Aniččin weblog

Pomocná škola a Bedna 2018

Bylo, nebylo. Pomocná škola šla i letos na Bednu. Už počtrnácté, patří to k jaru tak, jako první máj, moje narozeniny a nebo daně. Kdyby tedy letos nějaké jaro bylo. Sestava víceméně obvyklá. Cíl jako vždycky. Výsledek? Darmo mluvit. Ale hra se letos orgům povedla natolik, že by bylo nevděčné nenapsat o tom orgům reportáž. Orgové totiž milují reportáže. Číst reportáže z vlastní šifrovačky je skoro tak dobré, jako pozorovat to divadlo, které hraje tisíc herců desetičlennému publiku. Takže hráči, pište reportáže. A je třeba jít příkladem.

Mr and Mrs Pontipine z červeného a Mr and Mrs Wottinger z modrého domečku na start samozřejmě vyrazili pěšky přes les, jako obvykle cestou naštěstí ztratili všech šest~~náct~~ dětí. Ideální start, takhle by to mělo být vždycky, ještě kdyby se tak celá trasa ráčila stočit do okruhu a většina Pomocné školy by se rázem octla v šifrovacím nebi. I matějčík dorazil včas dřív, než jsme čekali. Převzali jsme si podivouhodný batoh a rozptýlili jsme se po startu. Já se vydala po ploše s cílem najít co nejvíc týmů, které s námi sousedí. Podle triček jsem identifikovala Ferne Sterne, ostatní šli zřejmě inkognito.

Stanoviště 1: Jste tu 139. Vede tým Černí sráči, v 16.39 na 3.
bednar

Na startu jsme se moc nepředvedli. Většina úkolů nám šla celkem splavně, dokonce jsme je vyřešili i poctivě (i když to, že si Markéta náhodou namíchala na cestu téměř přesně virgin mojito lákalo zkusit, zda by orgové poznali citron od limety). Ale stopař i navigátor nás zaměstnali dlouho. Martin s Vladanem poskládali postupně téměř kompletní mapu týmů, než jsem konečně prošla kolem a vyšilhala z toho anakondu (mno... nevím, zda na to mám být hrdá, ale jak tak po letech vykrystalizovaly různé role v týmu, máme specialistu na analýzu, který zrovna letos chyběl, specialistu na hudbu a popkulturu, na grafové algoritmy... a mě na metodu delfskou. Kupodivu mi to funguje, ačkoliv nejvíc praxe s křišťálovou koulí má v týmu Markéta.) A ten stopař... no, na to, abychom jen tak bez silného nakopávání do zadku spočítali písmena TÉ věty, žijeme v moc jiném kusu vesmíru. A to přesto, že příští týden nejspíš zase vyrazíme s ručníkem... i to patří k jaru. I když na mateřské stopař zleniví. To kdysi, když jsem zapomněla, tak jsem si ho cestou do práce i koupila, abych nebyla out.

Stanoviště 2$: Jste tu 33. Vede tým Černí sráči, v 16.39 na 3.
labut konečně vyplouváme! na obzoru ani mrak a kupodivu ani loď

Na úvod kolečka jsme dostali vlajky, což nás naštěstí moc nezdrželo. A moc se nám to líbilo. Tento druh šifer je mnohem těžší vymýšlet a konstruovat než luštit, a přitom je jich na každé hře potřeba tolik... respekt.

Stanoviště 2&: Jste tu 16. Vede tým Černí sráči, v 16.39 na 3.
jezek recept na slavičí paštiku: 1 slavík, 1 stegosaurus

Areál zdraví je naše oblíbené piknikové místo, ale rozdělávat oheň kvůli jednomu slavíkovi se nevyplatí. Navíc osmisměrka nám šla celkem rychle a skvěle jsme se přitom pobavili. Další super šifra, u které se uplatní celý tým!

Stanoviště 2#: Jste tu 17. Vede tým Černí sráči, v 17.42 na 4.
kanec my jsme žáci pomocné školy, bereme však na sebe podobu lednice, stožáru či KRA ICE

Zato tady jsme si seděli na vedení. Ne, že by nám vycházela chlupatá čísla jako ostatním týmům. My jsme se prostě rovnou rozhodli, že k tak minimalistické šifře se určitě musí něco přidat. Spinner, bednářské listy, mapa? Spousta zábavy až do chvíle, než jsem si všimla, že nám chodí nepotřebné nápovědy k vlajkám a podle času už bychom očekávali tu užitečnou. Lepší drzé čelo... zavolali jsme, praštili jsme se do drzého čela a honem pryč! Ta údajně chlupatá čísla jsme přitom nějak přehlédli.

Stanoviště 3: Jste tu 56. Vede tým Černí sráči, v 19.09 na 8.
badelf jsme sice extra lamy, ale aspoň už víme, že poloměr mezi středem a kolečky spinneru je 2.6 cm

Tohle sice nebyla tak úplně šifra, ale jako aktivita tmelící týmového ducha s náležitým aha efektem prostě boží. Orgové, díky za ten vteřiňák! Odhodlávali jsme se chvíli, slepit si prsty a možná i oblečení není příjemná vyhlídka, ale tyčinka na papír opravdu nefungovala. Jen by to ještě chtělo nějaký laser nebo aspoň mačetu. Dívat se na Vojtu a přemýšlet, kam si zapíchne ulamovací nůž mě, děsilo natolik, že jsem to začala točit, abych přišla na jiné myšlenky. Už jsem ho jednou takhle viděla opravovat hardware a následně vyrážet na pohotovost. Ale Mrs Pontipine už je evidentně zvyklá na ledacos.

Stanoviště 4: Jste tu 50. Vede tým Černí sráči, v 20.03 na 10.
radegast co by řekla nápovědní smska tady? jednou měř a dvakrát řež?

Pro některé týmy šifra na jedno pivo, pro nás na jeden interval mezi autobusy. Část týmu, co netransponovala matici, stihla i zásobovací zastávku v Bille. Zrovna včas, dál na trase už by byla jen voda z řeky. Moc roztomilé, další taková šifra, co je mnohem větší mazec ji zkonstruovat než vyluštit. Kdysi jsem vyráběla hodně podobnou. Tu délku věty 26 písmen má pak už člověk prostě v oku.

Stanoviště 5: Jste tu 42. Vede tým Černí sráči, v 20.03 na 10.
breznak docela bych si ten kód dal. z těch šestadvacítek jsme úplně ušestadvacítkovaní, dvanáctka by byla lepší

Knoflíky. Obrázky. Co to je? Pojmenováváme obrázky a různé druhy vibrací, řadíme je podle směru vibrace a intenzity. Lámeme si hlavu, jak interpretovat krouťáky. Rádio? Frekvence a hlasitost? Nápady se kupí, ale neleze z toho vůbec nic užitečného. Připadáme si poněkud nedostatečně, ta pruhovaná trička byla taková pěkná a my jsme pět stanovišť za čelem. Pak se najednou ozve Martin: "je to taková hloupost, ale stejně to řeknu" a vzpomíná si na hračku svého dětství. A to už je doluštění otázka chvilky. Poučení? Fakt je potřeba říkat každou hloupost. Než se to každý jeden z nás naučil, trvalo to tak pět let. (A ukázalo se, že jsme doplatili na Vojtův samostatný běh do kopce pro šifru. Napadlo ho to při vyzvednutí a jako hloupost to zahodil dřív, než to měl komu říct nahlas.)

Stanoviště 6: Jste tu 43. Vede tým Černí sráči, v 21.58 na 12.
holba oceňujeme, že dáváte i šifry pro děti. akorát to zemětřesení jim spíš nedovolíme.

Levou a pravou vidíme ještě před dosednutím (našli jsme krásné dlažební kostky na sezení, příště si seženu nějakou podobnou pěnovou), ale na prsa a ukazovátka koukáme překvapivě dlouho. Až když Markéta vyřkne jako asociaci prsten, matějčík ve vteřině vyluští svoji vlastní šifru. Kéž bychom se už tady z toho poučili!

Stanoviště 7: Jste tu 38. Vede tým Černí sráči, v 21.58 na 12.
konrad dík že vykrádáte jen poškolu, a českolet (zatím) ne ;) ale prso a palma nás potrápily

Každá pořádná šifrovačka by měla mít (právě) jednu zhulenou šifru a těší nás, že ani letošní Bedna nezklamala. Ještě víc nás těší, že jsme ji vyřešili docela rychle. Tedy někteří. Já ten text nedokázala spolehlivě číst, ani když jsem přesně věděla jak. A pak na místě ta chvilka napětí, jestli jsme se interpretačně aspoň tentokrát octli ve stejném vesmíru, jako orgové. Uf.

Stanoviště 8: Jste tu 34. Vede tým Bazinga, v 23.15 na 12.
platan na nad v, u u na, k je u na a nad v a tohle je smysluplná věta

Ohohó, konečně příležitost trochu vylepšit nevalné pořadí! Šifra vypadá od pohledu jako nápad nebo smrt a u nás takové šifry většinou bývají buďto rychlý nápad, nebo pomalá smrt. Naštěstí, protentokrát je to nápad! Chvilku zaváháme (já už se odhodlávala začít počítat frekvenčku), než si všimneme, že ta divná slova jdou podle abecedy, ale pak už to jde hladce, co jiného taky s třináctinami? Tohle je druh šifry, jakou by mi bylo ctí někdy vymyslet.

Stanoviště 9: Jste tu 26. Vede tým Bazinga, v 23.55 na 13.
svijany způsobuje čerstvý anýz zvýšenou agilnost hmyzu? a jakou národnost měly ty tisíce mrtvých, jejichž chorý bekot zněl ve filmové bitvě?

Blížíme se k Národnímu ústavu duševního zdraví. Jestli to má nějakou souvislost s touto mírně psychedelickou šifrou je otázka, ale naštěstí zřejmě zobeme totéž, co orgové. Jména vypisujeme raz dva a zmínka o naučné stezce nás inspiruje si prohlédnout mapu pořádně. Jaké štěstí, že stejné červené tečky jako v terénu jsou i na klecanském webu! Kdo by totiž zvedal zadek a chodil sto metrů? (Nakonec jsme tedy šli, už proto, že jsem si předtím všimla té schránky s mapičkami.) Jen těch hospod jsme se nedopočítali, a to jsem je zrovna dostala já k svátku.

Stanoviště 10: Jste tu 18. Vede tým Bazinga, v 0.14 na 14.
krakonos konečně pivovar! bude mít ještě otevřeno? potkáme tam velmistra editora? bude lézt po čtyřech, nebo sedmé pivo ustál? bude další stanoviště na hřbitově, nebo u svatého Václava? tvoji Prokop a Otto

Pivovar zatím nevaří, zato se právě z šifrovacího nebe přesouváme do šifrovacího pekla. Naštěstí o tom nevíme hned. Nejprve zkoumáme mapu, důkladně ji porovnáváme s PDF na webu města, zjišťujeme, že je identická. Posíláme matějčíka na stanoviště 11 pro jedenáctou šifru, Vojta zatím obíhá náhodná stanoviště ve městě, kdyby nám náhodou něco uniklo. Ukazuje se, že zatímnco na jedenáctce není nic, jen týmy, město je plné podivuhodných papírků. Tak luštíme. Obíháme. Zakreslujeme. Luštíme. Nahoru, dolů, do kopce, z kopce. Mate nás spousta věcí. Nicméně, i kdyby nás nemátly, i kdybychom se naladili na autorskou vlnu, nebylo by to vůbec snadné. Vojta pak strávil večer poctivým měřením a rýsováním a seznámil mě s výsledky. Narýsoval poctivě jednu verzi s informacemi jen z města, druhou s městem a stanovištěm 22, kam ho šifra posílala poměrně rychle. A tohle je jeho analýza:

Zeleně polorovinová metoda, modře kružnicová. Zelené šrafování výsledek polorovinové, červené šrafování výsledek kombinace všeho, červená kolečka jsou zhruba možnosti co vyjdou jen z města.

První obrázek je pouze s daty z města. Polorovinová metoda tam vylučuje možnosti na severu... takže zbývají ty tři jižní. Nicméně to, že se čáry protínají i na severu nedává moc důvěry v přesnost těch jižních průsečíků. Hmm ... ale i tak, i jen z města bez 22 to asi hodně teoreticky jde. Podíváš se, kde se toho protíná víc, řekneš si, že sever je nesmysl, protože poloroviny, a jdeš na prostřední z průsečíků, protože Delfy. A je to tam. Ale je to fujfuj.

S použitím města a stanoviště 22, kam tě autorský postup zavede hned zkraje, pokud použiješ kružnicovou metodu a zkombinuješ to s polorovinovou, tak jde určit poloha řešení do oblasti 300x50, spíš 300x200m, těch 50m už vyžaduje delfení. Je to hlavně proto, že osa moří míří úplně mimo. A protíná se s ostatními někde u zámku.

Takže by mě zajímalo, jak to při testování rýsovali autoři. A ještě vzpomenu na některá podivuhodná setkání. Například s Alčou z týmu Comeback na Hradišti: "Taky už vám přišla nápověda na tuhle šifru? Je úplně k ničemu! Něco asi jako prasklý párky!" (No, nám nakonec pomohla, jen jsme si na ni museli ještě tak dvě hodiny počkat. Donutila nás udělat něco, co evidentně nemohlo fungovat, aby se ukázalo, že to docela funguje, ale jen proto, že jsme mezitím dobloudili pro čtrnáctku, to byla jediná možnost, jak dostat řešení relativně přesně.) Nebo s neznámým frustrovaným běžcem: "Byli jste už u mlýna?" "Ano, ještě malý kousek." "Tak jestli si chcete ušetřit práci, nechoďte na 24, nic tam není!" No, věřili jsme mu. A jsem si vědoma toho, že moje unavená odpověď byla na hraně pravidel a jeho bezpečně za hranou, ale to jen ukazuje hloubku sdíleného zoufalství a nedostatečnou bdělost. Myslím, že jsme si to v tu chvíli ani jeden neuvědomili. A taková pěkná hra to jinak byla!

Stanoviště 11: Jste tu 22. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
bernard nemáme rádi obíhací šifry. nemáme. nebaví nás a na vlastní šifrovačky je nedáváme. naše šifry jsou víc na pohodu. třeba ta, co byla ve zprávách od trojky dál. všimli jste si jí?

A tohle je jako co? Že se jde na přívoz víme už kolik hodin, ta osvětlená loď se v noci ze všech těch vyhlídek přece nedá přehlédnout! Nebo už se hráčům vážně nevěří, že doluští, než půjdou dál? (Jasně, neremcala bych tolik, kdybych pro tu proštípnutou jízdenku neběžela zpátky od řeky.)

Stanoviště 12: Jste tu 22. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
kozel občerstvujeme se a hledáme kardinála Vlka mezi ovečkami

Chtěli bychom na loď, ale brání nám v tom armáda. Dlouho a důkladně. Snídáme. Kosneme. Zkoušíme všechno možné. 21 sloupců, 84 střelců (dlouho jsme navíc chybně počítali, že jich je 42 na každé barvě), takže jedeme ve Stopařově průvodci. Ranní krize. Nic k ničemu nevede. Nemáme rádi šachové šifry, nejdou nám šachové šifry! Houpe se mi žaludek, chuť na prasáckou snídani dostávám až kolem sedmé ráno. Po mírném zdržení (jiný tým mi snědl jídlo, ale velice gentlemansky chybu napravil, děkujeme, protože tohle nás zachránilo) pojídám smažák s hranolkami, rozkládám si velikost sítě na prvočísla, přemýšlím o různých dlaždičkách a konečně, konečně! si všímám zajímavé vlastnosti dělení na dlaždice 3x3. No a pak už to je hned, protože, aha, AHA!, zase luštíme svou vlastní šifru. Jen testem pro poškolu neprošla jako příliš těžká a obskurní. A taky to byla poslední zajímavé vlastnost čísla 26 známá na OEIS. (Stejně nám ještě půlhodinku trvá, než Martin namaluje a Vojta souběžně naprogramuje řazení. A pak konečně na loď! Těšíme se už od Náchoda.)

Stanoviště 12+: Jste tu 29. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
staropramen tuhle šifru jsme vyrobili, otestovali a odložili. v roce 2011. to, že nám trvalo tři hodiny si na to vzpomenout, přičítáme ranní krizi.

Wow! Polít šifru a přečíst POPADAME se povedlo ihned, ale přesto byl ten další krok překvapením i pro nás. Jsme rádi, že jsme to nikdy nepoužili, protože něco takhle efektního bychom z toho určitě neudělali. S radostí míříme, pěkně tematicky, ke KRTITELi.

Stanoviště 13: Jste tu 24. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
unetice tak to smekáme klobouky, do kroku dva jsme tu starou šifru nedotáhli.

Tak proto je to samé pivo! Martin odborně dělí etiketu na slanted a kurzívu, ale nic překvapivého nenachází. Tak nezbývá, než se posilnit na cestu a over the hills and far away! (A ještě, že to byla jen třináctka, a ne šestadvacítka!)

Stanoviště 14: Jste tu 24. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
krusovice 𝒗 𝒕𝒆𝒕𝒐 𝒛𝒑𝒓𝒂𝒗𝒆 𝒏𝒆𝒏𝒊 𝒔𝒊𝒇𝒓𝒂

Ptáčci, zeleň, romantika! A nikde nikdo, jen opodál se krčí jeden tým. Asi má ranní krizi, protože tam sedí ještě, když odcházíme. Chápeme to, taky nám kdysi nešlo vidět v šifrách římská čísla, ale nakonec jsme se to naučili. A tahle skrýš pro ně byla moc pěkná!

Stanoviště 15: Jste tu 23. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
rohozec latine tictum zit, aldum fidedur.

Chvilku nám trvá najít správnou bránu, vzpomínáme přitom, jak jsme tady kdysi koukali dalekohledem na hvězdičky. Byli jsme tu tehdy první, což nás upřímně řečeno dost šokovalo. Zato teď, darmo mluvit. Ale zvířátka se nám líbí stejně, jako kdysi hvězdičky. Upřímně jen proto, že Vojta má v batohu notebook, a tak stačí jen sestavit rovnice, otravnou práci necháváme strojům. I tak nám trvá luštění a přesun o pět minut déle než nejlepším, Bazinga jsou vážně machři!

Stanoviště 16: Jste tu 19. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
hubertus 🦍🐺🦌🐎🐯🐱🐩🦊🐮🦌🐖🐄🐑🐫🦒🐹🐁🐼🦇🐥🦅🦆🦆🦆

Koukáme na puntíky. Počítáme. Všímáme si, že všechny puntíky jsou pod diagonálou. Pak matějčík říká, že mu to připomíná různě dlouhá kyvadla. A to už v tom Martin vidí ty zbytky. Hurá. Čas už hodně tlačí, do konce hry zbývá při vyzvednutí přesně hodina a půl. Ale svou poslední šanci na nejrychlejší průchod stanovištěm využíváme aspoň tady.

Stanoviště 17: Jste tu 15. Vede tým Bazinga, v 2.50 na 18.
zlatopramen ještě že naše zbytky čínštiny stačí aspoň na jednu větu... mimochodem, tady jsme v roce 2010 přišli o vedoucí pozici!

Zase ty reminiscence! Tady jsme kdysi na bedničkové hře (ha! ve skutečnosti už v roce 2009!) u vloček přišli o vedení a posléze i o možnost dokončit hru. A konečná to pro nás byla i letos. Tentokrát ne kvůli obtížnosti šifry (už jsme měli všechna písmena a dopracovat se ke správné rotaci by se dříve či později povedlo), ale kvůli tomu, že do konce hry zbývala hodina. Vzdáváme. A pořád si ještě myslíme, že jsme jen jednu šifru od cíle, který jsme metodou delfskou už dávno určili jako ZŠ Mikoláše Alše, start naší pekelné šifrovačky.

vzdavame vyzkoušeli jsme mnoho slepých cest, žádná k cíli nevedla. v trávě už se dusíme, takže dík a možná se uvidíme v cíli, jestli je dost blízko. a nezapomeňte si vyluštit tu šifru!

Děkujeme, bylo to super. Počasí krásné, šifry téměř všechny taky... mno... jen tedy být já bednářský ~~editor~~ velmistr, asi bych příště přitlačila na testování. Desítka (a z doslechu tuším, že i osmnáctka) by si to zasloužily a letošní Bednu by to katapultovalo někam do čela síně slávy šifrovaček. Ale i takhle mi to přišlo tak skvělé, že mě to přimělo zas jednou vzpomínat, jak se používá tenhle blog.

Jak Toníček vyhrál Bednu

Tým orgů Po škole se pomalu rozrůstá, a tak jsme letos postavili týmy hned dva. Kromě Pomocné školy se vydala na Bednu také Pomocná ƨ̌kola a aby se to nepletlo, tak Pomocná škola měla žlutá trička s nápisy Pomocná ƨ̌kola a Pomocná ƨ̌kola červená trička Po škole. Ach. Pomocná škola naštěstí uhájila své tradiční složení i za cenu rozdělení jednoho manželského páru, a tak jsme se vydali na start ve složení Anička, Jirka, matějčík, Medvěd a Vojta. A samozřejmě Toníček. Abychom to neměli tak jednoduché, někteří jsme jeli na start téměř přímo ze svatby (ano, ač je to k nevíře, existují matfyzáci a bývalí orgové šifrovaček, kteří si klidně zorganizují svatbu během víkendu, kdy je Bedna, ale naštěstí aspoň v pátek - gratulujeme Tomovi a Jitce) a byli jsme utahaní jak koťata. Hodná plyšová koťata.

Ani letos jsme nepodcenili přípravu, a tak se stalo, že náš nejdelší zákys nastal ještě před hrou. Říkačky z Bednářských listů se Toníčkovi moc líbily (krátila jsem mu jimi internaci v autosedačce cestou na svatbu), ale maminka z nich moudrá zrovna nebyla. Když na hostině Antonio šifru vyřešil pomocí listů, které jsme mu půjčili, během necelé minuty, začali jsme si připadat jak idioti z pomocné školy, ale na říkanky odrážející naší aktuální intelektuální úroveň jsme civěli ještě dobrou hodinu, než jsme se dobrali k řešení šifry. Nádhera. Škoda jen toho, že nám to bylo nakonec k ničemu.

Zato start se nám vydařil. Až tak, že jsme si pořádně nestihli ani s nikým popovídat. Polohy jednotlivých písmen abecedy jsme si zakreslili ještě před začátkem hry. Po odstartování Jirka vysypal obálku a chopil se pravidel, já ho donutila přednostně vyhledat, co mám stříhat, ostatní se taky chopili nějaké práce, a během několika minut bylo vše připraveno. Pak už zbývalo jen čekat na nějaké týmy, které by si s námi chtěly zahrát. Zatímco pánové obíhali park, já vymýšlela strategii, pomáhala vymýšlet otázky... a hlídala Toníka. Krmila Toníka. Řvala na Toníka jako tur, když se nám snažil rozškubnout klíčový dvojhex vejpůl. (Jo, kazit hru matce nevyspalé už na startu se fakt nevyplácí.) Poslouchala řev Toníka. Brala mu nůžky. Brala mu druhé nůžky. Psycho. Nebo vlastně normální odpoledne na mateřské dovolené.

Příjemná změna oproti loňsku byla, že batole narozdíl od mimina vidí z kočárku ven, a tudíž se na přesunech nenudí a neřve. Takže když jsme vyluštili zvířátkovou šifru (kdybych tak uměla nakreslit taky takhle krásného páva, to bych ale byla šťastná) a vydali se zakašlat k miminům na vysílači, byl od něj pokoj. Jen kdyby ta další šifra nebyla tak snadná, že se na stanovišti nestihl ani proběhnout... a podobné to bylo i dál. Sluneční šifru jsme vyzvedli na hřišti, uhozené stometrové pravidlo tentokrát vědomě ignorujeme, protože Toník už nějaké hřiště nutně potřebuje. Tým zalézá aspoň na nejodlehlejší lavičku, já houpu těsně vedle stanoviště, ale bohužel jen pár minut, šifra je snadná. Řev.

Obloha začíná vypadat nevesele, s kompletní trojkou proto zalézáme do nedaleké kavárny. Nějak to tak skládáme u čaje a pořád to vypadá divně, pak se ale někomu podaří parádní čtverec. I přichází matějčík s nápadem složit z toho ještě jeden tvar a střídat. Venku mezitím spadlo pár kapek. Část týmu mizí pro čtyřku, část dopíjí čaj, já si užívám svobody - Toník se přidal k bandě holčiček hrajících si v jiné části kavárny a jejich maminky ho ochotně hlídají. Dokonce mi to umožnilo i krátké luštění.

Sotva jsme vyrazili za předvojem, přichází SMS s šifrou. Řešení se okamžitě noří z kolektivního vědomí na obou stranách, scházíme se tedy u přenosového vozu Bedny, fasujeme šifru a hlavolam. Šifra vypadá, že dá nějakou práci, usedáme s ní tedy v parčíku u Muzea, kde batoleti hrozí o něco menší nebezpečí než na ulici.

Spojujeme slova, ke kterým lze přiřadit společná přídavná jména, Jirka zatím postupně ovládá kompletně hlavolam. Práce je okořeněná neustálým naháněním Toníka, který se snaží rochnit v kalužích a skrz křoví zdrhat kamsi do neznáma. Někdy mezi tím vším padá i myšlenka, že dosud nevyužité křížky jsou středy kružnic. Pak už si všímáme zajímavých trojmezí a posléze i stejně velkých kružnic. Na brzdu lodi koukám jak tele na nová vrata, ale posléze doluštěný obchodní dům vše vysvětluje. Vyrážíme ke Kotvě.

Tedy jen někteří. Toník už se vážně potřebuje vyřádit, takže většina týmu uhání Rybnou na hřiště Za Haštalem, zatímco zbytek má za úkol šifru ukořistit a donést. U brány hřiště přichází telefonát, že je potřeba řešit na místě. Grrrr. To nás tedy Bednáři dostali poprvé.

Zůstávám sama s Toníkem na opuštěném hřišti (už je půl osmé) mezi kalužemi a hromadou hraček, ostatní odcházejí ke Kotvě. Pozoruju ho, jak spokejeně křižuje prostorem na nalezeném odrážedle a nemajíc co luštit, filosofuju nad tím, jaká tahle Bedna asi bude. Co se dá z dosavadního průběhu poznat o tom, jaký bude zbytek? Dochází mi, že tohle vypadá na návrat k tomu, čemu já říkám "stará dobrá Bedna" z časů, kdy jsem ji začínala chodit. Volám týmu a chci mu oznámit, že jsem právě analýzou předchozích Beden dospěla k závěru, že nás čeká přesun přes půl Prahy kdoví kam.

MJ zvedá telefon a jak ve zpomaleném filmu se současně odehrávají dvě věci. Tým dolušťuje šifru, a než se stíhám svěřit se svou geniální myšlenkou, slyším slova Barrandov. Toník mezitím využívá toho, že nedávám pozor a vjíždí doprostřed obří, značně hluboké louže. Vzápětí klouže, padá a řve. Mokrý komplet od bot po límec, včetně prádla, bláto i ve vlasech. Náhradní oblečení u táty v batohu. Pokládám ho na pláštěnku, aby si nenamočil fusak a sprintujeme mezi turisty kosmickou rychlostí.

Proces přeměny mokrého dítěte v nahé dítě a suché dítě (v náhradních, zcela nevyhovujících botech, v kterých padá, a které padají jemu) probíhá rychle, Jirka a Vojta už jsou ale dávno v dýmu, na cestě pro další šifru. Tak se stane, že minutu před příjezdem busu, který by nás dovezl za nimi, volají, že to skoro ani nebyla šifra, a vydávají nové souřadnice. Jsem otrávená, přicházím už o druhou šifru v řadě, a z těch předchozích jsem leckdy taky moc neměla. Sakryš, Bednáři, proč se dneska tak míjíme?

Na dalším stanovišti nás zdánlivě dohání Pomocná ƨ̌kola. Radost máme ale jen chvíli, ukázalo se, že náhodou narazili na osmé stanoviště při hledání sedmého, a tak teď čekají na spojku vracející se pro předchozí šifru. Tomu říkám navigace! Z čeho mám ale radost doopravdy, poblíž stanoviště je oplocené hřiště, a dokonce i volná lavička. Jupí! Díky tomu se můžu konečně zabrat do luštění, pokud tedy Toník zrovna úspěšně nehackuje vrátka, nebo nám nebere hlavolam z ruky s nedávno objeveným slovem "moje!" Nápad máme rychle, provedení už je trochu horší, a to i přesto, že tvary máme připravené a matějčík ví nějakým zázračným způsobem, z kterého obrázku je potřeba složit jaký tvar. Děsná piplačka, vlastně mi přijde příjemnější i jít se věnovat pokaděné plíně než skládat tohle.

Míříme na další stanoviště. Lesík, bahno, kořeny, tma. Za námi nějaký tým komentuje, že tady by tedy chtěli mít kočárek. Vojta jim ho obratem nabízí, vypadají překvapeně. Ha, ha. Ze tmy se ale začínají nořit varovné nápisy a smích nás brzy přejde. Nekonečné strmé schodiště, které se viklá. Nikde žádné místo pro odpočinek, vedle schodů výkop. Pánové se úkolu chopili statečně a i Toník pochopil, že jde do tuhého a výjimečně seděl v klidu celou tu strašnou štreku dolů. Jdu a mám fakt strach. Mám co dělat, abych se nevymlátila sama, co teprve oni. Přenášení prázdného kočárku přes výkop a ohradu už je prý jen bonbónek, šifru luštíme na stojáka. Stejně tak vedle sedící Prahory, které nesly svůj kříž, vlastně kočárek s námi. Stíhám ještě vyzvědět, že volali orgům, a že tohle prý nebylo to nejhorší, co kočárkové týmy potká. Láteřím, ale stejně musíme zase dál. Tahle šifrovačka by se měla jmenovat Blátem.

Když procházíme kolem minizoo, zastavuje nás Jirka, ať vylezeme na schody u ohrady a posvítíme si za plot. Ve tmě na nás svítí desítky očí, noční džungle, nejmagičtější zážitek hry. Kdo tam asi spal, daňci? U kostela, kde už měly stanoviště všechny šifrovačky, kupodivu není obsazená lavička na vyhlídce. Nasáváme noční atmosféru Prahy, Toník spinká jako batolátko a pohráváme si s šifrou jako kočka s myší. Pomalu, ale jistě. Vede nás sama. Radost nám kalí jen fakt, že jak čas postupuje, tak se kolem nás podezřele často začínají ometat týmy, co neumějí číst upřesnítka. Nezbývá tedy než honem doluštit šifru (matějčík zas předvádí věštění v přímém přenosu), ujasnit si, že fakt nejedeme na Žižkov, zapózovat fotografovi s šifrou na vyhlídce a vydat se dál. To krásné místo nám moc pomohlo, kdybychom seděli v nějaké vlhké jámě jako většina týmů, kolem kterých odcházíme, seděli jsme tam ještě teď.

U krásné vápenky (někdy tam musím ve dne!) si sedáme u cesty, Jirka s matějčíkem nezávislými postupy (dělají totéž, říkají tomu zcela jinak) nacházejí řešení, já zatím koukám do mapy. Je mi jasné, že nemůžeme jít jinam než do Slivence. Mám pravdu, ale to, že tam nedostaneme šifru (protože pro ni musíme až do Lochkova) mě překvapuje. Oklikou s kočárkem přesun na šest kiláků, zatrolení Bednáři. Nakonec raději čekáme ve Slivenci půl hodiny na autobus a předlušťujeme čtrnáctku. Vyplatilo se to.

Drahokamové ulice ve dvanáctce poznáváme hned, spoustu dalších taky, ale stejně nám trvá dobrou hodinu, než se proluštíme ke správnému principu. Daří se nám i krásné chybné řešení, které určitě někdy použijeme. Slavičí údolí? To znamená kilák mokrou trávou? Nikdy. Posíláme tam Jirku, cestu tam a zpět zvládá do deseti minut, a tak u věže luštíme šifru, která je pro mě vrcholem hry.

Duhové Bedny si všímám hned, pak už ale žádné nápady nemám. Naštěstí je má matějčík. Nejprve si s Martinem všímají, že tvary, co mají barvu jako N, nikdy nemají plochu větší než 14 čtverců. To je podezřelé, ale pořád jsme mimo. Pak ovšem matějčík s výrazem znalce gematrie dodává, že součet slova Bedna je 26. Nevěříme, třikrát přepočítáváme, ale přečíst řešení už je pak dílem okamžiku. Kdyby nás nečekala strašlivá kočárkooklika, snad bychom tu i výrazněji stáhli pořadí.

Čtrnáctku máme vymyšlenou, stačí tedy jen někoho poslat na skály a můžeme vyrazit. Jak to bude dál je jasné už předem, jinam než do Kosoře se jít nedá, a z Kosoře jinam než zpět do Radotína taky ne. Vlečeme se po asfaltce, horští kozlové s šifrou nám naštěstí běží naproti. Toníček vstává, spal od jedenácti do pěti, to bude náladička!

Sedíme na cestě, já objímám vláčné dítě, pánové zkoušejí různé magické operace. Že ty zlomky jsou divné, a že jsou všechny vždy o chlup větší než 1/n, je vidět snadno. Ovšem když je Jirka upraví na součet dvou zlomků, z nichž jeden má vždy ve jmenovateli písmenko v ASCII, vrtá mi hlavou, co hulí, a co hulí orgové. No hlavně že mají všichni stejný materiál.

Konzultace s mapou probíhá asi následovně: "Půjdeme tudy ke hřbitovu, 220 metrů je fakt kousek." "No jo, ale aby nebyly i výškové!"

Takže nakonec kráčíme šílenou rozblácenou strmou lesní cestou a náš kočárek zas jednou testuje své limity. Neměli bychom výrobci navrhnout, aby do nabídky zařadili i model s pásy? Dohledávka je taky náročná, už toho začínám mít pomalu dost. Náladu mi zlepšuje jen fakt, že první slovo další šifry zní CÍL.

Že máme tu čest s mřížkou na toru tušíme od začátku (Martin takovou chtěl už dávno udělat, ale zavrhl ji právě kvůli nutnosti zkoušet postupně všechny posuny), nicméně konkrétní způsob čtení nám uniká. Začínáme s autorskou sítí 8x8, ale Martin postupně omylem vyloučil všechny posuny. Vojta s matějčíkem to zachraňují vlastním výtvorem 4x16, z kterého už se to skoro dá přečíst. Text je místy trochu divný, tak si ještě lámeme hlavu, jestli v tom máme bug my nebo orgové, ale nakonec nad tím máváme rukou. Kam máme jít je zřejmé i z mírně polámané věty. Navíc Toníček už pomalu přestává být zvladatelný, na pravidlo o tom, že sám nikdy nesmí slézt z obrubníku, už jsem dávno rezignovala, auto neprojelo ani jedno.

Na cestě do ptačí budovy míjíme další dva kočárky, pak už stačí jen projít pár křižovatek a hurá, zvoníme na Bednu. V tělocvičně už jsou dávno Přizdisráči (momentálně spíš Uprostředspáči), jídlo, orgové... a taky cílové aktivita. Samozřejmě hlavolam. Ostatní skládají, zatímco já zase bojuju s "moje, moje" za vydatné asistence orgů, kteří nabízejí další hlavolamy na hraní. Ovšem Toník je chytré dítě a ví, které jsou ty opravdové skrývající cílové heslo. Ve skutečnosti skryté ve startovních instrukcích, které na začátku Jirka četl tak pečlivě, že si to pamatuje. A je to.

Druhé místo. Asi hodinu a půl zůstáváme v cíli, ale Toník řádí jak černá ruka a přestože orgové nám ho hlídají na velké trampolíně, je jasné, že do vyhlášení nemáme šanci vydržet. Takže jsme si ani v cíli nakonec skoro s nikým nepopovídali.

Šli jsme letos s cílem vyhrát Bednu. A zase nám to přání nevyšlo. Jediný, kdo vyhrál, byl Toník coby první dítě v cíli. A tak nám nezbývá, než následující rok závistivě hledět na jeho parádní tričko... na druhou stranu, my máme šanci zase za rok, ale Toníkova bednářská kariéra bude pokračovat nejdřív za nějakých sedmnáct let. Protože jít zas na Bednu s kočárkem? To teda určitě!

Ahoj na Po škole! :)

Emo Party

Kam se matějčík hrabe...

Dala bych půl princezny a království tomu, kdo by mi řekl, z čeho mě pořád bolí hlava. Něco už jsem odhalila (pohříchu především věci, s kterými nic nenadělám, jako je třeba změna počasí), ale většinou nevím. Kamarádka nedávno objevila domácí test intolerance potravin a pochvalovala si ho, tak jsem se začala pomalu odhodlávat do toho vrazit majlant. Jediná mnou zatím objevená prevence migrény, totiž těhotenství, nejde příliš dohromady s rozlohou našeho bytu a délkou mých nervů.

S dalším kamarádem jsme se posléze navzájem vyhecovali k tomu, že jsme dvě balení testu koupili a naplánovali na dnešek testovací party. Rozbalili jsme krabičky a začali číst návod. Test vyžadoval píchnout se lancetou do prstu a nabrat do kapiláry krev. Lancety byly jednorázové, proto byly v balení dvě, kdyby se to náhodou nepovedlo.

Netušíc zradu jsem natřela prst dezinfekcí, píchla, začala nabírat... a dřív než jsem se dostala do čtvrtiny trubičky, začala se ranka zavírat, krev přestávala téct, v kapiláře se začaly dělat bubliny... takže vše umýt a znova. Tentokrát už jsem s prsty cvičila, masírovala, vypila asi čtyři sklenice vody a vůbec oprašovala všechny finty, o kterých jsem kdy slyšela. Druhé píchnutí mi umožnilo naplnit trubičku do poloviny, ale pak se i v ní krev začala srážet. Grrr. Kamarád se mezitím marně snažil o totéž s velmi podobnými výsledky.

Tím nám přibalené lancety došly, ale naštěstí jsem měla doma ještě slušnou zásobu z doby, kdy jsem si v těhotenství měřila cukr. O asi tak sto osmnáct děr do prstu později se spoustou krve všude, jen ne v kapiláře, nám došlo, že emo party se sice rozjela slušně, ale s testem nepohneme. Co dál? Asi by to chtělo nasadit těžší kalibr.

Kamarád sedl na kolo a vyrazil do lékárny shánět sterilní jehly. Byl pryč podezřele dlouho, ale s Toníčkem, který se zrovna učí chodit, jsem ani neměla čas se začít divit. Byla bych měla čemu.

Poté, co dorazil do první lékárny (matfyzáka s dlouhými rozcuchanými vlasy neznalý snadno zamění za úplně jinou existenci) a s širokým úsměvem žádal o jehly, se dočkal jen vyplašeného "to vůbec nevedeme." Jakž takž uspěl až o dvě lékárny dál. Měli ale jen dvě velikosti, dlouhé a tlusté jako ty, kterými se bere krev na transfuzce, a nebo tenké a krátké. Tak přinesl ty krátké.

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč narkomani recyklují jehly, když jehla stojí korunu, zatímco dávka čehokoliv minimálně stokoruny. Je to prosté, jako se vším ostatním. V lékárnách nemají jehly, v drogeriích běžné chemikálie, v supermarketu jedlé jídlo...

Ani jednomu se nám nedařilo získat dost krve, i když se jehla zapíchla pořádně hluboko. První kapka byla slušná, ale na zaplnění trubičky by takových bylo potřeba tak deset. A po dvou to přestane téct a než se člověk píchne víckrát, tak se srazí. Ta naše těla fungují fakt dobře.

Po tomhle kamarád usoudil, že na odběru krve z žíly nemůže být nic těžkého, že to snad výsledky testu moc nezkreslí a jako správný emo si bez váhání zabodl jehlu kamsi do loketní jamky. Teklo to krásně. V půlce kapiláry se ucpala ta tenká jehla.

No a tady jsme to vzdali. Jsem o dva tisíce lehčí, prsty mám rozpíchané tak, že i psaní blogu bolí a pořád nevím, jestli si na nějaké jídlo moje tělo tvoří protilátky. Ale nevzdávám se. Příště zkusíme větší jehly a to by v tom byl čert, aby se to nepovedlo...

O googlovacích šifrách

Člověk (a ani organizátor šifrovačky) se nikdy nezavděčí všem, ale jestli existuje kategorie šifer na terénních šifrovačkách všeobecně neoblíbených, tak do ní jistě patří šifry googlovací. Co je to taková googlovací šifra? Ehm... no, to je právě ten problém.

Když někdo chce vyrobit nějakou šifru, má několik možností. Například může použít nějakou vlasnost něčeho, které si lze přímo všimnout. Takové šifry bývají nejhezčí, ale za jejich "aha efekt" se obvykle platí tím, že luštící buď dostane správný nápad a nebo má smůlu. Šifrovačka složená jen z takových šifer by byl můj sen, ale kde brát a nekrást? Potkat takovou šifru víckrát než jednou za šifrovačku je radost.

Další možností je nějaká volná variace na známé téma. Stokrát vyvařené okoukané principy (setřiď to, rozděl to, spočítej frekvenčku a použij jedinou zajímavou vlastnost, dokresli chybějící objekty...) schované v novém obale potkáme téměř kdekoliv tam, kde mají orgové v úmyslu zařadit lehkou šifru.

Potom tu máme pomůckové šifry. Ty se luští tak, že člověk kouká do šifry a hledá nějakou strukturu. Vidím tam mřížku 2*3? To bude Braille. Nějaké úhly? Semafor. Cosi co připomíná trojkovou soustavu? Polský kříž, perverzní to zápis trojkové soustavy. Blé. Tohle mě osobně fakt nebaví a je jen málo šifer používajících pomůcková kódování, které se výše popsanému vymykají. Blahoslavení orgové Bedny, kteří se letos dokázali této kategorie zcela vzdát.

A nakonec zbývají šifry nutící hráče používat "obecné znalosti," ať už to znamená cokoliv. Šifra může po hráči chtít, aby se orientoval v jízdním řádu nebo kalendáři (to nebývá kontroverzní, zato už se to pomalu slévá s předminulou kategorií), věděl věci vyučované na základní škole (tady už začínají někteří lidé pomalu nadávat), pamatoval si aspoň něco ze střední (to už si teda orgové dovolili) a nebo věděl, co je to čtyřrozměrný simplex (to už si teda orgové Bedny tuším loni fakt dovolili :)). Pokud se v týmu nenajde nikdo, kdo zná požadované (a zároveň je jasné, že je třeba to znát - to není úplná samozřejmost), stává se z šifry využívající obecných znalostí rázem "googlovací šifra" a hráči nadávají.

Problém je v tom, že hranice je nejasná. A my jsme všichni čím dál línější si pamatovat věci, které přece tak snadno vygooglíme... a tak googlíme a nadáváme na šifry. Místo abychom vzpomínali na písničky, které nám maminka zpívala. Na knihy, o kterých jsme se učili v literatuře, když už jsme byli líní je číst. Na údaje ze zeměpisu, lingvistiky, matematiky... na spoustu krásných věcí, kterým bychom se mohli věnovat, namísto abychom třeba surfovali po webu a updatovali status na své oblíbené sociální síti. Nebo psali pochybné blogy. :)

Osobně si myslím, že chyba není v googlovacích šifrách, ale v nás. Vlastně si myslím, že nic takového jako googlovací šifry na terénních šifrovačkách snad ani neexistuje - ještě jsem vlastně asi na šifrovačce nepotkala takovou, u které bych se nestyděla, že nevím a musím použít google. Vypadá to, že organizátoři šifrovaček, na které chodím, většinou zvládají odhadovat svou cílovou skupinu a její možnosti docela dobře.

Nevědět, která evropská země má jakou vlajku, kde na Zemi je které město a o čem byla ta a ta profláknutá knížka je vlastně docela ostuda. A přijít o tu profláknutou knížku (nebo o film odehrávající se v onom městě) je vlastně docela škoda. Proč pomalu ztrácíme zájem o svět kolem sebe a nahrazujeme jej nesmysly? Nevím, ale rozhodla jsem se, že přestanu nadávat na googlovací šifry a místo toho se budu snažit se sebou něco udělat, abych příště ten Google nepotřebovala. A co vy?

Pomocná škola a Bedna 2013

Je to vůbec možné? Já jsem fakt jen tak vynechala reportáže ze dvou Beden? A dá se to vůbec nějak napravit?

Napravit se to asi nedá, ale to podstatné - totiž že jsme loni i předloni jako obvykle špatně zformulovali svá přání a jako obvykle jsme ani jednou Bednu nedošli, budiž řečeno. Letos to dopadlo jinak, ale jak se dá čekat, happyend se stejně nekonal.

Letošní Bednu jsme šli v šesti lidech. Nebyl v tom žádný podfuk a ta šestá hlava nám moc nepomohla, spíš naopak. Sedmiměsíční miminko s luštěním nepomůže, i kdyby mu to pravidla hry dovolila, zato však na úkor šifer chce být krmeno, baveno a jinak obskakováno. Ještě mnohem zhoubnější vliv na schopnost týmu dojít Bednu pak má vedlejší účinek přítomnosti miminka, totiž maminčina laktační demence. Cože, vy jste ještě neslyšeli o laktační demenci? Škoda mluvit, pohovořte si s nějakou maminkou, co kojí miminko, a uvidíte sami.

Start jsme si tentokrát náramně užili. Potkali jsme spoustu známých a mudrovali nad divnými názvy týmů na obálkách. Toníček vyspával, nabíral síly na to, aby se mohl v okamžiku startu probudit, a pak to táhnout až do noci a rozptylovat rodiče, co nejdéle to půjde. Probuzení zvládl téměř na minutu přesně, takže do startovní šifry jsem koukala s miminem kojeným na stojáka. Víc než koukání se nekonalo, zbytek týmu bleskově oběhl pár lidí v okolí, přinesl první šifru z kolečka, kterou jsme vyluštili pomocí kolektivního šilhání, a když bylo mládě konečně po svačince, nezbylo, než ho naložit do kočáru a za ohlušujícího řevu vyrazit na Petrské náměstí. (Naše miminko nesnáší kočárek a nespí-li, touží býti nošeno. Toto přání je ale těžké mu splnit, když se člověk snaží přesouvat maximální rychlostí a přitom stejně musí tlačit ten kočárek.)

Cestou jsem přemýšlela jen o tom, jestli jdeme dost v čele na to, aby na nás na místě zbyla lavička. Tohle přání se mi splnilo, takže jsem si mohla posadit řvoucí šelmu na klín, tím ji proměnit v rozkošné miminečko a začít luštit. První frekvenčka, proč je tam všechno v sudém počtu? Sedíme tam podezřele dlouho a pořád nic. Jirka scrabblí řešení z poloviny písmen a hlásí, že vyráží. Za MJova hlasitého láteření (copak si nepamatujeme na loňské ministerstvo?) se všichni odebíráme na tramvaj do Karlína, miminko na zádech se nespokojeně ošívá. Má smůlu, s osmikilovým báglem na břiše jsem schopná se pohybovat tak rychlostí ožralého lenochoda. V tramvaji jsme zjistili i jak se ta šifra má řešit, MJe to ale moc nepotěšilo. Narozdíl od ostatních chodí totiž luštit šifry, a ne obíhat stanoviště. (To se ale všichni mají. Já zatím neluštím ani neobíhám, ale jenom uklidňuju mládě a lehce přicmrndávám.)

V Karlíně kojím, přebaluju a než se vůbec dostanu k šifře, někdo z ní udělá skládačku, která nás posílá na Kostnické náměstí. Lipany, ach, vy Lipany! Získáváme kompletní sadu hexů. Další frekvenčka. Najít, co chybí je hračka a pokud jde o polohu dalšího stanoviště, s Žižkou si na nás nikdo nepřijde. Při přesunu na stanoviště kontrolujeme šibenice.

Pod Žižkou vyndávám z kočárku ječící šelmu (už jsem ho jednou před měsícem na ten kopec na břiše vlekla a stačilo), koukám na šifru, navrhuju použít hexy a zbytek už zase jen letmo sleduju během péče o blaho roztomilého miminečka. (Říkala jsem ječící šelmu? To není možné. Vždyť je to tak rozkošné děťátko, a jak se krásně směje!)

Krátký, pohodlný přesun a další šifra, kalendář. Máme to celkem rychle, dolušťování ale zabere ještě pár minut. Přemýšlíme, jak nám Bednáři mohli dát tak hloupou, nudnou šifru. Proč? Vždyť je to jasné jak facka! Oni nám potřebovali dát pořadí písmen v abecedě! Jirka coby týmový byrokrat ji před odchodem pečlivě kompletuje, i když pro nalezení dalšího stanoviště to není potřeba. O pár stanovišť dál ji přepisuje lihovkou na pomůcku, to se nám pak bude luštit třináctka!

Šestku jsem neviděla vůbec, než se pomalejší část týmu dostala na místo, ti rychlejší už měli doluštěno. Fňuk. Jak jsem ale později zjistila, o moc jsem nepřišla, to opravdu byla šifra pro mimina. A oni ji miminu nenechali!

Při přesunu na sedmičku mládě vytuhlo, takže jsem se konečně mohla pustit do luštění jako za mlada. Najít nějaká synonyma se přímo nabízí, ale co z toho? Koukám, kde jsou nějaká, co vyjdou dost jednozačně a říkám "scházím pohlavní" a Vojta se už jen chechtá. Depo nám dalo trochu práce, ale zjevně jsme tu předběhli dost lidí. Je ta Bedna letos nějaká lehká, tohle byla skoro první šifra, co nebyla vidět na první pohled.

Krátce po příchodu na stanoviště se bohužel z kočárku zase začal ozývat řev. Poblíž luštící Ústřední topení s sebou taky mělo kočárek, ale z něj se linulo jen ospalé ticho. Záviděla jsem jim. Povídali, že děti na šifrovačce, to znají, ale tygra?

MJ se věnoval pacifikování šelmy, já se vydala po naprosto slepé cestě k řešení nevedoucí, ostatní ale brzy dostali správný nápad. Tak jsem jim aspoň pomohla přebírat kartičky. A mládě v tramvaji už doopravdy usnulo!

Umístit devítku k Mekáči byl geniální počin. Zvlášť proto, že se dalo sedět venku. Kočárek s miminkem, večeře, šifra, která vypadá že půjde... stačí jen přijít na to, jak se ty zpropadené patvary otáčejí a vyměňují. Jo, kdyby. Ze zoufalství zkoušíme i scrabblit, ale možností je moc, takže nakonec matějčíkovi nezbude než přijít na autorské řešení. Tahle se mi fakt líbila!

Desítka je průchoďák, obrázky pěkné, ale jinak tedy nuda. Co to je? Být na jedenáctce před půlnocí, to je nějaké podezřelé.

Jedenáctka nás nějaký čas zdržela. Že máme v ruce dva úplňáky na čtyřech vrcholech (časem se ukáže, že dívat se na ně jako na čtyřstěn je výrazně užitečnější) vidíme hned, že Xka věští mřížku je taky jasné, i ten nápis vidíme... ale vyrazit z toho řešení je i tak masakr. Jediný, komu se daří se dostat až na konec, je matějčík, ale leze to z něj jak z chlupaté deky. Že nás ani nenapadlo si to slepit?

Další šifra sice zdržela spoustu lidí, ale nám z určitých důvodů, které nesmíme ani naznačovat, přijde velice snadná. Na třináctku tak dorážíme přibližně šestí. Ještě nikdo neodešel, ale my se nebojíme. Tečky, které vypadají jak děrná páska, to prostě musí být nějaká binárka, co jiného taky? Nic rozumného nás nenapadá, ale Jirka se nevzdává a správné pořadí bitů prostě vyscrabblí. Odcházíme druzí, před námi je jen Seš-lost s náskokem 15 minut. To je tak nadějné!

Jo, kdyby. Na čtrnátce zkoušíme asi tak nekonečně mnoho věcí, objevujeme krásné opísmenkování kartiček, které se nikdy nepoužije, ale ten správný nápad nám uniká dlouho. Víc než čtyři hodiny. Týmy, které přijdou a za 15 minut zase odejdou se množí, frustrace narůstá. Vždyť pořád zkoušíme dělat celkem rozumné věci, tak jak to? Nakonec jsme se k tomu správnému nápadu propracovali, chlapi vzali kočárek a hurá ze schodů. Patnáctku MJ čte, sotva ji vzal do ruky, a tak nám nezbývá, než poněkud zmateně (Co zas tohle bylo? Šifra nebo vtip?) vyrazit do cíle. Nebýt toho, že se naše myšlenkové pochody na čtrnáctce nebyly schopné protnout s orgovskými proklatě dlouho, mohli jsme tam klidně být i první. Místo toho jsou tam davy a vypadá to, že letos Bednu dojde každá kočka i naběračka. Vopruz.

Čekáme frontu na cílovou aktivitu, Toníček se mezitím probouzí, tak jde luštit s námi. Ihned čteme ze zdi slovo "morseovka," a pak trávíme spoustu času hledáním té morseovky. Až v druhé patnáctiminutovce, když se org přijde ujistit, že jsme dostali správné instrukce, nám to dochází. No nejsme hloupí?

A tak jsme jako jedenáctí konečně došli Bednu. Euforie? Nekonala se, a jestli, tak při odchodu ze čtrnáctky, rozhodně ne v cíli, to už byla jen povinnost, pakárna. Splněný sen? Kdyby. Byla jsem na Bedně podesáté, z toho podeváté s Pomocnou školou a ambicemi to dát, ale takhle jsem si to nepředstavovala. Zbytek týmu to vidí podobně, nikomu se ani nechce čekat na vyhlášení.

Každopádně to byla moc pěkná a povedená Bedna. Letošní pojetí nám fakt sedlo, Brailly a polské kříže určitá část týmu nesnáší (ti ostatní ale zvládají generovat takto založené šifry pro Po škole i bez nás) a nemuset je pořád v něčem hledat bylo fakt velice osvěžující. Jen tak dál.

A nádavkem se nám zas jednou dostalo ponaučení o tom, že člověk zkrátka nikdy není spokojený. Má pocit, že až dostane to, co chce, tak ta spokojenost konečně přijde... a když to konečně dostane, zjistí, že mu vlastně chybí ještě támhleto. A tak to začne shánět, a když to sežene, tak...

Ale ne, houbeles. Příště prostě dojdeme první, a pak už budeme navěky blažení!

Návod na mimino

Posledních pár generací je u nás zvykem, že když ženská zjistí, že čeká dítě, začne se shánět po literatuře. Přečte si knihu od vynikajícího odborníka (co na tom, že je to nejspíš chlap teoretik), a pak se snaží naučené aplikovat v praxi. Pokud má ona i její mimino rozum, stejně je nakonec všechno jinak.

Tak přesně takhle jsem na to nešla. Jako samice druhu homo sapiens přece musím vědět, jak se starat o mimino, i když si o tom nepřečtu tunu chytrých knížek, jinak by lidstvo už dávno vyhynulo, ne?

Nikdy jsem nebyla mateřský typ. Malé děti mě nechávaly chladnou, řvoucí malé děti mi lezly na nervy. Vždycky jsem dávala přednost počítačům. Ale čas utíká, důchod nebude, a koneckonců, s vlastním to přece musí být jiné.

Je obecně známo, že když samici po porodu odnesete mládě, když jí ho vrátíte, nejspíš se o něj odmítne starat. Není důvod se domnívat, že by tohle nemělo význam i u lidí - sice jsme chytří a co nezvládne příroda, to jakž takž napravíme rozumem, ale to se pak asi neobejdeme bez těch chytrých knížek a možná i léků na poporodní depresi. Dá se čekat, že když se do té hormonální bouře po porodu nebude zasahovat, samice si s mládětem docela dobře poradí sama i bez manuálu. (O tom, že to tak skutečně funguje, ostatně nedávno moc pěkná knížka vyšla. Ještě lepší než číst si o tom je ale vyzkoušet si to na vlastní kůži.)

Takže místo abych věnovala v těhotenství veškerou energii výběru výbavičky ve správné barvě a pečlivému studiu knížek typu Péče o dítě, tak jsem vydávala SLERT, vysvětlovala Dharmu v našem buddhistickém centru (většinu té doby, co jsem vůbec nepsala blog, jsem byla zašitá v Německu nebo ve Francii a studovala buddhismus) a řešila, jak porodit dítě, aniž by do mě chtěl někdo píchat, šťouchat, stříhat, odnášet mimino umýt a šup do inkubátoru, jen co vyleze na ten boží svět.

V civilizovaných zemích je zvykem nechat zdravou ženu normálně porodit pod dozorem porodní asistentky, do ničeho se nemontovat (tohle krásně popisuje Michal Ludvig u kiwiáků), narozené dítě plácnout mámě na břicho a nechat v klidu působit přírodu.

U nás je zvykem (každý den vyjde nejmíň jeden porodní deníček popisující něco takového třeba na emiminu) ženskou položit na záda, propichovat vaky blan, kapat oxytocin, skákat jí po břiše, nastřihnout, dítě jí nechat přinejlepším dvě minuty, a pak je přinést často až za několik hodin. Ubránit se tomu znamená vybírat si porodnici velice pečlivě, připravit se jak do boje a mít s sebou někoho, kdo ten boj nevzdá, až na něj rodička nebude mít sílu. Poslouchala jsem další a další neveselé příběhy a lámala si hlavu, jak to provedeme.

Dlouhý příběh zkraťme - nakonec jsem dostala číslo na skvělou porodní asistentku z Neratovic, které naštěstí máme nějakých 15 km od domu. S trochou štěstí (neměl službu žádný doktor, který by měl potřebu věci řešit) a s trochou trpělivosti (do porodnice je třeba jet co nejpozději to jde, aby nikdo neměl potřebu tvrdit, že porod nepostupuje, a začít to řešit) to vyšlo báječně. (Téměř kdekoliv jinde bychom asi, vzhledem k tomu, jak to nakonec probíhalo pomaličku, dopadli o hodně hůř.) A pak už jen pěkně přitulit a tulit, a tulit, a tulit... (Kupodivu mě ještě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že ve většině porodnic nechtějí nechat mimina spát s mámami v posteli.)

No a ono se ukázalo všechno samo. Dětská postýlka? Ha ha, slouží jako sklad věcí na přebalování. Kočárek? Pro tatínka a babičku se hodí, ale v šátku to jde i bez řevu. Kojení po třech hodinách? Proboha, kdo to vymyslel? Když má hlad, tak si řekne, a jak krásně přibírá. My přece taky jíme, když máme hlad. Koupání? Nejlepší je to s mámou a s tátou ve vaně. Režimek? Od začátku chodíme spát spolu kolem jedenácté a spíme v klidu až do rána. (Když chce napít, vzbudí mě tím, že se sápe po prsu, dostane ho, a já se ani nemusím úplně probudit.)

Když už fakt nevím, stačí se zamyslet, jak by se to líbilo mně. Balit zadek do igelitu? Fujtajksl, sobě bych to neudělala. (Naše nejoblíbenější plínky jsou Anavy.) Nosit mimino zavěšené za rozkrok v nějaké takovéhle strašné moderní věci? Blé, sama bych si na popruhu nehověla, i kdyby mi ortoped říkal, jak je to zdravé. A motat šátek zas nedá tolik práce, když to člověk dělá čtyřikrát denně, naučí se rychle. Za odměnu může doma i venku dělat, skoro všechno, co se mu zamane, a bez řevu. Třeba sedět u počítače a datlit blog. (Je teda fakt potřeba kvalitní šátek. My jsme si nechali dobře poradit a koupili ukrutně drahé Indio, ale když už fakt hodně potřeboval vyprat, nechtěla jsem utrácet další majlant za druhý a koupila Šanami. Ó já, ó selúša... je to neuvěřitelný rozdíl. Ještě, že to schne celkem rychle.)

No a dneska máme za sebou právě tři měsíce a zatím všechno výtečně klape, tak si myslím, že nastal čas se podělit o funkční přístup. Pravda, když člověk dělá věci tak, jak se líbí miminku a jemu, celkem nutně skončí jako alternativní poděs, ale tím je prostě třeba nenechat se zmást.

Manuály jsou pro blbce, a to, co se v nich dočteme, bývá často úplně špatně, a nebo aspoň horší, než co vymyslíme sami. A neplatí to jenom pro ty počítače.

Pomocná škola a Bedna 2010

Mám napsat reportáž o tom, jak jsme nevyzráli na novou Bednu? A nebo mám jít raději spát?

Loni jsme si naplánovali, že dojdeme do cíle Bedny. Stalo se. Letos jsme se snažili v programu pro mysl zalátat i tu poslední nenápadnou díru, leč ani se zdrojákem "letos dojdeme úspěšně" se nám nezadařilo. V cíli jsme se sice nečekaně octli u přejímky hlavolamů, ale mám pocit, že tu na svůj suvenýr z Bedny koukám trochu neprávem... ač jsme na tom podobně jako ostatní nejúspěšnější týmy.

Letošní Bedna pro nás byla neobyčejně zábavná, napínavá a plná zvratů. Vše začalo už na předstartu, kde jsme se u porodnice sešli s většinou spřátelených týmů a díky Jirkově okamžité akci "jeden zástupce z každého týmu ke mně!" získali neomezené množství písmenek na výměnu, takže jsme všechny běžce dorazivší z okolí velmi rychle odnaučili měnit kus za kus. Zároveň jsme si díky halabala napsaným číslům rychle všimli periody (jakto, že je 139 a 239 stejné, není to přepis? Není! A tohle taky ne...), ale co jsme nahnali na bleskovém řešení, to jsme ztratili na nešikovném pěším přesunu přes Nuselák (ale ten výhled!).

Na start jsme dorazili přibližně třicátí. Nejprve jsme dlouho hlasitě nadávali na čtyři stránky pravidel startovních aktivit, ale nakonec jsme se smířili s osudem a vydali se do víru boje. Nejvíc jsme si věřili u disciplíny Země-město, protože máme s Martinem jistou oblíbenou domácí zábavu (konkrétně hru Mám to!), která je pro tento druh klání docela dobrou průpravou. Rozdali jsme si to s Drahošovci a nutno říct, že coby tým z větší části mluvící slovensky bojovali velmi statečně.

Pokračovali jsme směrem k tiché poště, což mi přišlo, pokud jde o nápad, jako naprosto nepřekonatelná disciplína. Na první pokus jsme dostali na frak od Tuleňů masového kašpárka, kteří narozdíl od nás umějí počítat i bez křemíkových kamarádů. V další dvacetiminutovce se k nám zase přihlásili Drahošovci - soutěžit s tímto týmem v luštění sice vypadalo na ošemetnou záležitost, zároveň ale nešlo odmítnout, nejen proto, že sami jsme nebyli právě vyhledávanými soupeři. Kupodivu jsme je stihli předluštit, přestože jsme u padací šifry nepříliš mazaně rekonstruovali celý text. Dokonce došlo k humornému momentu, kdy Martin poslal dál šifru se zatrženým heslem, protože vyluštěný text nestihl dočíst.

Protože Ballma se nám nezdála být moc lákavá (jak tak čtu diskusi o patování, zachránilo nás to nejspíš před smutkem nad stavem lidstva :-)) a logické úlohy na šifrovačkách obvykle řešíme spíš programem, šli jsme se přetahovat. Děkujeme Želvonohým haplokavčatům (uf, snad si to pamatuju správně), že před námi neutekli a o to víc se stydím, že jsme nad nimi vyhráli jakožto nezačínající kontumačně. Dostali jsme morserébus, při závěrečném hvizdu jsme měli jen název a slavín. Taky jsme tam někde ztratili tu plachtu s pravidly.

Poučení? Jako jednotlivci jsme dost nepoužitelní a rychlé luštění nám taky moc nejde. Počítat binárně ale umíme i ovečky před spaním, takže druhá šifra nás moc nezdržela. (I když jsme napřed čekali grafiku, a pak jsme se neshodli s orgy na tom, která že endianita je přirozená, a která pro Tatary - mělo se to přece číst zleva doprava, ne shora dolů :-)). Než jsme se vydali dál, přemluvili jsme ještě matějčíka, který v takových situacích umí chodit (znáte někoho jiného, kdo matfyzáckou registraci úspěšně zvládá po termínu?), aby sehnal u orgů ta pravidla (nechali ho si je vyfotit), protože Jirka nám neopomněl připomínat, že Pepa byl schránčlivé povahy. Ale Pepova chvíle ještě přijde...

Na třetím stanovišti jsme si postavili stan. Tedy jenom vršek stanu, každopádně však skvělou ochranu před zimou a pohledy z okolí. Tedy, ne že by u nás bylo něco zajímavého k vidění, jen sestavené vajíčko, pak vajíčko s dírami, pak mapa vajíčka... a za dvě a půl hodiny balení stanu, na čtyřku jsme zjevně došli těsně před timeoutem.

Na čtyřce jsme se historicky ztrapnili, když jsme poslali část týmu na stanoviště, které vyšlo z textu spíš haluzí než nějak rozumně (ano, taky jsme na všechno chtěli odpovídat ne, a když to nešlo, rozvíjeli jsme ještě divočejí teorie), nakonec si ale Martin pořádně přečetl nápovědu dřív, než odjeli kamsi do pekel. Další dvě hodiny v tahu, na první tým už ztrácíme přes čtyři. Takhle že to chceme dojít?

Voláme druhé části týmu, ať se vrátí. Jen tak mimochodem nám do telefonu vysvětlují, že už jim došla ta nápověda na trojku.

Cesta přes most byla parádní. Dohledávání pětky už méně - nakonec jsme ji našli díky jinému týmu, který ji vyzvedával pár metrů od místa, kde jsme hlídali batohy průzkumné jednotce, která si nevšimla cedule v křoví. Úvaha binární strom - morseovka ale proběhla rychle. Luštili jsme na zastávce, takže jsme znajíce pouze string SNYLOH naskočili do právě projíždějící tramvaje a o zastávku dál se divili, že nejedeme do Holyně. Leč naštěstí na stanoviště vedle pěkná cesta i z Geologické, ač to tak zprvu nevypadalo. Pro spory o nejlepší trasu jsme se cestou na šestku rozdělili a scházení nám trvalo málem déle, než její řešení.

Šestka! Kdyby nebylo třináctky, budu tvrdit, že tahle LISPová šifra je to nejlepší, co jsem v posledních letech na šifrovačkách viděla. Hru na kompilátor jsme si velmi užili a některé části jako "úřad dělníků kopaček" asi jen tak nezapomenu. Jaké bylo naše potěšení, když nás navíc poslala na stanoviště důvěrně známé z Tapürů. Kdysi jsme tam tlačili kočárek do krpálu... jak vypadala sedmička vlastně ani nevím, protože nám předvoj uhnul do křoví a než jsme ho našli, bylo po ní. Přesun k Vavřincovi byl nekonečný... fňuk...

Co jsme ztratili na přesunu, to jsme nahnali na osmičce. Frekvenční analýzu udělal Martin na notebooku (zase se ten krám hodil, stejně jako vždycky, vždyť to říkám pořád), násobky tří odhalil Jirka, přečíst tělesovou úhlopříčku bez zdržování se nějakou nápovědou už bylo dílo okamžiku, celé to netrvalo déle než dvacet minut. A hurá dál.

Na devítce jsme znovu postavili stan, což nás sice uchránilo před vykosnutím, ale ne před zákysem. Ne, že by ty ztracené dvě hodiny byly úplně neplodné, matějčík konečně našel čas na všechny tři hlavolamy, ale marné diskuze nad úhly, azimuty a natočenými písmenky byly únavné. Pak ale naštěstí Vojta zase vzpomněl Pepu, takže jsme si pořídili malovaný míček a šli jsme dál. Začalo svítat. Kolem krokodýla jsme šli už za světla, ale tlamu měl tentokrát prázdnou. Náskok Tučňáků se nezmenšoval, ale už jsme aspoň byli v první desítce.

Muzeum v Prokopáku je super a takhle zrána ještě lepší, než jindy. Zdržovat se tam příliš dlouho jsme ale nemuseli - Vojta si namaloval sjednocení všech patvarů, já si všimla sítě krychle a šli jsme dál. Týmy sedící okolo na nás koukaly poněkud překvapeně, ale my na ně taky - přišlo nám to velice snadné.

Nádrž s trychtýřem u jedenáctky se nám moc líbila, vlastně nám přišlo škoda se u ní ani nezastavit, ale když do školy, tak do školy. Optimální trasa tam vedla skrz díru v plotě. Páté místo, uf.

Roboti! Jaké překvapení! Lego Mindstorms byla sice pro všechny zúčastněné premiéra, robotí bludiště ale ne, takže jsme našeho Šourálka (dvě kola vpředu, zadek tahal za sebou) naučili dojít do cíle až za dvě hodiny. Třetí místo, Alberti i Prahory za námi. Je to po té čtyřce vůbec možné?

Na dlouhatánském přesunu k nešifře 12B a na třináctku na mě přišla krize jako nikdy. Udělat ještě aspoň pár kroků na kopec se mi podařilo jen díky jednomu balení glukózových bonbónů. Takže jsem si zezačátku krásu třináctky moc neužila. Jak došlo k objevu knížky vlastně nevím, jako obvykle jsem o vše podstatné přišla během chvilek kdesi v křoví. Pak už dalo nejvíc práce najít správný tunel - kupodivu byl v té první ze třech map, co nám Bednáři dali. Něco jako kilák vzdušnou čarou. Ach.

U robotů jsme sice dostali plachtu s neuvěřitelnou úrovní detailů, navigovat se podle ní ale bylo dost naivní, protože zobrazovala lom asi tak poloviční velikosti, než byl ve skutečnosti. Obešli jsme ho prakticky celý. Cestou necestou, přes kopce, skály, pastvinu... ale nádherné stanoviště čtrnáct za to stálo. Popocatepetl se ztratil někde cestou, druhé místo. Tučnáci jsou tu někde taky, už přes čtyři hodiny.

Měli jsme hodinu a čtvrt do konce a nutno říct, že jsme vlastně od řešení nebyli až tak daleko. Mít trochu víc času. Nebo kdyby náš dvorní kartograf zrovna neměl slabší chvilku... nebo... no to je jedno. Prostě to letos zase nevyšlo... ale jen počkejte příště, Bednáři!

Děkujeme za další nádhernou Bednu.

Pomocná škola a Matrix 2010

Letošní Matrix Pomocné škole nevyšel už předem. Vojta vyrazil na start nejen se zbrusu novým zvonem, ale i s nedoléčeným streptokokem, mě jisté problémy přiměly už druhý den nejíst. Zbytek týmu byl sice zdravý, ale tato zjištění jej moc nepotěšila.

Startovní aktivity se nám tentokrát vesměs líbily. Já jsem se věnovala hraní Vězňova dilematu (všichni mí spoluhráči se vždy chovali altruisticky - chtěla bych věřit, že to ještě s lidstvem není tak špatné, ale předpokládám, že to všichni buď taky znali nebo strategii stihli upočítat), matějčík špicoval uši u orchestru, všichni čile vyměňovali peníze a téměř všichni si stihli odskočit do muzea. První tři hesla jsme získali rychle, co počít s hudbou jsme ale netušili. Jirka s matějčíkem rozvíjeli různé teorie, dokud si nevšimli stále hrající Dajány. Páté heslo jsme očekávali u byrokrata (ono z toho papíru víceméně vyplývalo, že by mělo být tam), že jej matějčík získal okamžitě bylo ovšem milé překvapení. Hurá do minulosti.

V tunelu u fotek panoramatu Prahy jsme se značně řezali, smích nás ale přešel, když jsme viděli, jak se za námi Vojta plazí. Po bleskovém vyluštění dvou šifer a nutnosti vyrazit do terénu jsme naznali, že nezbývá nic jiného, než založit centrálu a poslali jej do KFC na Ípáku. Jirka s matějčíkem vyrazili kamsi na Smíchov, my s Martinem do Riegráčů, a pak za Vojtou. Pustili jsme se do luštění, druhá část týmu zatím několikrát (zato však marně) sháněla agenta ve vlaku. Nesehnala, do druhé části jsme prošli na čtyři kotouče.

Potom se hra pěkně rozjela. Zatímco Jirka s matějčíkem louskali jednu šifru za druhou, já s Vojtou jsme přicmrndávali v KFC (dali jsme tam Braillovy šachy, které se mi docela dost líbily a tapířího Bendera) a Martin měřil na Ladronce (trvalo mu to dlouho, zato to však zmáknul skoro sám). Potom jsme se v KFC prohodili, já se vydala ke kostelu do Nepomucké a pomáhat s měřením, ostatní zatím luštili. Vyplatilo se nám mít foťáky a internet a šifry si posílat. Sešli jsme se s dvěma kotouči (a už bez Vojty, který vyrazil do postele) u amarounů, kde jsme také doluštili logika (čí spíš, matějčík jej doluštil, když vysvětloval Martinovi, co už zjistil a přitom objevil, že si to špatně opsal).

Čas neúprosně běžel, půlnoc se blížila. Že nestihneme vlakového agenta už bylo jasné, matějčík s Martinem šli zkusit aspoň agenta od logika, Jirka a já jsme zatím dlabali slané želé, dokud se nám nepovedlo jakž takž aproximovat Hellichovu. Protože pomáhat zbytku týmu s hraním hada nemělo cenu, vyrazili jsme k Jirkovi domů poblíž stanoviště s hadem. To se nám nakonec vyplatilo dvojnásob, protože možnost luštit kotouče v klidu domova a navíc paralelně s Vojtou (kotouče zkopírované v copycentru si sice domů nevzal, Jirkův scaner to ale zachránil) bylo velmi příjemné. Vojta šel odzadu, my odpředu, správná pozice bylo přesně to místo, kde jsme se sešli. Ať žije pravděpodobnost - 1/32, že budeme mít takovou smůlu. S ještě nedoluštěnými kotouči jsme vyrazili na noční bus k Andělu, na sraz se zbytkem týmu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vyluštili, že máme kontaktovat agenta u toho Mekáče, kde na nás ti dva čekali. A hurá na tramvaj!

První šifru terénní části tým vyřešil dřív, než jsem se (po dvou dnech!) stihla aspoň trochu najíst. Zato ta další, na romantickém místě plném napětí, nám vzdorovala zatraceně dlouho - až do té doby, než Martina napadlo, že polský kříž se dá zmršit třeba tím, že se tam přidá CH. Jo, dvě a půl minuty než jsme ho našli, dvě a půl hodiny než nám došlo, že máme být paranoidní a nevěřit v pravidla. Na začátku cesty na další stanoviště jsem nadávala, pak mě ale krásná trasa (nakonec ještě, že už bylo světlo) přesvědčila, že se mám radši radovat.

Hada u potoka jsme dali docela snadno, princip byl zřejmý ihned, přesto nám to trvalo nečekaně dlouho. Byli jsme líní skládat a lepit, navíc nám dost dlouho nedocházelo, že těleso není pravidelné. Nakonec ale Martin nakreslil síť tak, že to šlo snadno. Tak hurá dál, přešplhat rozbité lávky (ještě, že už bylo to světlo), ať žije další šifra!

Roztomilou morseovku dáváme s matějčíkem málem na stojáka, takže nám nic nebrání vydat se k šifře, na které podle binfa pěkně vytuhl kdekdo včetně Prahor. Budíme Vojtu a posíláme mu text, což se vyplácí - všímá si čísel dva až devět, Martin nás všechny překvapuje objevením mobilu (tyhle šifry on většinou nerad) a zbytek řeší T9 spolu s pohledem do mapy. Jak to bylo se slabikami se dozvídáme až v cíli. Libujeme si, že vyspalý člen týmu imunní proti ranní krizi se vlastně velice hodí.

Na devítku dorážíme až před jedenáctou, je tedy dost jasné, že tam taky skončíme. Zdravíme spřátelené týmy a v 11.45 (poté, co sice máme nějaké nápady, ale šifra stále vzdoruje) trháme záchrannou obálku. Cíl je sice daleko, kupodivu se nám ale v půlce cesty daří doběhnout autobus. Vyhlášení jsme prošvihli, povídání o tom, k čemu jsme nestihli dojít jsme si ale mohli užít. Slint, škoda že jsme nedošli o jednu dál, steganografie je nám fakt líto.

Ohlédnu-li se za Matrixem, jsem velice spokojená. Až na drobné bugy jako dálnice (a to hloupé CH, fňuk) všechno klapalo a herní zážitek byl vynikající. Pár let jsem si už říkala, že Matrix je šifrovačka přesně podle mého gusta, jen kdyby... tentokrát ovšem těch kdyby už moc nezůstalo. Kéž je to podobné (a nebo ještě lepší) i napřesrok!

Věnováno Antoniovi s vřelými díky.

Dvousložková masala

Záliba v nočních šifrovačkách a potřeba dlouho a pravidelně spát nejde moc dobře dohromady. Výběr životabudičů mám značně omezený... jak z toho ven?

Normální účastníci šifrovaček, kteří nejsou zrovna noční ptáci, si vypomáhají vesměs čajem, kávou nebo energy drinky. Ty první dva nápoje se mnou už dávno téměř nic nedělají, chemických pomocníků se při své divné reakci na kdejaké léky bojím (tak schválně - znáte třeba někoho jiného s alergií na Zyrtec?). Naštěstí mi zbývá ještě jedno eso v rukávu, stará dobrá masala.

Historie tohoto podivuhodného nápoje v českých čajovnách je dlouhá - na tu nejlepší (a pokud vím, původní), dátá masalu, se chodilo před lety do Ómáče, kde jsem se taky naučila, z čeho ji vlastně dělat. Takže dnes, když už Ómáč dávno zavál čas, si ji dělám sama: na šifrovačkový litr dávám kus sušeného zázvoru (mají ho třebas Pákistanci ve svém obchůdku v Lipanské, ulici důvěrně známé loňským účastníkům Po škole - což mi připomíná, na letošní ročník už za chvíli dojdou místa, chcete-li hrát, pospěště si), lžičku či dvě kardamonu (celý trochu natlouct, k sehnání tamtéž), kus skořice, trochu hřebíčku, ještě míň bílého pepře. Vše se pět až deset minut vaří, přidá se černý čaj (většinou používám cejloňák, teď jsem ale objevila tuhle mňamku) po dalších pěti minutách mléko. To se nechá třikrát vzkypět, případně osladí, a je to. Mňam. Nepít to jindy než na šifrovačkách chce silnou vůli, ale pokud si zvyknu i na tenhle lomcovák, budu mít asi už vážně smůlu.

Tahat mléko v termosce je ovšem poněkud nepraktické - termosky pak odporně smrdí a jejich víčka se takřka nedají vyčistit. Pomáhá rozebrat je co to jde a párkrát prohnat ultrazvukovou čističkou na brýle (mám ji doma z těchto důvodů déle, než nosím brýle), ale i pak to chce spoustu ruční práce a výsledek je nejistý.

Před letošním Matrixem se nám nechtělo zvětšovat domácí frontu páchnoucích termosek, protože by to znamenalo nutnost se do Bedny pustit do této otravné práce. Nakonec jsme dospěli k šalamounskému řešení: Uvařili jsme masalu bez mléka, jen z koření a čaje, a kromě termosky s touto značně ostrou tekutinou s sebou vzali ještě pikslu Salka přelitou do pet lahve a plecháč na míchání přímo na stanovišti. Dopadlo to výborně.

Orgové šifrovaček, těšte se, pokud se nám podaří, že na nějaké budeme všichni v týmu zdraví, budete mít co dělat, abyste před námi stíhali pokládat šifry :-)

Pokud čekáte na report z letošního skvělého Matrixu, asi se nedočkáte. Zkuste přemluvit matějčíka, mně už to nějak nebaví. Navíc bych Vám určitě vykecala nápady na šifry pro Po škole, ke kterým nás inspirovaly ty matrixové.

Podrátě 4 za dveřmi

Další rok za námi, hackovací soutěž před námi, začínáme už v pátek 13. listopadu. Co tentokrát můžeme čekat?

Nejprve informace pro ty, co ještě Po drátě nepotkali: jde o hackovací soutěž jednotlivců, při které z postupně zadávaných úloh dolujeme hesla pro další. Pokud se chcete nezávazně dozvědět podrobnosti, pošlete e-mail s předmětem "0:zaciname" na e-mailovou adresu soutez zavináč podrate.cz. Pokud se chcete podívat, jak vypadala řešení a zadání v přechozích letech, zkuste začít třeba tady. Letošní úlohy jsou samozřejmě originální, ale při řešení může pomoci vědět, jak autoři úloh uvažují.

A co je nového? Formát soutěže se začíná pomalu ustalovat, stejně jako minule hrajeme na hlavní a vedlejší úlohy, nápovědy a žolíky, letos nás ovšem čeká na cestě k vítězství čtrnáct hlavních, zbrusu nových úloh. Abychom předešli loňským trapasům, nabídneme tentokrát úspěšným řešitelům uzavřená diskusní fóra k jednotlivým úlohám, kde nám budou moci zcela otevřeně vynadat, jakož i probrat své dojmy a způsoby řešení s ostatními úspěšnými řešiteli.

Pamětníci se jistě zaradují, když jim prozradím, že i letos se organizace soutěže účastní Niel Ambrož. Pozorní a trpěliví řešitelé se budou moci blíže seznámit i s dalším důležitým členem realizačního týmu, který dosud zůstával v pozadí.

Máme za sebou týdny hackování, testování, realizace šílených nápadů všeho druhu (těšte se) a jsme nezřízeně zvědaví, jak se s našimi výtvory účastníci letos popasují. Těšíme se, jak budeme celou páteční noc bdít a držet palce. A sázet se, jestli se vítěz najde už v sobotu ráno a nebo ještě ne. Testování pomalu spěje ke konci, za pár dní budete na řadě Vy. Hodně štěstí!