Můj milý deníčku...

Dnešní den začal poněkud pochmurně. Ráno nás totiž v hotelu oblažili vskutku štědrou snídaní: mohli jsme si vybrat mezi croissantem nebo houskou s marmeládou a k tomu hrníček s teplým pitím. Byla toho troška, a půl dne hladovění mě nakonec přimělo jít dvakrát na oběd, ale o tom později.

Ranní procházka přes deštivé město by byla příjemná, kdybych si celou cestu nepřeříkávala text své prezentace. Nakonec to moc nepomohlo, půlku věcí jsem zapomněla, druhou jsem řekla dost neohrabaně - no snad aspoň ze slajdů někdo něco měl. Ostatně, slajdy se časem objeví někde na stránkách projektu openSUSE, a pak díky nim bude celá open source komunita vyrábět úchvatné susí balíčky, posílat je na buildservice, a já si budu moct dát nohy na stůl, hackovat nějaký pěkný software a hrát Fish Fillets. (Jo, kdyby...)

Na následujících přednáškách se sem tam dozvídám něco zajímavého, občas dokonce i lehce perverzního: například to, že někoho napadne napsat do specu svého balíčku foo "Provides: foo", a nebo nedej Tučňák dokonce něco jako "Requires: libbz2.so.1" - přemýšlím o svých prvních balíčcích a o tom, jestli jsem taky vyváděla takové šílenosti. Těžko říct, ale rozhodně jsem v poslední době nic takového nepotkala.

A vlastně jsem tady taky načerpala inspiraci k napsání prvního odstavce tohoto zápisku :-)

Když přišel čas na oběd, vydala jsem se s německými kolegy do thajské restaurace. Nechtělo se mi trápit je žádostmi o překládání jídelníčku (až příliš dobře to znám z druhé strany, když přijede někdo z nich na návštěvu k nám), a tak jsem si dala denní nabídku, červené curry s vepřovým a ananasem. Bylo to neskutečně dobré, jen když jsme dojedli, byla jsem zralá na to zapojit se někde na síti do pořádného flejmu - jako dráček Soptík.

Po jídle jsem se na chvíli pustila do lovení bugů, přitom jsem se ale taky šla podívat, co se děje doma, tedy spíš v pražském SUSE. Na síti jsme se potkali s Yokotashim a poté, co jsme zjistili, že jsme oba v Norimberku, jsme se rozhodli jít na oběd - já už podruhé, ale hlad mě ještě pořád nepřešel. Rozhovor o komínech, wartburgu s trabantem a Rattulle plynul, a po pořádném kusu cesty jsme narazili zase, světe div se, na thajskou restauraci (tedy ještě předtím jsme se pokusili najíst v korejské, ale bohužel se tam nevyskytovala obsluha). Tady byla každá rada drahá, ale když se chce, všechno jde: německy poznám kuře od prasete, zelenou od červené a vím, jak se řekne zelenina, takže orientace v menu nakonec nebyla tak těžká. Objednali jsme si samozřejmě rukama. Druhé jídlo bylo ještě pálivější než to první, ale možná i ještě o chlup lepší. (Mimochodem, za dva obědy jsem utratila 12 éček - to je až překvapivě málo.)

A zase bugy a přednášky a bugy... najednou se přiblížila sedmá hodina, tedy nejvyšší čas vyrazit do Nordsee, aby to nedopadlo jako včera. Dávám si nějakou treskovitou rybu zapečenou se sýrem a houbami, brambory, omáčku z gorgonzoly a salát z mořských potvor, plný talíř. Začínám být pěkně rozmlsaná, asi bych v Praze neměla v nejbližší době jezdit kolem Flory. S mírným smutkem v duši si uvědomuju, že pokud jde o norimberské pamětihodnosti, užila jsem si zatím jen jídlo a bugzillu. Na druhou stranu, co je v boji druhů o přežití cennější než plný žaludek?

Doufám, že se taky někdy zvládnu trochu proběhnout pe městě - je tu krásný hrad s ještě krásnější zahradou, kterou jsem ještě neviděla, protože když jsme tu byly s maminkou, hlídala jsem u vchodu psa. Podobné to bylo i s místními kostely, ale ráda jsem maminku nechala jít dovnitř, protože jsem tušila, že se sem stejně ještě podívám... což vlastně platí pořád.