Leifa Ericsona darovanou městu americkými Nory.

Moskenes

Během desítky hodin nás vláček přenesl přibližně o 700 kilometrů - norské dráhy se o nás nádherně postaraly a ke spaní nám, ač jen sedícím na pohodlných sedačkách, rozdali deky, špunty do uší, nafukovací polštářky a klapičky na oči, takže jsme slastně spali. (Lůžko v tomto vlaku je zcela mimo možnosti normálního člověka.) V Bod? jsme přestoupili na trajekt a v časných odpoledních hodinách dopluli do míst, která se časem ukázala být nejsevernějším bodem naší cesty, do vesničky Moskenes na Lofotách. Ubytovali jsme se v krásném kempu u moře kousek od přístavu (ale koupání rozhodně nehrozilo, déšť byl skoro neustálý a vítr studený), zakoupili mapu a začali plánovat cesty po okolí.

Na Lofotách nemají moc turistických stezek a kde žádná nevede, tam by se muselo po skalách, takže jsme neměli moc na výběr. V okolí se nacházela jen jedna zajímavá trasa, vedoucí ze sousední vesnice S?rv?gen okolo kaskády čtyř jezer pospojovaných nádhernými vodopády, mezi vřesy, břízami, borůvčím a lišejníky, po skalách cestou necestou k chatičce klubu norských turistů, a pak zase zpátky. (Ve skutečnosti by bylo možné udělat okruh, ale museli bychom jít opačným směrem a shánět laskavého převozníka přes fjord do pustiny.) První den jsme ji jenom načali a déšť nás zase zahnal, na kamenech bylo kluzko a řetězy jen někde, druhý den prošli celou a déšť nás zastihl až těsně před návratem do kempu. Večery jsme trávili velebením prozíravosti místních správců, kteří vybavili kemp kuchyňkou s elektrickým vařičem, protože v lofotském počasím bychom toho na našem vařiči nejspíš mnoho neuvařili. Vlastně jsme ale asi nepotkali kemp, kde by kuchyňka nebyla.

Zpáteční cesta byla o hodně veselejší než cesta tam - uvítal nás vítr a déšť a vlny na moři byly takové, že lodička musela pěkný kus cesty plout úplně jiným směrem a získala solidní zpoždění. Snaha lodníků plout navzdory vlnám končila kolébáním až lehce strašidelným, na obří loď plnou aut (i když, kam jsme se hrabali na trajekt, co nás předtím vezl i s vlakem) jsme na můj vkus až moc připomínali křehoučkou bárku. I přes občasné spršky jsem cestu strávila venku, protože jinak by mě dozajista skolila mořská nemoc, ještě večer se pak se mnou houpal stan (představte si čtyři hodiny na atrakci z Matějské...).

Bod?

Na cestě na sever se nám tohle město zalíbilo natolik, že jsme pojali úmysl zdržet se tady delší dobu. Lákala nás jednak Bod?marka (poměrně velké a pusté kopečky za městem), jednak nádherný výhled do všech stran a v neposlední řadě také místní jedinečné letecké muzeum. Město samotné jsme si prohlédli na tříkilometrové cestě do kempu. Luxusní kuchyňka, sprchy v ceně, moře na dohled od stanu... co víc si můžeme přát? Snad jen, aby stíhačky z blízkého vojenského letiště nedělaly takový randál.

První den je poněkud deštivo, takže jsme jej strávili potloukáním se v okolí kempu, prohlížením muzea v přírodě (spousta krásných dřevěných domečků na pobřeží), zkoumáním stařičkého kostela Bodin pamatujícího ještě katolíky a v neposlední řadě taky výpravou do muzea. Budova ve tvaru vrtule má v jednom křídle výstavu vojenských letadel, v druhém civilní, uprostřed potom kontrolní věž přenesenou z místního letiště, na které je z ní pořád nádherně vidět. Smáli jsme se tomu, že Norové potřebují trojživelná letadla, prohlíželi norské hydroplány, povídání o letištní bezpečnosti (skoro všechny popisky jsou k dispozici i anglicky), místní hračky (zkuste si řídit letadlo apod.), všeliké stíhačky... inu, bylo by to na dlouhé povídání, strávili jsme tam nejméně čtyři hodiny.

Při cestě do města jsme potkali tamní věznici (jako jedna z mála staveb nebyla ze dřeva, zato za plotem z ostnatého drátu skrývala poněkud očesaná kola - i tam se krade?), katedrálu (vcelku nová s nádhernou věží), skleněnou husu (tedy obchodní centrum Glasshuset, v jedné z tamních restaurací jsme si dali úžasné ryby)... a samozřejmě taky turistické informace a v nich mapu. Mapy klubu norských turistů s obdivuhodnou přesností zakreslují téměř neznatelné pěšinky ve vřesovištích, takže i v částech Bod?marky bez jakéhokoliv značení jsme nikterak nebloudili, a místo toho jsme si užívali radostí, které skýtala tamní krásná příroda. Další dva dny už nepršelo (naopak, bylo přes třicet stupňů), takže jsme se koupali v ledovém jezeře, při chození po kopcích se spálili od sluníčka, mlsali borůvky a vůbec užívali léta. Kdyby nebylo nutné vyrazit zas na jih, abychom stihli vlak z Malmö, na který jsme měli místenku, určitě bychom tam chtěli zůstat mnohem déle.

A teď už zbývá jen odkázat na fotky...