Japonská posedlost, etapa 4 - jídlo

Nakonec jsem se vydala po zcela jiné cestě. Navzdory veškeré snaze skončilo rozhodování "japonština nebo matfyz" očekávaným způsobem, překvapení se nekonalo - inu, goisti holt bývají matfyzáky a těmi se, jak známo, člověk rodí. Japonština zůstala zapomenuta, na knihy o zenu se práší v knihovně hned vedle počítačových kuchařek, na go zbude čas skoro stejně zřídka jako na Vánoce... ale po určité době stagnace se má japonská posedlost přehoupla do další fáze. Totiž, na jistou část japonské kultury se najde čas snadno, protože jíst se musí. A zatímco kdysi dávno, když jsem se dostala k japonským dobrotám jen tu a tam při vzácných příležitostech, jakými byly třeba návštěvy japonských profesionálních hráčů, protože mlsání v několika málo japonských restauracích bylo neúnosně drahé, dnes se dá ledacos vyrobit doma a minimálně v Praze jsou suroviny vcelku snadno dostupné.

Když jsem si všimla, že nakládaný zázvor k suši už mají ve svém krámku jako dlaň i naši Vietnamci za mrzkých 35 korun stejně jako lepivou kulatou rýži, nori (řasy na balení maki) se prodávají v obchodě se zdravou výživou na Masaryčce a bambusovou podložku používanou při balení mi přivezl Hrošík z makra, odhodlala jsem se k prvnímu domácímu pokusu. Výborným průvodcem mi byla stránka sushifaq.com, některé hinty jsem ale naplno docenila až po prvním pokusu. Ale to předbíhám.

Příprava rýže na sushi je docela věda a kromě lepivé (což implikuje kulatou) rýže je třeba mít také rýžový ocet na sushi, cukr a sůl. Zatímco poslední dvě položky se v domácnostech vyskytují vcelku běžně, rýžový ocet se neshání snadno. Teď už to umím, dá se koupit třebas v japonských potravinách v Dejvicích, pro první pokus mi ale chyběl. Nicméně, až na barvu se dá s trochou opatrnosti docela dobře nahradit balsamicem... takže když důkladně (minimálně pětkrát) propláchneme a uvaříme rýži, do vychladlé nalejeme trochu octa s rozpuštěným cukrem a solí (dávkování od oka, soli asi čtyřikrát méně než cukru a toho tak dvakrát méně než octa), dostaneme hmotu, z které se dá hňoucat sushi - sushifaq má pěkné obrázky naznačující, jak na to. Stačí jen po plátku nori položeném na podložce rozpatlat tenkou vrstvu této hmoty (je chytré nechat si kus okraje bez rýže, jinak je zamotávání mírné harakiri... totiž pardon, seppuku), kousek od kraje naskládat proužek dobrot, které chceme mít uvnitř (ne doprostřed, jinak budou roličky podobně rozplizlé jako mé první, co jsou k vidění na následující fotce), no a pak to celé opatrně zavineme a nakrájíme. Mňam.

Protože nejsem Rotschild, abych si kupovala čerstvé ryby, udělala jsem náplň z mražených mořských potvor, granátového jablka, cukrového melounu a jiker (ano, správně, co Delvita dá). Slušna japonská sojovka už se dá naštěstí sehnat skoro všude...

Správného japonského jídla ovšem není bez miso shiro, japonské polévky skládající se z ingrediencí poměrně exotických: Potřebujeme k ní zejména miso (tedy pastu ze sojových bobů, která se v prodává v mnoha barevných i chuťových variantách a jak se ukázalo, mnohé z nich k nám dováží Country Life), dashi (totiž instantní vývar z ryb, řas, obojího nebo něčeho úplně jiného... v neinstantní verzi se dá asi vyrobit i doma, ale pak přijdeme o pohodlí téměř okamžitě hotového jídla) - tuňákové prodává japonský obchůdek, a něco, co se dá sníst hůlkami, než polévka vystydne tak, aby se dala pít. Což může být normální zelenina, tofu, surimi... a ještě všelicos, neměly by ale chybět řasy. Zatím jsem vyzkoušela hijiki z japonského obchůdku a arame z obchodu na Masaryčce, tradiční wakame ještě neumím sehnat. Výborné jsou oboje, arame ale při přípravě poněkud páchnou koncentrovaným mořem. A jak se dělá miso polévka?

Je to snadné: Namočíme řasy ve studené vodě a necháme je nabobtnat, pak přisypeme dashi a dáme vařit, další přísady dosypáváme podle toho, jak dlouho je potřeba je vařit. Mezitím si v troše teplé vody rozmícháme miso (mně zatím nejvíc chutná směs temného hatcho miso a bílého rýžového miso půl na půl), zhruba lžíci na každou misku výsledného produktu. Když jsou řasy a vše ostatní uvařené, odstavíme je a vmícháme roztok miso (jak se ukázalo, není úplně mazané jej vařit). Můžeme si popřát dobrou chuť...

Nejbližší další částí mého ultimátního plánu na výrobu japonských dobrot v domácích podmínkách je experimentálně vyzkoumat, jak se dělá těstíčko na tempuru, ve vzdálenější budoucnosti potom pohackovat nějaký hardware na výrobu sukijaki. Jestli se tedy dříve má japonská posedlost nepřehoupne do nějaké další, takřka nutně postavě prospěšnější fáze... minulý týden jsem si poprvé v životě pořídila bonsaj, jisté možnosti tu tedy jsou :-)