Jak Toníček vyhrál Bednu

Tým orgů Po škole se pomalu rozrůstá, a tak jsme letos postavili týmy hned dva. Kromě Pomocné školy se vydala na Bednu také Pomocná ƨ̌kola a aby se to nepletlo, tak Pomocná škola měla žlutá trička s nápisy Pomocná ƨ̌kola a Pomocná ƨ̌kola červená trička Po škole. Ach. Pomocná škola naštěstí uhájila své tradiční složení i za cenu rozdělení jednoho manželského páru, a tak jsme se vydali na start ve složení Anička, Jirka, matějčík, Medvěd a Vojta. A samozřejmě Toníček. Abychom to neměli tak jednoduché, někteří jsme jeli na start téměř přímo ze svatby (ano, ač je to k nevíře, existují matfyzáci a bývalí orgové šifrovaček, kteří si klidně zorganizují svatbu během víkendu, kdy je Bedna, ale naštěstí aspoň v pátek - gratulujeme Tomovi a Jitce) a byli jsme utahaní jak koťata. Hodná plyšová koťata.

Ani letos jsme nepodcenili přípravu, a tak se stalo, že náš nejdelší zákys nastal ještě před hrou. Říkačky z Bednářských listů se Toníčkovi moc líbily (krátila jsem mu jimi internaci v autosedačce cestou na svatbu), ale maminka z nich moudrá zrovna nebyla. Když na hostině Antonio šifru vyřešil pomocí listů, které jsme mu půjčili, během necelé minuty, začali jsme si připadat jak idioti z pomocné školy, ale na říkanky odrážející naší aktuální intelektuální úroveň jsme civěli ještě dobrou hodinu, než jsme se dobrali k řešení šifry. Nádhera. Škoda jen toho, že nám to bylo nakonec k ničemu.

Zato start se nám vydařil. Až tak, že jsme si pořádně nestihli ani s nikým popovídat. Polohy jednotlivých písmen abecedy jsme si zakreslili ještě před začátkem hry. Po odstartování Jirka vysypal obálku a chopil se pravidel, já ho donutila přednostně vyhledat, co mám stříhat, ostatní se taky chopili nějaké práce, a během několika minut bylo vše připraveno. Pak už zbývalo jen čekat na nějaké týmy, které by si s námi chtěly zahrát. Zatímco pánové obíhali park, já vymýšlela strategii, pomáhala vymýšlet otázky... a hlídala Toníka. Krmila Toníka. Řvala na Toníka jako tur, když se nám snažil rozškubnout klíčový dvojhex vejpůl. (Jo, kazit hru matce nevyspalé už na startu se fakt nevyplácí.) Poslouchala řev Toníka. Brala mu nůžky. Brala mu druhé nůžky. Psycho. Nebo vlastně normální odpoledne na mateřské dovolené.

Příjemná změna oproti loňsku byla, že batole narozdíl od mimina vidí z kočárku ven, a tudíž se na přesunech nenudí a neřve. Takže když jsme vyluštili zvířátkovou šifru (kdybych tak uměla nakreslit taky takhle krásného páva, to bych ale byla šťastná) a vydali se zakašlat k miminům na vysílači, byl od něj pokoj. Jen kdyby ta další šifra nebyla tak snadná, že se na stanovišti nestihl ani proběhnout... a podobné to bylo i dál. Sluneční šifru jsme vyzvedli na hřišti, uhozené stometrové pravidlo tentokrát vědomě ignorujeme, protože Toník už nějaké hřiště nutně potřebuje. Tým zalézá aspoň na nejodlehlejší lavičku, já houpu těsně vedle stanoviště, ale bohužel jen pár minut, šifra je snadná. Řev.

Obloha začíná vypadat nevesele, s kompletní trojkou proto zalézáme do nedaleké kavárny. Nějak to tak skládáme u čaje a pořád to vypadá divně, pak se ale někomu podaří parádní čtverec. I přichází matějčík s nápadem složit z toho ještě jeden tvar a střídat. Venku mezitím spadlo pár kapek. Část týmu mizí pro čtyřku, část dopíjí čaj, já si užívám svobody - Toník se přidal k bandě holčiček hrajících si v jiné části kavárny a jejich maminky ho ochotně hlídají. Dokonce mi to umožnilo i krátké luštění.

Sotva jsme vyrazili za předvojem, přichází SMS s šifrou. Řešení se okamžitě noří z kolektivního vědomí na obou stranách, scházíme se tedy u přenosového vozu Bedny, fasujeme šifru a hlavolam. Šifra vypadá, že dá nějakou práci, usedáme s ní tedy v parčíku u Muzea, kde batoleti hrozí o něco menší nebezpečí než na ulici.

Spojujeme slova, ke kterým lze přiřadit společná přídavná jména, Jirka zatím postupně ovládá kompletně hlavolam. Práce je okořeněná neustálým naháněním Toníka, který se snaží rochnit v kalužích a skrz křoví zdrhat kamsi do neznáma. Někdy mezi tím vším padá i myšlenka, že dosud nevyužité křížky jsou středy kružnic. Pak už si všímáme zajímavých trojmezí a posléze i stejně velkých kružnic. Na brzdu lodi koukám jak tele na nová vrata, ale posléze doluštěný obchodní dům vše vysvětluje. Vyrážíme ke Kotvě.

Tedy jen někteří. Toník už se vážně potřebuje vyřádit, takže většina týmu uhání Rybnou na hřiště Za Haštalem, zatímco zbytek má za úkol šifru ukořistit a donést. U brány hřiště přichází telefonát, že je potřeba řešit na místě. Grrrr. To nás tedy Bednáři dostali poprvé.

Zůstávám sama s Toníkem na opuštěném hřišti (už je půl osmé) mezi kalužemi a hromadou hraček, ostatní odcházejí ke Kotvě. Pozoruju ho, jak spokejeně křižuje prostorem na nalezeném odrážedle a nemajíc co luštit, filosofuju nad tím, jaká tahle Bedna asi bude. Co se dá z dosavadního průběhu poznat o tom, jaký bude zbytek? Dochází mi, že tohle vypadá na návrat k tomu, čemu já říkám "stará dobrá Bedna" z časů, kdy jsem ji začínala chodit. Volám týmu a chci mu oznámit, že jsem právě analýzou předchozích Beden dospěla k závěru, že nás čeká přesun přes půl Prahy kdoví kam.

MJ zvedá telefon a jak ve zpomaleném filmu se současně odehrávají dvě věci. Tým dolušťuje šifru, a než se stíhám svěřit se svou geniální myšlenkou, slyším slova Barrandov. Toník mezitím využívá toho, že nedávám pozor a vjíždí doprostřed obří, značně hluboké louže. Vzápětí klouže, padá a řve. Mokrý komplet od bot po límec, včetně prádla, bláto i ve vlasech. Náhradní oblečení u táty v batohu. Pokládám ho na pláštěnku, aby si nenamočil fusak a sprintujeme mezi turisty kosmickou rychlostí.

Proces přeměny mokrého dítěte v nahé dítě a suché dítě (v náhradních, zcela nevyhovujících botech, v kterých padá, a které padají jemu) probíhá rychle, Jirka a Vojta už jsou ale dávno v dýmu, na cestě pro další šifru. Tak se stane, že minutu před příjezdem busu, který by nás dovezl za nimi, volají, že to skoro ani nebyla šifra, a vydávají nové souřadnice. Jsem otrávená, přicházím už o druhou šifru v řadě, a z těch předchozích jsem leckdy taky moc neměla. Sakryš, Bednáři, proč se dneska tak míjíme?

Na dalším stanovišti nás zdánlivě dohání Pomocná ƨ̌kola. Radost máme ale jen chvíli, ukázalo se, že náhodou narazili na osmé stanoviště při hledání sedmého, a tak teď čekají na spojku vracející se pro předchozí šifru. Tomu říkám navigace! Z čeho mám ale radost doopravdy, poblíž stanoviště je oplocené hřiště, a dokonce i volná lavička. Jupí! Díky tomu se můžu konečně zabrat do luštění, pokud tedy Toník zrovna úspěšně nehackuje vrátka, nebo nám nebere hlavolam z ruky s nedávno objeveným slovem "moje!" Nápad máme rychle, provedení už je trochu horší, a to i přesto, že tvary máme připravené a matějčík ví nějakým zázračným způsobem, z kterého obrázku je potřeba složit jaký tvar. Děsná piplačka, vlastně mi přijde příjemnější i jít se věnovat pokaděné plíně než skládat tohle.

Míříme na další stanoviště. Lesík, bahno, kořeny, tma. Za námi nějaký tým komentuje, že tady by tedy chtěli mít kočárek. Vojta jim ho obratem nabízí, vypadají překvapeně. Ha, ha. Ze tmy se ale začínají nořit varovné nápisy a smích nás brzy přejde. Nekonečné strmé schodiště, které se viklá. Nikde žádné místo pro odpočinek, vedle schodů výkop. Pánové se úkolu chopili statečně a i Toník pochopil, že jde do tuhého a výjimečně seděl v klidu celou tu strašnou štreku dolů. Jdu a mám fakt strach. Mám co dělat, abych se nevymlátila sama, co teprve oni. Přenášení prázdného kočárku přes výkop a ohradu už je prý jen bonbónek, šifru luštíme na stojáka. Stejně tak vedle sedící Prahory, které nesly svůj kříž, vlastně kočárek s námi. Stíhám ještě vyzvědět, že volali orgům, a že tohle prý nebylo to nejhorší, co kočárkové týmy potká. Láteřím, ale stejně musíme zase dál. Tahle šifrovačka by se měla jmenovat Blátem.

Když procházíme kolem minizoo, zastavuje nás Jirka, ať vylezeme na schody u ohrady a posvítíme si za plot. Ve tmě na nás svítí desítky očí, noční džungle, nejmagičtější zážitek hry. Kdo tam asi spal, daňci? U kostela, kde už měly stanoviště všechny šifrovačky, kupodivu není obsazená lavička na vyhlídce. Nasáváme noční atmosféru Prahy, Toník spinká jako batolátko a pohráváme si s šifrou jako kočka s myší. Pomalu, ale jistě. Vede nás sama. Radost nám kalí jen fakt, že jak čas postupuje, tak se kolem nás podezřele často začínají ometat týmy, co neumějí číst upřesnítka. Nezbývá tedy než honem doluštit šifru (matějčík zas předvádí věštění v přímém přenosu), ujasnit si, že fakt nejedeme na Žižkov, zapózovat fotografovi s šifrou na vyhlídce a vydat se dál. To krásné místo nám moc pomohlo, kdybychom seděli v nějaké vlhké jámě jako většina týmů, kolem kterých odcházíme, seděli jsme tam ještě teď.

U krásné vápenky (někdy tam musím ve dne!) si sedáme u cesty, Jirka s matějčíkem nezávislými postupy (dělají totéž, říkají tomu zcela jinak) nacházejí řešení, já zatím koukám do mapy. Je mi jasné, že nemůžeme jít jinam než do Slivence. Mám pravdu, ale to, že tam nedostaneme šifru (protože pro ni musíme až do Lochkova) mě překvapuje. Oklikou s kočárkem přesun na šest kiláků, zatrolení Bednáři. Nakonec raději čekáme ve Slivenci půl hodiny na autobus a předlušťujeme čtrnáctku. Vyplatilo se to.

Drahokamové ulice ve dvanáctce poznáváme hned, spoustu dalších taky, ale stejně nám trvá dobrou hodinu, než se proluštíme ke správnému principu. Daří se nám i krásné chybné řešení, které určitě někdy použijeme. Slavičí údolí? To znamená kilák mokrou trávou? Nikdy. Posíláme tam Jirku, cestu tam a zpět zvládá do deseti minut, a tak u věže luštíme šifru, která je pro mě vrcholem hry.

Duhové Bedny si všímám hned, pak už ale žádné nápady nemám. Naštěstí je má matějčík. Nejprve si s Martinem všímají, že tvary, co mají barvu jako N, nikdy nemají plochu větší než 14 čtverců. To je podezřelé, ale pořád jsme mimo. Pak ovšem matějčík s výrazem znalce gematrie dodává, že součet slova Bedna je 26. Nevěříme, třikrát přepočítáváme, ale přečíst řešení už je pak dílem okamžiku. Kdyby nás nečekala strašlivá kočárkooklika, snad bychom tu i výrazněji stáhli pořadí.

Čtrnáctku máme vymyšlenou, stačí tedy jen někoho poslat na skály a můžeme vyrazit. Jak to bude dál je jasné už předem, jinam než do Kosoře se jít nedá, a z Kosoře jinam než zpět do Radotína taky ne. Vlečeme se po asfaltce, horští kozlové s šifrou nám naštěstí běží naproti. Toníček vstává, spal od jedenácti do pěti, to bude náladička!

Sedíme na cestě, já objímám vláčné dítě, pánové zkoušejí různé magické operace. Že ty zlomky jsou divné, a že jsou všechny vždy o chlup větší než 1/n, je vidět snadno. Ovšem když je Jirka upraví na součet dvou zlomků, z nichž jeden má vždy ve jmenovateli písmenko v ASCII, vrtá mi hlavou, co hulí, a co hulí orgové. No hlavně že mají všichni stejný materiál.

Konzultace s mapou probíhá asi následovně: "Půjdeme tudy ke hřbitovu, 220 metrů je fakt kousek." "No jo, ale aby nebyly i výškové!"

Takže nakonec kráčíme šílenou rozblácenou strmou lesní cestou a náš kočárek zas jednou testuje své limity. Neměli bychom výrobci navrhnout, aby do nabídky zařadili i model s pásy? Dohledávka je taky náročná, už toho začínám mít pomalu dost. Náladu mi zlepšuje jen fakt, že první slovo další šifry zní CÍL.

Že máme tu čest s mřížkou na toru tušíme od začátku (Martin takovou chtěl už dávno udělat, ale zavrhl ji právě kvůli nutnosti zkoušet postupně všechny posuny), nicméně konkrétní způsob čtení nám uniká. Začínáme s autorskou sítí 8x8, ale Martin postupně omylem vyloučil všechny posuny. Vojta s matějčíkem to zachraňují vlastním výtvorem 4x16, z kterého už se to skoro dá přečíst. Text je místy trochu divný, tak si ještě lámeme hlavu, jestli v tom máme bug my nebo orgové, ale nakonec nad tím máváme rukou. Kam máme jít je zřejmé i z mírně polámané věty. Navíc Toníček už pomalu přestává být zvladatelný, na pravidlo o tom, že sám nikdy nesmí slézt z obrubníku, už jsem dávno rezignovala, auto neprojelo ani jedno.

Na cestě do ptačí budovy míjíme další dva kočárky, pak už stačí jen projít pár křižovatek a hurá, zvoníme na Bednu. V tělocvičně už jsou dávno Přizdisráči (momentálně spíš Uprostředspáči), jídlo, orgové... a taky cílové aktivita. Samozřejmě hlavolam. Ostatní skládají, zatímco já zase bojuju s "moje, moje" za vydatné asistence orgů, kteří nabízejí další hlavolamy na hraní. Ovšem Toník je chytré dítě a ví, které jsou ty opravdové skrývající cílové heslo. Ve skutečnosti skryté ve startovních instrukcích, které na začátku Jirka četl tak pečlivě, že si to pamatuje. A je to.

Druhé místo. Asi hodinu a půl zůstáváme v cíli, ale Toník řádí jak černá ruka a přestože orgové nám ho hlídají na velké trampolíně, je jasné, že do vyhlášení nemáme šanci vydržet. Takže jsme si ani v cíli nakonec skoro s nikým nepopovídali.

Šli jsme letos s cílem vyhrát Bednu. A zase nám to přání nevyšlo. Jediný, kdo vyhrál, byl Toník coby první dítě v cíli. A tak nám nezbývá, než následující rok závistivě hledět na jeho parádní tričko... na druhou stranu, my máme šanci zase za rok, ale Toníkova bednářská kariéra bude pokračovat nejdřív za nějakých sedmnáct let. Protože jít zas na Bednu s kočárkem? To teda určitě!

Ahoj na Po škole! :)