Kočičí emoce a domácí pohoda

Včera se k nám nastěhoval maličký kocourek. Dostal jméno Damián a celkem rychle se zabydluje, i když občas ještě zafňuká po domově a po mamince. Pokud jde o dvounožce, byl v našem doupěti radostně přivítán, Minutka se ale k uvítacímu výboru nepřidala. Naopak. Se vzteklým syčením zalezla do své trucovací krabice pod topením a celý večer temně vrčela. Koťátko si z ní ovšem vůbec nic nedělalo, batolilo se po bytě a kdykoliv doputovalo do zorného pole naší kráčmery, vysloužilo si hlasité prskání. Když jsem ji přišla utěšit a pohladit, v polovině případů jsem se dočkala seknutí tlapkou. (Legrace je, že jeden z důvodů pro pořízení koťátka byla snaha zpříjemnit jí osamělé hodiny, když nikdo není doma.)

To už nám začínalo být jasné, že zatímco naše nové titěrné klubíčko, z domova vymazlené a s láskou vychovávané má pro strach uděláno, naše obludka se ho kdoví proč bojí. Když se chovala podobně k dvakrát tak velkému kocourovi, co přišel na návštěvu, chápala jsem ji, ale proč teď? Podezírám ji, že si myslí, že kdo má čtyři nohy, je stejně milý a společenský jako kokršpaněl, s kterým strávila většinu života (a jako dvouměsíční mrně mu dala pěkných pár facek, když ji přišel sežrat).

Takže máme doma ublíženou kráčmeru, která nežere, leží pod topením, bojí se vstoupit do místnosti s kotětem (když přiběhne ono k ní, vzteká se) a snažíme se mezi ně nezasahovat a doufat, že si to nějak vyřídí. Snad to bude brzy, protože obluda se zřejmě v noci bála dojít na záchůdek (kocourek ho vzorně používá), a tak teď marně hledáme po bytě zdroj kočičiny. Přemýšlím, jak jim pomoct, ale asi bude potřeba prostě počkat...

...v mezičase se vzdělávám v kočičí etologii (sem tam se dá u nás přijít i k zajímavé knížce), zkouším s našimi zlatíčky komunikovat po kočkovsku a užívám si učení nového jazyka, který není ani lidský, ani programovací. Bohužel mám značný handicap - nemít ocas znamená být v kočičím světě napůl němý :-)

Další fotky našeho klubíčka jsou k vidění tady.