Emo Party

Dala bych půl princezny a království tomu, kdo by mi řekl, z čeho mě pořád bolí hlava. Něco už jsem odhalila (pohříchu především věci, s kterými nic nenadělám, jako je třeba změna počasí), ale většinou nevím. Kamarádka nedávno objevila domácí test intolerance potravin a pochvalovala si ho, tak jsem se začala pomalu odhodlávat do toho vrazit majlant. Jediná mnou zatím objevená prevence migrény, totiž těhotenství, nejde příliš dohromady s rozlohou našeho bytu a délkou mých nervů.

S dalším kamarádem jsme se posléze navzájem vyhecovali k tomu, že jsme dvě balení testu koupili a naplánovali na dnešek testovací party. Rozbalili jsme krabičky a začali číst návod. Test vyžadoval píchnout se lancetou do prstu a nabrat do kapiláry krev. Lancety byly jednorázové, proto byly v balení dvě, kdyby se to náhodou nepovedlo.

Netušíc zradu jsem natřela prst dezinfekcí, píchla, začala nabírat... a dřív než jsem se dostala do čtvrtiny trubičky, začala se ranka zavírat, krev přestávala téct, v kapiláře se začaly dělat bubliny... takže vše umýt a znova. Tentokrát už jsem s prsty cvičila, masírovala, vypila asi čtyři sklenice vody a vůbec oprašovala všechny finty, o kterých jsem kdy slyšela. Druhé píchnutí mi umožnilo naplnit trubičku do poloviny, ale pak se i v ní krev začala srážet. Grrr. Kamarád se mezitím marně snažil o totéž s velmi podobnými výsledky.

Tím nám přibalené lancety došly, ale naštěstí jsem měla doma ještě slušnou zásobu z doby, kdy jsem si v těhotenství měřila cukr. O asi tak sto osmnáct děr do prstu později se spoustou krve všude, jen ne v kapiláře, nám došlo, že emo party se sice rozjela slušně, ale s testem nepohneme. Co dál? Asi by to chtělo nasadit těžší kalibr.

Kamarád sedl na kolo a vyrazil do lékárny shánět sterilní jehly. Byl pryč podezřele dlouho, ale s Toníčkem, který se zrovna učí chodit, jsem ani neměla čas se začít divit. Byla bych měla čemu.

Poté, co dorazil do první lékárny (matfyzáka s dlouhými rozcuchanými vlasy neznalý snadno zamění za úplně jinou existenci) a s širokým úsměvem žádal o jehly, se dočkal jen vyplašeného "to vůbec nevedeme." Jakž takž uspěl až o dvě lékárny dál. Měli ale jen dvě velikosti, dlouhé a tlusté jako ty, kterými se bere krev na transfuzce, a nebo tenké a krátké. Tak přinesl ty krátké.

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč narkomani recyklují jehly, když jehla stojí korunu, zatímco dávka čehokoliv minimálně stokoruny. Je to prosté, jako se vším ostatním. V lékárnách nemají jehly, v drogeriích běžné chemikálie, v supermarketu jedlé jídlo...

Ani jednomu se nám nedařilo získat dost krve, i když se jehla zapíchla pořádně hluboko. První kapka byla slušná, ale na zaplnění trubičky by takových bylo potřeba tak deset. A po dvou to přestane téct a než se člověk píchne víckrát, tak se srazí. Ta naše těla fungují fakt dobře.

Po tomhle kamarád usoudil, že na odběru krve z žíly nemůže být nic těžkého, že to snad výsledky testu moc nezkreslí a jako správný emo si bez váhání zabodl jehlu kamsi do loketní jamky. Teklo to krásně. V půlce kapiláry se ucpala ta tenká jehla.

No a tady jsme to vzdali. Jsem o dva tisíce lehčí, prsty mám rozpíchané tak, že i psaní blogu bolí a pořád nevím, jestli si na nějaké jídlo moje tělo tvoří protilátky. Ale nevzdávám se. Příště zkusíme větší jehly a to by v tom byl čert, aby se to nepovedlo...