I s tímhle plebs blues...

Existují zkrátka programátorské pozice záslužnější a méně záslužné, zajímavější a méně zajímavé, a na jednoho vizionáře pripadají spousty pilných mravenečků. Určení samozřejmě není jednoznačné a škála je široká: Na jednom konci stojí Tučňákův prorok Linus, na druhém datlové z podivných firem vyvíjejících různé obskurní informační systémy, mezi nimi je bezpočet mezistupňů. A protože práce všeho druhu je mnohem víc než dělného lidu počítačového, každý si může vybrat takovou práci, jaká ho těší. Což samozřejmě platí i o mně, a jak už to bývá, zabydlela jsem se někde uprostřed - datlík by na mě koukal jako na gurua, Linus jako na mravenečka.

Obvykle jsem s tím, co dělám, bývala celkem spokojená: někdy víc, někdy míň, přesto se mi to líbilo a bylo mi fajn: Sedím si takhle zalezlá někde v koutě, nemusím se bavit s nikým kromě osazenstva naší Bugzilly, přehrabuju se ve své hromádce balíčků a snažím se ji nějak zkrotit. Když sesbírám dostatek trpělivosti, dříve nebo později ulovím každého zlého brouka, v mezičase vymýšlím, jak prográmky, o které se starám, vylepšit.

Poslední dobou ale zjišťuju, že už to není, co to bývalo. Stále častěji přemýšlím o tom, jaké by bylo jednou pro změnu napsat nějaký program celý sama. Jaké by bylo umět programovat líp než lovit bugy v cizím kódu. Vymyslet si nějaký problém a týden si s ním hrát, nemuset nikam spěchat. O tom se moc hezky sní, ale hůř se to dělá - při tom všem ostatním už prostě není kdy. Fňuk.

Něco mi říká, že to moje fňukání si zaslouží jedinou reakci: Prostě mě pálí dobré bydlo. Takže asi bude nejlépe zalézt zpátky do kouta ke klávesnici a počkat až mě chuť fňukat přejde, snad spolu s melancholickou podzimní náladou. Kamarádka Bugzilla na to beztak není zvědavá - vstávat, nasedat, jede se dál.

Znáte někdo algoritmické řešení na podzimní depku? :-)