Hey! That´s My Fish!

K tomu, že mám ráda deskové hry, jsem dospívala pomalu. Běžné kratochvíle jako šachy, dáma nebo mlýn se mi zdály být nepříliš kvalitní společenskou zábavou pro dlouhá deštivá odpoledne, hry typu člobrdo jsem považovala rovnou za trest boží. Přesto jsem ale matně tušila, že existují i hry, které by se mi mohly líbit...

...když mi bylo třináct, objevila jsem go. Za pár let jsem se ho trochu naučila a dost dlouho jsem si myslela, že jde o jedinou hru, která mi může přinést opravdové potěšení. V go klubu jsem se čas od času dostala k hrám jako othello nebo abalone, ale přestože jsem se o nich něco málo dozvěděla, nikdy mě doopravdy nezaujaly. Bariérou sem tam rozpačitě nějaká hra proskočila: zalíbil se mi scrabble a pár jeho variant, některé druhy piškvorek, pár grafových šíleností, které jsem se naučila na MSO... no a to je asi tak všechno. Tedy až na spoustu legrácek jako Jungle Speed, který stejně dodnes považuju za nejzábavnější deskovou hru na světě.

V posledních letech se v obchodech objevují stále nové a nové barevné krabice s úžasnými hrami, které se vyznačují složitými pravidly. Ta potřebují, aby se aspoň trochu lišily od ostatních jim podobných. Kdysi jsem strávila pár "povinných" hodin u Osadníků a to mi bohatě stačilo, aby mě rovnou omrzely i všechny ostatní variace na stejné téma. Přesto se i mezi novými hrami čas od času najdou poklady, a to nejen abstraktnější lahůdky jako Gipf a další hry z téhož projektu či jiná oblíbená série her začínajících většinou na Q (Quoridor, Quarto, Quixo, Quivive...), ale i kratochvíle jako Labyrint nebo Metro. Ty hry jsou všechny staré jak Metuzalém (vesměs z minulého století), a přestože se čas od času v nějakém obchodě s hrami stavím, žádné nové překvapení se už dlouho nekonalo. Až do Štědrého dne.

Pod stromečkem jsem našla hru vskutku svatou, přinášející příběhy ze života tučňáků poskakujících po ledových krách a chytajících ryby. Představte si moře plné ker, z kterých se dá ulovit nějaký ten herinek. Na této ploše operuje několik nepřátelských skupin tučňáků toužících sežrat víc ryb než ostatní.

Kry jsou šestiúhelníkové, na každé lze získat jednu až tři ryby a skočit se na ni dá jen jednou, potom se potopí. Tučňáci mohou skákat v libovolném směru jakkoliv daleko, nemohou ale přeskakovat díry ani jiné tučňáky. A to je vlastně všechno. Na první pohled poměrně prostoduchá zábava - podobnost s Quivive, o které jsem si kdysi myslela totéž, mi ale neumožnila tomuto předsudku podlehnout. První partii jsem hrála poněkud naivním způsobem: snažila jsem se skákat na kry s co největším množstvím ryb a po chvíli se divila, že už nemám kam hrát. To mě přimělo zamyslet se nad rozumnou strategií pořádně a nakonec jsem se rozhodla hrát tak, jako kdyby měla všechna políčka stejnou hodnotu. Úspěch se dostavil. A navíc se ukázalo, že Tučňáci jsou ve skutečnosti velmi zajímavá a poměrně hluboká gameska, kde každý dílčí úspěch při vymýšlení strategie přináší víc otázek než odpovědí. Zdá se, že bychom mohli strávit dlouhé zimní večery jen pátráním po tom, jak určit, jestli lze nějakou plochu proskákat jen jedním tučňákem.

Po několika partiích začínám mít pocit, jako kdybych začínala pomalu rozumět tomu, o čem ta hra je. Kdyby to bylo go, zřejmě bych zrovna dosáhla úrovně 20. kyu - a pokud to funguje stejně, nejpozději u 10. kyu nejspíš dospěju k závěru, že té hře vůbec nerozumím. Zkrátka, Tučňáci mi ukázali, že pokud toužím po okamžitém herním vyžití, nemusím hned sahat po tisíce let staré klasice a shánět se po soupeři, s kterým si mohu zahrát rovnou partii. Už dlouho jsem tak krásnou novou hru nepotkala - pokud se sháníte po dárku pro hravého linuxáka (zvlášť chcete-li ho vyhnat od počítače), neznám asi nic lepšího.

Bonus pro ty, co dočetli až do konce: Náš vánoční stromeček