Ale ne, už zase!

Neví co chce, a nedá pokoj dokud to nedostane - tohle se říká o většině ženských, o mně to navíc i platí, aspoň pokud jde o vysokoškolská studia. Pamětníci možná vědí, že problém "který studijní program na matfyzu si vybrat" jsem na svých webových stránkách s různými výsledky řešila už na základní škole. (Velký Tuxi, rok 1998 se zdá být tak blízko... a přitom jsem ještě byla pod zákonem.) Oscilovala jsem mezi všemi možnostmi s frekvencí jedna změna názoru za půl roku a Tučňák dal, že ve chvíli, kdy bylo nutné vyplnit přihlášku, jsem zrovna zatoužila po matematice.

V prvním semestru se to ještě nepoznalo. Jednotlivé programy se od sebe skoro neliší, jen snad naše analýza byla o něco výživnější než u kolegů fyziků a informatiků. Lingebra všude stejná - nuda. Programování všude stejně zpascalené - šeď. Dojem zachraňuje zejména božská diskrétka s Nešetřilem. Prokousáváme se tím, jak se dá - s kolegy z ŠMF zakládáme VIP klub a scházíme se ke společnému počítání příkladů z analýzy, aby nás nevyhodili. Jsme poslední ročník procházející registrací už po prvním semestru, ale šlo to zvládnout překvapivě hladce...

V druhém semestru už bylo hůř. S analýzou přituhlo, a já si poprvé začala pořádně uvědomovat, jak moc mě to nebaví. Namlsávám se na kryptografické přednášce a říkám si, že stačí vytrvat a bude lépe - nutím se do toho, jak se dá, ale druhým semestrem analýzy procházím se sluchovými orgány značně zkrvavenými, potůčky krve se musely z malostranské budovy, kde jsem krutě zkoušela u zkoušky, valit snad až ke Karlovu mostu.

Následovalo roční přerušení studia. Sice jsem koncem onoho osudného léta měla v úmyslu nechat matematiku plavat a pustit se do informatiky, ale dlouhá pauza přesvědčení narušila: dva roky to ještě vydržím, říkala jsem si. Houby s voctem: z celé výuky mě bavila jenom algebra a složitost, na analýze jsem úpěla a na statistice skřípala zuby (druhá věc je, že kdyby nás to učil někdo jiný, třeba by nebylo tak zle). Navíc se ukázalo, že zkombinovat práci a denní studium zvládne jedině superman. Nezbylo než vyvěsit bílou vlajku - mezi programy se na matfyzu přecházet nedá, ale přijímačky to jistí. Přihlášku jsem odevzdala včas, byť na poslední chvíli, na přijímačky jsem se dostavit nezapomněla: povedlo se mi tedy splnit všechny nutné podmínky pro přijetí do prvního ročníku. Skoro stejně jako tři roky předtím, jen na informatiku a kombinované studium. Chtělo se mi tam i nechtělo - představa té honičky nebyla úplně příjemná... ale z matfyzu se přece neutíká bez trubky od kamen.

Kombinované studium se od denního na první pohled liší jen v tom, že není třeba chodit na tělocvik. Na druhý už je ale situace o něco optimističtější: člověk může nebo nemusí chodit kdy chce a kam chce, a přestože má nakonec stejné povinnosti jako na denním, cesta k jejich splnění je o mnoho snazší. Cvičící na nás sice hledí jako na mírné exoty, ale jsou vstřícní a radí ochotně. Navíc když mají jednotlivé paralelky na stejnou přednášku různé vyučující, není problém vybrat si tu správnou přednášku.

Mile mě překvapilo, že mi uznali všechny předměty absolvované v prváku na matice, o jejichž uznání jsem žádala: dokonce i ty dvě trojky z analýzy. Díky tomu se v tomto semestru musím prokousat jen principy počítačů. Rozhodla jsem se ale udělat si strejčka a začala chodit na neprocedurální programování, což je náramná psina. Hraní s Prologem mě zatím baví, ale mnohem víc se těším na nějakou lispovitou obludku: přece jen, po té dlouhé době, co v naší distribuci maintainuju slib a pošťuchuju se s guilem, už bych se s tím konečně měla naučit.

Pud sebezáchovy mi říká, že bych se měla sem tam vyskytnout aspoň na cvičení z analýzy: po té dlouhé době už si nepamatuju vůbec nic a probuzení v třetím semestru analýzy by mohlo být kruté. První cvičení bylo slastně osvěžující: už dávno se mi nestalo, že bych na analýze dokázala udržet krok s tabulí od začátku do konce. Když se mi to bude dařit dost dlouho, třeba mě to začne i bavit, kdoví...

Zkrátka, reinkarnace dokončena, dojmy z nové matfyzácké existence zatím veskrze pozitivní. Ale ještě si povíme, až přijde zkouškové...