Konečně doma

Řeč je samozřejmě o taygetě, mé domácí počítačové obludě. Již drahnou dobu jsme spolu vedly tichý souboj, ona mi dělala naschvály, já jsem jí hrozila "když mě budeš zlobit, nainstaluju na tebe Debian, potvoro" a ona se mi smála, protože věděla, že kvůli její grafické kartě nechodící bez binárního ovladače to hned tak neudělám. Ale přepočítala se, když si neuvědomila, že s novými střevy si na mě už nepřijde...

Po těch letech mám openSUSE už docela ráda, spousta věcí se mi líbí, ledacos mě už dávno neštve, mám možnost sledovat, jak se naše distribuce neustále zlepšuje a v každé major verzi se najde nějaká povedená distribuce lepší než všechny předchozí. Přesto stále se slzou v oku vzpomínám na Debian, čím delší dobu jej nepoužívám, tím víc jej považuju za řešení všech problémů, spásu všeho lidu a nejsvětější zjevení Velkého Tučňáka. Po téměř pěti letech už je to skoro modla...

Používat doma openSUSE ja samozřejmě praktické. Člověk může bez problémů ochutnávat, co si uvařil, a pracovat doma na balících. Rozpomínat se na to, jak to chodí jinde, je navíc s postupujícím časem stále složitější, komu by se chtělo, když na distribuci, kde je doma, může pracovat zcela bez přemýšlení. Zvlášť, když máme konečně tak skvělý balíkovač, že se apt může jít zahrabat... chachachá...

Protože mám doma momentálně zdaleka největší dělo, chtěla jsem si nainstalovat icecream. Miláček zypper u toho nadobro zatuhl, a pak už nikdy nechtěl nic instalovat, o čemž nějak přesvědčil i RPM. Experimentovala jsem pár hodin s rebuildováním databáze, modlitbami k Tuxovi i nekromancií, nakonec se zdálo, že to vyšlo, aspoň pokud jde o rpm. Když ale zypper už popáté povídal, jak úspěšně instaloval icecream, který skončil kdesi v černé díře, podobně jako ještě půlka nainstalované distribuce, došla mi trpělivost. V práci bych to samozřejmě zkoušela debugovat. Přitáhla bych za flígr Žabáka, přivázala ho řetězem ke klávesnici a nepustila, dokud mi neřekne, jak se to stalo a proč. Ale tady? O víkendu? Když se chci učit na šest zkoušek a ne zabývat se mrzkou prací? To určitě.

Trosky poničené jedenáctky, v posledním záchvatu zoufalství částečně updatnuté na 11.1, sice ještě hnijí na opuštěném oddíle, ale taygetka si teď se mnou povídá skrz Lennyho. Je to samozřejmě úplně jiné, než jak si to pamatuju: má to instalátor (a umí při instalaci ztuhnout skoro jako ten náš), objevilo se tam aptitude, init scripty už vypadají jako ty naše podle LSB... a všechno, úplně všechno, je jiné než u nás. (Samozřejmě jde o samé pitomosti: openvpn ve výchozí konfiguraci odmítá spouštět skripty, ssh má zvlášť server a zvlášť klienta, mutt si nerozumí se susí cachí na imap...)

Samozřejmě, že "to by se v Debianu stát nemohlo," které mě provázelo posledních pár let, bylo bohapustou lží - i v něm se potkají naprosto nesmyslné závislosti (nechceš evolution? Fajn, zahoď gnome.), ale přesto myslím, že budu spokojená. To blaho, když člověk napíše aptitude install jakýkoliv_balík a dostane jakýkoliv balík, je naprosto nenahraditelné. A přes veškerou snahu o Contrib k tomu máme pořád v openSUSE zatraceně daleko.

Konečně zase doma. Jsem zvědavá, jak dlouho tady vydržím tentokrát.